Pozadí událostí na ČT je anální sondou do myšlení mužů nad padesát

Pozadí událostí na ČT je anální sondou do myšlení mužů nad padesát 14 obrázků v galerii
Pozadí událostí | Foto: Česká televize
Česká televize vysílá od 11. září každou neděli čtyřdílnou krimisérii Pozadí událostí režírovanou Janem Hřebejkem. Scenáristicky za ní stojí Petr Jarchovský a Michal Sýkora. Tentokrát ale nejde o olomoucké detektivy od Nejsvětější Trojice. Sice se tu také stane zločin, ale ten není tak důležitý. Především sledujeme příběh mužské krize středního věku v éře po MeToo.

Dílo je ohlašováno s výrazně většími ambicemi než předcházející počiny „nejsvětější televizní trojice“ – Případ pro exorcistu (2015), Pět mrtvých psů (2016) a Živé terče (2019). K Pozadí událostí si totiž Michal Sýkora poprvé (spolu)napsal i scénář a nejde o adaptaci jeho dříve existující knihy. Jde o jakousi zašifrovanou osobní zpověď, která ale zároveň mnoha způsoby říká, že není autobiografií a vlastně ani zpovědí.

Příběh se odehrává na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci ve žhavé (nicméně ještě předcovidové) současnosti. Tedy, odehrává se na nejmenované provinční univerzitě kdesi v Česku, jež není Praha. Hlavními hrdiny jsou sourozenecká dvojice Vojtěch Bohdanovský a Soňa Kostková, kteří oba vyučují literaturu, jenom každý na jiné katedře. Vojtěch (Jiří Havelka) se ve volném čase věnuje psaní detektivek a má za manželku o něco mladší rádoby umělkyni Hanu, která se pořádně nestará o jejich pětiletého syna Kubíka. Soňa (Petra Hřebíčková) je nešťastně vdaná za buranského podnikatele Libora, s nímž má dvě děti, a svou frustraci si částečně vybije napsáním erotického románu Pozadí událostí. Učiní tak ale pod pseudonymem, protože se pikantnost dílka neslučuje s představou seriózní akademičky.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Na fakultě navíc začíná přituhovat, protože nově zvolená děkanka Alice Klusová (Jitka Čvančarová) se rozhodne bránit dobré jméno instituce tím, že přistřihne křídla právě těm, již málo vědecky bádají a raději spisují populární čtivo. Zároveň si vytkne za cíl vymýtit z fakulty sexistické chování učitelů, kteří mají pletky se studentkami nebo se na přednáškách dopouštějí nevhodných narážek. Hana se s Vojtěchem nepohodne tak silně, že odchází z domova pracovat v uměleckém ateliéru v Praze, a Kubíka nechá plně v péči Vojtěcha. Ten to přijímá se stoickým klidem, stejně jako s klidem přijme večer doma u sebe svou studentku Danielu, která mu okatě nadbíhá na seminářích, a navíc usiluje o hlavní roli ve studentském divadelním představení.

Když se ráno po – zřejmě vášnivé, ale neukázané – noci spolu rozloučí, je Daniela zakrátko nalezena mrtvá ve studentském divadelním klubu, který má přesně ty "skromné rozměry" jako art deco pražského divadla Venuše ve Švehlovce, a z Vojtěcha se stává hlavní podezřelý. A neochrání ho ani vedoucí jeho katedry Mojmír, který coby pozdní padesátník asi dva roky žije se studentkou Klárou, jíž je něco málo přes dvacet a onen divadelní kroužek vede rukou ocelovou.

