Drama R.M.N. tepe do slušných Rumunů a jejich předsudků vůči migrantům. Nechybí ani nenávist k sousedům a zástupy medvědů

Letošní filmový podzim v českých kinech nabízí dva tituly s podivuhodně podobnými názvy, mezi nimiž je však velký rozdíl. Nesmlouvavý rakouský pozorovatel Ulrich Seidl s notnou dávkou typického černého humoru i citlivosti vykreslil portrét stárnoucího seladona v italském letovisku Rimini a podle tohoto města se jmenuje i jeho nový film. Zato mysteriózní drama R.M.N. je zasazeno o více než tisíc kilometrů východněji a stojí za ním další velké jméno evropského filmu.

Cristian Mungiu v roce 2007 stvrdil ovace tehdejších rumunských snímků, když se svým dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vyhrál Zlatou palmu v Cannes. S méně výraznými úspěchy totiž v předchozích letech v Cannes bodovali Mungiovi generační souputníci Cătălin Mitulescu (s kraťasem Provoz) a Cristi Puiu (s kraťasem Cigarety a káva či celovečerní Smrtí pana Lazaresca). Velesilná generace rumunských tvůrců zahrnující ještě jména jako Radu Jude, Corneliu Porumboiu či Florin Şerban si i v dalších letech připisovala festivalové úspěchy a v podstatě každoročně se od Rumunů dočkáme pár skutečně výrazných snímků. Patří mezi ně bezesporu i R.M.N., přestože se spoléhá především na recyklaci dobře známých témat.

Sociální drama Smrt pana Lazaresca bylo drsnou kritikou nefunkčního, korupcí prolezlého zdravotnictví, Mungiova šest let stará Zkouška dospělosti zase v podobném duchu ukazovala rumunskou společnost, založenou na nepotismu, protislužbách a každodenním drobném vydírání. Přestože tedy některé rumunské snímky upozorňují na nešvary moderní, kapitalistické společnosti, jiné (jako třeba právě 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) se vracejí do poslední etapy vlády diktátora Nicolae Ceaușescu během 80. let. Několik dekád vzdálená minulost i nečitelná přítomnost totiž skýtají řadu morálních problémů, do nichž se tvůrci jako Puiu, Jude a hlavně právě Mungiu rozhodně neostýchají tepat.

A to přesně platí i pro novinku s podivným názvem R.M.N. Ten vychází z rumunského označení magnetické rezonance, což je v režisérově pohledu „vyšetření mozku snažící se odhalit věci pod povrchem“. Stejně tak i Mungiu chce postihnout těžko uchopitelná témata jako xenofobii či nedůvěru v instituce na pozadí tradiční a předsudky ovládané vesnice. Tematicky se proto blížíme třeba Hanekeho Bílé stuze či ukrajinskému dramatu Pamfír, jež mohli letos vidět divačky a diváci v Karlových Varech.

Hlavní postavou R.M.N. je Matthias (Marin Grigore), který se po delším čase stráveném prací v německých továrnách vrací do rodné transylvánské vesnice. S partnerkou má spory především ohledně výchovy jejich syna Rudiho, jenž po blíže neurčeném, ale děsivém zážitku v lese odmítá mluvit. Navíc se Matthias musí starat o stárnoucího otce a stále ho přitahuje i bývalá přítelkyně Csilla (Judith State), pracující v průmyslovém středobodu vesnice – velké pekárně.

Kvůli šanci dosáhnout na evropské dotace začne ředitelka továrny najímat migranty ze Srí Lanky. Podobné paradoxy známe i z našich končin: dělat těžkou práci za minimální mzdu se chce málokomu, pro přistěhovalce je však taková možnost přece jen vcelku lákavá, i když následně musejí čelit nařčením, že místním kradou práci. Pouhá přítomnost cizího elementu v už tak etnicky i nábožensky křehkém systému vesnice samozřejmě vyvolá znepokojení starousedlíků. Začne se roztáčet očekávatelný, ovšem díky Mungiově režii suverénně podaný kolotoč nenávisti a strachů, jež pomalu probublávají na povrch. A zaznívají tolikrát slyšené, přitom stále děsivé věty jako: „My je tu nechceme. Nic proti nim nemáme, ale ať zůstanou doma.“

