Buko od Alice Nellis by snadno mohl zapadnout, pod jeho povrchem však dříme velké drama

Buko od Alice Nellis by snadno mohl zapadnout, pod jeho povrchem však dříme velké drama 13 obrázků v galerii
Martha Issová ve filmu Buko | Foto: Dorian films
Po delší odmlce se na plátna kin vrací Alice Nellis, tentokrát s výrazně minimalistickým snímkem, v němž zúročuje své lyrické i pozorovatelské vlohy. Buko je citlivým příběhem o stárnutí a přijetí vlastních strachů, což je přece jen vcelku neotřelé (a hlavně dosud nevytěžené) téma.

O Alici Nellis nebylo pár let slyšet, vždyť její poslední režijní počin se datuje do roku 2016. Tehdy společně s Ivanem Zachariášem představila úspěšnou Pustinu, o rok dříve zase bodovala s důstojně zvládnutou pohádkou Sedmero krkavců podle Boženy Němcové. Kvalitativně horší, ale aspoň komerčně úspěšné byly komedie jako Revival či Perfect Days, spousta z nás si však přesto ještě vzpomene na sympatické režisérčiny začátky s citlivými vztahovkami Výlet a Ene bene. Návrat na velké plátno po sedmileté odmlce, vyplněné především prací pro divadlo, operu či reklamy, je však díky Bukovi více než důstojný.

Na začátku příběhu sledujeme poslední dny umírajícího muže (Miroslav Krobot), který své manželce odkáže cirkusového koně jménem Buko. Důchodkyně Jarmila (Anna Cónová) se pak po smrti manžela rozmýšlí, zdali zůstane v jeho vysněném domě na vesnici, nebo se vrátí do města. Má dvě děti, starší a značně vynervovanou dceru Tamaru (Petra Špalková) a mladšího syna Tomáše (Jan Cina), který si užívá svobodomyslného života v Dánsku. Momentálně by se Jarmila potřebovala soustředit na praktické záležitosti týkající se vdovského života, a tak manželovo dědictví vypadá jako špatný vtip – obzvlášť vzhledem k faktu, že Jarmila se koní bojí.

Buko | Foto: Cinemart

Přijetí stáří

Právě to je však důležitá pointa, která se ostatně opakuje i v mnoha dalších tuzemských snímcích o stárnutí či umírání. Babí léto, Domácí péče, Bába z ledu, Eva Nová, Staříci nebo odlehčenější (a pochybnější) případy jako Tátova volha či Ženy v běhu – všechny tyto filmy se v nemalé míře zabývají podzimem života a s ním spojenými strachy. Může se jednat o obavu z provádění nepříjemných činností, samoty, nutnosti čelit vnitřním démonům a traumatům, smrti a koneckonců i strach ze života. Překonat zažité vzorce nebývá snadné a v dobách, kdy nejen tělo přestává sloužit, to platí dvojnásob.

Kůň je proto pro Jarmilu šancí na změnu, příležitostí dělat věci jinak. Celý život se něčeho bála, obětovala se pro rodinu a nemohla žít tak, jak by si představovala. To zní jako ohrané klišé, ale Alice Nellis, jež k filmu napsala i scénář, se krátce po padesátce ukazuje jako zdatná pozorovatelka vnitřního života lidí o několik dekád starších.

Sama autorka v rozhovorech zmínila, že tento film je pro ni o krásách života, a to i v momentech, které jsou náročné. Tyhle okamžiky se pak prý nejlépe překonávají pomocí humoru a nadhledu, díky nimž se člověk přestává bát. Prožívání neustálého strachu je totiž tím, co člověku ubližuje víc než co jiného.

Jarmila se tedy prostřednictvím Buka více přimkne nejen k vesnickému způsobu života a svým ochotným sousedům (hlavně k šikovnému Karlovi v podání Martina Kubačáka či autistické knihovnici Tereze a její ustarané matce), ale i k upřímnějšímu vnímání sebe sama a vlastních potřeb. Další vývoj, během něhož stárnoucí žena prochází vnitřní proměnou, není těžké uhodnout, o překvapivé zvraty tu skutečně nejde.

