Úsměv je místy směšně špatný horor. Ale ne dost, aby aspoň na chvíli přestal nudit

Úsměv vypráví příběh psychiatričky Rose (Sosie Bacon, dcera Kevina Bacona), před níž se jednoho dne v ordinaci octne velmi nervózní žena. Tvrdí, že ji pronásleduje tajemná entita, kterou vidí jen ona. Bere na sebe mnoho podob, lidí známých i neznámých, živých i mrtvých, spojuje je vždy ďábelský úsměv. Sama pacientka pak právě takový úsměv nasadí, vezme do ruky střep a podřízne si krk. Netrvá dlouho, než stejná bytost začne provázet i Rose,a má zhruba týden na to, aby s tím něco udělala, než skončí stejně.

Horor je ve Spojených státech v mnoha ohledech ekvivalentem komedie – jde o velmi mechanický žánr, jehož cílem je bavit předem domluveným způsobem. U komedie se máme smát, u hororu cítit vzrušení ze strachu, neznáma a nějakých těch lekaček.

Očekávat od každého hororu zbrusu nový způsob, jak kýženého efektu dosáhnout, by bylo bezpředmětné, vzhledem k obrovskému množství titulů už jsme v principu viděli prakticky vše. Originalita hororu se tedy nepozná ani tak podle toho, jestli nám nabízí něco nevšedního (takový film se objeví jednou za několik let, pokud vůbec), ale spíš zda dokáže z povědomých dílků sestavit zajímavou kombinaci.

Platí to víceméně o každém žánrovém filmu, u hororu ale silněji než jinde. I proto, že má za mořem velmi kultivované publikum. I řadoví diváci a divačky viděli za život mnoho desítek „scary movies“ a mají o nich celkem jasnou představu. Tato hra na hledání kombinací a variací je tedy otevřená širší mase lidí, kteří by jindy přistupovali k filmu mnohem přímočařeji a hodnotili ho jako individuální, uzavřené dílo.

Horor má v tomto ohledu mnohem postmodernější ambice – každý titul je v první řadě srovnávaný s jeho souputníky a obecně s popkulturním kánonem. V mnoha ohledech je dokonce žádané, aby publikum rozpoznalo klišé a vědělo, kam má směřovat, aby si buď tím víc vychutnalo jeho konkrétní provedení, nebo aby bylo překvapené jeho subverzí.

To vše muselo být řečeno proto, aby bylo jasné, že když padnou výtky jako „Úsměv je ohyzdně neoriginální“ a je jen „nefungující patlaninou dějových i stylistických klišé“, není problémem, že debutující režisér a scenárista Parker Finn obšlehne, co se dá. Kdepak, vykrádání je v hororech naprosto v pořádku. Nevadí, že koncept neviditelné entity v patách hrdinky, která sice může, ale nechce kletbu předat dál, je vypůjčený z It Follows. Stejně tak není na škodu, že časový limit po podstoupení iniciačního rituálu je jasnou citací Kruhu. Bylo by divné předložit horor, který nijak nenavazuje na žádné ze svých předchůdců.

Ať tedy Finn krade, kde se dá, a v co největším množství! Jenže pak musí svou kořist poskládat způsobem, který má hlavu a patu. Ne nutně ve smyslu realismu co do vývoje děje či chování postav, potřebujeme ale chápat, proč byly tyto volby učiněny. A rozhodně musí k něčemu vést, i kdyby jen k přesvědčivé atmosféře. Je například patrné, že se Finnovi líbí pohyby kamery, jež ve svých ustanovujících záběrech používá Ari Aster. Jenže jejich aplikace je zcela nemotivovaná a nevysvětlená. Pomalu rotující kamera je jistě fajn, ale když není vázaná ke konkrétnímu pocitu, který film buduje, je k ničemu.

Když je řeč o věcech, co jsou k ničemu, jako zcela zbytečný se ukazuje i onen strašidelný úsměv. Nijak nesouvisí s cíli či povahou démona, existuje nejspíš proto, že vypadá dobře na plakátu. Rose pomáhá druhým se otevřít a sama se neschovává za masku falešného veselí, křečovitý úsměv jako součást kletby tedy do příběhu nezapadá. Film s ním ani pořádně neumí pracovat – scény často nejsou záběrovány tak, aby byl alespoň pořádně vidět.