Tomu nahrává i specifické prostředí Transylvánie, kde se historicky mísí rumunská většina s početnými maďarskými i německými menšinami. Jazyky, jimiž všichni tito lidé mluví, nejsou bariérou, nýbrž součástí identity a jednoznačnou informací pro ostatní, co lze od daného člověka očekávat, ať už politicky či nábožensky. V globalizovaném světě se do tradičního rozvrstvení sil ještě čím dál tím silněji mísí angličtina, a i proto roste popularita nacionalistického smýšlení a populistických politiků. „Ti, co mají slitování, umřou jako první,“ předává Matthias svému synovi špetku lidové moudrosti.

Mungiu oproti svým předchozím počinům (včetně dalšího dramatu Na druhé straně kopců) tentokrát opustil tradiční dlouhé záběry. R.M.N. je natočeno o něco konvenčněji, přesto snímek několik dlouhých (a pochopitelně propracovaných) záběrů obsahuje. Díky této volbě pak každá takováto jednozáběrová scéna působí intenzivněji a publikum chápe, že se schyluje k něčemu zásadnímu. Tomu napomáhá i výrazně širokoúhlá kamera Tudora Vladimira Panduruho, který nasnímal už Mungiovu Zkoušku dospělosti, na festivalu v Cannes oceněnou za režii, a dále také monumentální historickou konverzačku Cristiho Puiu Malmkrog.

Za pozornost stojí i scenáristická struktura. Po počátečním seznámení s Matthiasem, jeho rodinou a vesnickým okolím totiž vyprávění od jednotlivých postav poodstoupí a zaměří se na skládání prchavé mozaiky nejasných vztahů uvnitř vsi. Postupem času se k figurám zase vrátíme, ovšem ačkoli je takovýto přístup zpočátku trochu chaotický, Mungiu díky němu zdatně ilustruje to, co je podle něj důležité: z problémů jednotlivců se rodí problémy celé společnosti, jež pak následně opět ovlivňují jednotlivce.

Ze začarovaného kruhu předsudků a strachu se vykračuje jen velmi těžko, a když už má někdo dostatečné výsady a dispozice, aby tak učinil, dočká se od většiny lidí pouze odsudků a nenávisti. Ba co víc, mladá generace se bojí a ví, že ve společnosti nemá slovo. To dokazuje rámující, přesto poněkud nenápadná linka se zamlklým chlapcem Rudim, v níž se také vyskytuje provokativní a záměrně nedotažený mysteriózní přesah. Zkušený Mungiu si je dobře vědom toho, že společenská pnutí není možné zmapovat tak čitelně jako mozek pomocí magnetické rezonance, proto se nebojí sociálně kritický realismus smísit s nevysvětlitelným nadpřirozenem.

Nikdo snad nepochybuje o pozorovatelských kvalitách oceněného režiséra a scenáristy, jemuž se i tentokrát podařilo zachytit iracionální lidskou povahu s důrazem na strach z neznámého. Přesto se nelze ubránit dojmu, že se Mungiu nedopracoval k nijak objevným či strhujícím způsobem vygradovaným myšlenkám. Trefným shrnutím celého snímku může být přirovnání k jeho nejvýraznější scéně – sedmnáct minut dlouhé veřejné debatě, na níž lze ocenit precizní (a značně mrazivou) argumentaci desítek zapojených postav, z níž ale nic zlomového nevyplyne.

Hlavně v první půlhodině snímek nečitelně meandruje a nepředkládá jasně srozumitelné linky, jichž by se bylo možné chytit, a to jak v jednání postav, tak i v dialozích. Unikavost dominuje vyprávění i posléze a zřejmě právě tato nemožnost vystihnout jednoznačnými slovy to, co se kolem nás děje, Mungia fascinuje. Nesnaží se na ní něco změnit, možná totiž ví, že to jen tak nejde, ale alespoň se nepřehlednou krajinou moderní lidské společnosti snaží (se střídavými úspěchy) provést své publikum.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.