Buko | Foto: Cinemart

Vysněný projekt

Pro Nellis jakožto chovatelku koní se jednalo o projekt „za odměnu“. Už poněkolikáté se o hudbu postaral Jan Ponocný alias Circus Ponorka, jehož westernové melodie udržují publikum v neustálém očekávání dramatu, které se skutečně odehrává, ale hluboko pod povrchem.

S výjimkou Mariana Rodena jako zlého trenéra koní, jenž si chce za každou cenu podmanit Bukovu přirozenou živočišnost, totiž ve filmu v podstatě chybí záporné figury. Postavy mají dost práce s vlastními strachy a limity, není třeba jejich mizérii ještě prohlubovat. Jiní tvůrci by se k tomu v zájmu zvýšení dramatičnosti příběhu jistě uchýlili, ne však Nellis, která trpělivě a beze spěchu dává hrdinům prostor, aby si prošli tím, co potřebují. Leckdy tak činí se svou typickou lyričností, přitom však s minimem patosu, o nějž si přitom vyprávění říká.

Uvolněně působí i herecký ansámbl, snad jen s výjimkou Anny Cónové v hlavní roli. Dosud především televizní herečka v některých momentech příliš přehrává, čímž publikum zbytečně vytrhuje z dramatického prožitku. Nejedná se však o zásadní problém, naopak překvapivě velkou pochvalu si zaslouží Martha Issová v úloze mladé Terezy s Aspergerovým syndromem. Issová lidi s poruchou autistického spektra nekarikuje, a přestože částečně působí jako komická postava, rozhodně se nikomu nevysmívá.

Buko | Foto: Dorian films

Autismus podruhé a lépe

Bok po boku se tak do kin dostávají hned dva české filmy obsahující autistické postavy. Jak jste se mohli dočíst v recenzi psychologického dramatu Spolu, Štěpán Kozub svou roli Michala ztvárňuje velmi expresivně, přestože vnitřní život jeho postavy věrohodný rozhodně není. Zato Tereza z tohoto snímku, jež je na rozdíl od Michala vysoce funkční autistkou, je adekvátně prokreslená, nestrhává na sebe nadbytečnou pozornost a spíše dotváří kolorit rozmanitých figur, jež se víc než co jiného snaží žít co nejspokojenější život navzdory ne zcela ideálně rozdaným kartám. Tereza si navíc některé své nedostatky uvědomuje o poznání lépe než většina ostatních „zdravých“ postav.

Přiměřená prokreslenost je typická i pro další vedlejší postavy, snad jen upjatá dcera Tamara v podání Petry Špalkové je poněkud stereotypně unavená z péče o dvě děti a své strachy čitelně promítá do matky. Balzámem na duši je však absence tlaku, aby se všichni nesezdaní na konci spárovali, což je jen další z řady důkazů, že Nellis nepsala ani tak oddychovou rodinnou komedii jako spíš hojivou dramedii. Krůček po krůčku si s hlavní postavou a jejím okolím procházíme smiřováním se se ztrátou a fandíme jí ve snaze posunout se dál.

Kvůli pomalejšímu tempu, náročným tématům a záměrné nedoslovnosti se tedy rozhodně nejedná o film pro každého. Pravděpodobně především mladší generace se u něj budou znuděně ošívat; dostatek vnímavých diváků a divaček by si však tohle nevtíravé a důsledně neokázalé drama mohlo vychutnat.

hodnocení: 70 %


Kinolog: Největší monstra na světě jsou muži, říká tento šílený horor

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.

Ankety
Na jaké pokračování zavedené série se nejvíc těšíte?
John Wick: kapitola 4
Shazam 2: Hněv bohů
Creed III
Strážci Galaxie: Volume 3
Rychle a zběsile 10
Spider-Man: Napříč paralelními světy
Transformers: Probuzení monster
Indiana Jones a disk osudu
Mission: Impossible: Odplata – první část
The Marvels
The Equalizer 3
The Expendables 4
Duna: druhá část
Nejnovější články:
Načíst další články