Marvel si na halloweenskou sezónu připravil krvavý monster horor, který se inspiruje největší klasikou americké kinematografie

Vlkodlak: Noční lovec je pro komiksovou stáj Thora, Iron Mana či Spider-Mana současně progresivním i uctivým úkrokem od pestrobarevného standardu. Středometrážní speciál natočil věhlasný hudební skladatel Michael Giacchino, jehož melodie doprovázely třeba moderní trilogii o Spider-Manovi nebo animák Vzhůru do oblak, především jako poctu klasickým hororům studia Universal, které byly populární ve 30. a 40. letech minulého století a mezi nimiž figuroval také Vlkodlak.

Příběh vydá na povídku ve stylu animovaných kraťasů Love, Death & Robots. Několik lovců monster přivádí do kamenného labyrintu, kde musí skolit tajemného nepřítele a zmocnit se krvekamu – prastaré relikvie, která je rozhodující zbraní v boji proti nočním běsům. Kdo uspěje, ten nahradí zesnulého patriarchu rodu Krvekamů.

Podobně jako v případě starých hororů, které čerpaly působivost a fascinaci z titulní transformace tragického hrdiny, také Vlkodlak: Noční lovec přijímá perspektivu postavy, již úplněk proměňuje ve zvířecí alter ego. Téma dvojí existence ve světě obývaném superhrdinskými zachránci i temnými bytostmi je i na malém prostoru dobře rozvedené, přičemž Giacchino se scenáristkou Heather Quinn (marvelovský seriál Hawkeye) si překvapivě vypomáhají tím vůbec nejklasičtějším dějovým rámcem – a to Čarodějem ze země Oz.

Černobílá výprava s popraskaným obrazem nejenže odkazuje k hororům jako zmíněný Vlkodlak, Neviditelný muž nebo Frankenstein, ale rovněž zastává roli Kansasu – bezbarvé životní reality, v níž Dorotka snila o říši „tam za duhou“ a kde zdejší hrdina Jack (Gael García Bernal) existuje zároveň jako lovec i kořist.

Takto kompletní ponoření se do formálních tradic je potěšující a v součtu trochu napravuje i nepříliš nápaditý průběh, který se ze škatulky jednoduché povídky nevymaní. Snímek má na Disney+ přístupnost od 16 let a skutečně v něm nechybí stříkající krev i usekané a utržené končetiny, Giacchino ale využívá černobílého formátu, který mu umožňuje násilí skrývat. A rovněž zvládá užívání světla a stínů, tudíž některé sekvence včetně proměny ve vlkodlaka vidíme jen v působivých obrysech.

Do hororových atrakcí, z nichž samozřejmě vyčnívá závěrečné běsnění vlkodlaka v prostorách jediné místnosti, však vstupuje také snaha o humor, která ovšem na úrodnou půdu nedopadá. Nejinak je tomu s dialogy, s nimiž si nad rámec toho, že postačují k základní dějové posloupnosti, nikdo moc nevyhrál. Jejich banálnost odpovídá i výsledné podobě filmu, který svou formální energií potěší rovněž publikum zasvěcenější v historii kinematografie, ale pod atraktivní slupkou ukrývá poněkud manýristickou směsici akce, humoru a napětí.

Hororové prvky přitom fungují jednoznačně lépe než všechny ostatní, ačkoli i v tomto ohledu se projevuje, že s penězi se tentokrát spíš šetřilo. Film si vystačí se dvěma obměňovanými lokacemi, v nichž proti sobě stojí nijak oslnivě vyzbrojení aktéři. Vzhledem k nadpřirozenému vesmíru MCU se děj může klidně odehrávat v dnešní době, ale také před padesáti nebo sto lety (postava vlkodlačího superhrdiny pochází z komiksu z roku 1972). Kontaktní souboje bez zběsilého střílení jsou fajn, ale působivější by bylo jejich zasazení do zamlžených lesů po vzoru klasiky z roku 1941 či Vlkodlaka s Beniciem Del Torem. Oproti nim je tento příspěvek co do výpravnosti rozhodně usedlý.

Nadšené první ohlasy z řad kritiků (momentálně 94 % pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes) svědčí o tom, že Giacchinův přístup oslovuje jako marvelovská revoluce a brutálně přímočará vize na konzervativní službě Disney+. Takové vybočení ale od Vlkodlaka nečekejte, neboť slavný skladatel striktně zachovává tradiční úzus. Svůj krátký film o bájném monstru ozvláštňuje spíše motivy z rodinné technicolorové klasiky stylem připomínajícím béčkové, v závěru dokonce absurdně gradované „campy“ horory minulosti nežli přehnaným násilím a originalitou.

Jako hříčka na jedno zhlédnutí, nejlépe pro americké publikum o Halloweenu, které více ocení závěrečný barevný epilog s písní Somewhere over the Rainbow, poslouží snímek bohatě. A možná by se z něj dala vykřesat i svěží, napínavá a zábavná série, pokud se v budoucnu lépe rozvine jeho svět a trochu ledabyle rozházené nápady dostanou konkrétnější tvar.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.