Ústřední nápad přitom má potenciál. Děj je alegorií na potlačené trauma a pocit viny. Rose si je nese od dětství, kdy byla svědkyní (a možná víc než to) smrti své matky. Jak to tak v hororech bývá, tento vnitřní konflikt se manifestuje v podobě vnější hrozby a nová traumata dovolují démonovi přeskakovat z člověka na člověka v nekonečném řetězu. Tady má Úsměv skutečně nejblíž k chytrosti, s tímto náčrtem by se dalo skvěle pracovat. Při zpětném pohledu je ale bohužel patrné, že i tuto silnou alegorii snímek obsahuje jen proto, že se to dnes od hororů očekává, než že by věděl, jak s ní zacházet.

Zcela nejslabší částí je i přes intenzivní hereckou snahu Bacon vykreslení protagonistky. Výš v recenzi sice padlo, že u hororů nečekáme realistické chování postav, ale vše má svůj limit. Rose je psychiatrička, přesto okamžitě a velmi razantně odmítá možnost, že by její problémy mohly být projevem nemoci (a to přestože několik prvních fází kletby jsou pouhé halucinace a zlé sny). Působí až legračně, kolikrát během filmu na někoho hystericky křičí: „Já nejsem blázen, proč mi nevěříš?“, zatímco se chová, jako by právě setřásla svěrací kazajku a utekla ze samotky. Jde si vzpomenout na Indiána, kde si Karel Roden odmítl připustit, jak divně musí v očích jeho přátel vypadat, když před nimi vede dialogy s neviditelnou bytostí.

Přestože všichni v rodině i v práci se k Rose chovají maximálně chápavě (tedy s tím, že jí samozřejmě nevěří), ona na ně reaguje s nečekanou agresivitou. Když její snoubenec pozve domů terapeutku, kterou Rose beztak plánovala navštěvovat, na místě se s ním rozejde. Je zhnusená, že k ní nemá důvěru a „chce si zjednodušovat život“. Aby toho nebylo málo, odejde za svým ex (Kyle Gallner), který ji chce tak zoufale zpět, že plní všechny její pokyny a pomáhá jí rozvíjet její – z vnějšího pohledu šílený – plán.

Rose má být v důsledku svého traumatu chladná, nepřístupná a ne vždy férová, takže některé její excesy přesáhnou únosnou mez záměrně. Odchod od snoubence za expřítelem je ale jednoznačně rámovaný jako návrat k pravé lásce, a to bez náznaku sebereflexe. Tvůrci chtějí, abychom souhlasili s hrdinkou, že snaha najít jí odbornou pomoc byla znakem slabosti a zbabělosti.

Na tom nakonec celý příběh stojí, a v tomto případě především padá. Protagonistka totiž působí, jako že se krom pronásledování démonem skutečně zbláznila a ztratila kontakt s realitou. To by jí asi nikdo při množství stresu, jemuž je vystavena, nemohl vyčíst, tvůrci ale rozhodně nechtějí, abychom tak uvažovali.

Co se týče strašení, je založené především na velmi standardních lekačkách následujících nesmyslně pomalé šourání po chodbách. Finn příliš nevyužívá možnosti monstra měnícího dle libosti podobu, spoléhá na celkem rutinní bafání a vyskakování ze stínu. Monstrum je v Úsměvu obecně dost líné a strašidelných scén je tu překvapivě málo. Zato je v něm mnoho hloupých dialogů typu: „Já rozhodně nejsem blázen, ale mám konečně oči dokořán a vím, že mě pronásleduje démon – proč mi nevěříš? Ty mě nemiluješ?“

Finn si zřejmě myslel, že dělá další moderní hororovou klasiku s psychologickým přesahem, ale vyšla mu z toho patlanina nepadnoucích vlivů rozprostřená do úmorných takřka dvou hodin. Pokračování by mohlo vzniknout, podhoubí už si pro něj připravuje takřka každý horor, ale ne, díky, není třeba.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.