Britská detektivka, univerzitní román a Woody Allen

Toliko k expozici. To, co následuje, je neuvěřitelná změť fabulací, v nichž se studenti a studentky nechovají jako studenti a studentky, akademici a akademičky se nechovají jako akademici a akademičky a snad jenom vrátný se chová jako vrátný. Policisté se pak chovají jako filmoví policisté a vyšetřovatelka Lída Stehlíková se chová velice podobně jako majorka Výrová z ostatních detektivek Michala Sýkory, tedy je emancipovaná a víceméně se všemi hovoří s milým úsměvem. A čím víc se usmívá, tím je jasnější, že má něco columbovského za lubem. A Martha Issová se směje tak hezky, že by se k ní a její seriálové partnerce chtěly nechat adoptovat všechny děti z dětských domovů a vůbec by neskákaly z oken. Od dob Daniela Krejčíka a Matěje Stropnického ve Výměně manželek nikdo neudělal pro homoparentální rodiny více.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

O tom, co mělo Pozadí událostí být, něco napovídá explikace Petra Jarchovského pro Olomoucký deník: „Věříme, že to bude chytrá zábava, osobní výpověď i aktuální obraz moderní městské společnosti. Pozadí událostí je vyprávěno v ironickém duchu. Je inspirované britskou detektivní školou (Vraždy v Oxfordu, Endeavour) a žánrem univerzitního románu (Kingsley Amis, David Lodge). Důležité jsou pro nás různé podoby partnerských vztahů ve druhém desetiletí 21. století. Autory s režisérem spojuje společná láska k tvorbě Woodyho Allena (Zločiny a poklesky, Tajemná vražda na Manhattanu, Match Point).“

Podobně v dalším rozhovoru zmínil Michal Sýkora, že jejich společné dílo bude „zábavné, vtipné, napínavé a současně bude diváky inspirovat k přemýšlení o postavách a světě, ve kterém žijeme“: „Pozadí událostí stojí na vzájemném proplétání několika příběhových linií a žánrů. Je to příběh o vztazích a jejich různých podobách. Kdyby to byla kniha, řekl bych, že je to univerzitní román. Částečně je to i detektivka. Ale žádný z žánrů není dominantní, navzájem se doplňují a zvýznamňují. Myslím, že bude záležet na každém divákovi, co si z toho vybere jako hlavní. Pro mě osobně to je příběh o spisovatelích, o lásce a jednom zločinu z univerzitního prostředí.“

Můžu potvrdit, že tato minisérie mě inspirovala přemýšlet, v jakém světě to žijeme, když podobný projekt projde všemi schvalovačkami do hlavního vysílacího času veřejnoprávní televize v neděli večer a může tím zničit statisícům lidí většinu září a kus října. Přemýšlel jsem o tom dlouze a přišel pouze na to, že to ode všech zúčastněných vyžadovalo vysokou míru ignorance, o čem vlastně chtějí vyprávět. Částečně musí všichni trpět i ignorancí vůči pomyslně většinovému publiku, které spíš zajímají mordy a nezajímají je intelektuální disputace, jimiž je dílo prošpikováno.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Nezábavná zábava

O Pozadí události se píše obtížně především z toho důvodu, že se má jednat o zábavný produkt, jímž ale v pravém slova smyslu není. Už první ohlasy onoho běžného publika na filmových databázích a sociálních sítích vypovídají hlavně o nekonečných pocitech nudy. Zároveň čím vážněji Pozadí událostí bereme, tím více hrajeme hru, kterou na nás autoři přichystali.

Dílo je to totiž zároveň nevážné i vážné. Stojí na podivné, ale nezvládnuté hravosti, kdy se drama rychle překlápí ve frašku, a to zcela záměrnou. Ve chvíli, kdy se rozpoutá fyzická potyčka mezi děkankou a Klárou a později opět mezi děkankou a jejím asistentem Kamilem Mrkvičkou, je zjevné, že tvůrce – včetně herců a hereček – baví, jak postavám padají masky noblesy. Doslova vyjádřeno citoslovci: „Éněněňéně, éněněňéně!“ Konec citátu, vyčkejte si na čtvrtou epizodu. Bojovník UFC Jiří Procházka by si měl přezdívku Denisa změnit na Čvančara…

K tomu, abychom mohli rozplést, že bohužel nepadají jiné masky, musíme v následujícím textu prozradit takřka veškeré pointy. Zhruba řečeno jde o pohled padesátníků, kteří mají akademické zázemí a z něj plynoucí výhody, ale zároveň chtějí uniknout z jeho sešněrovanosti a ne úplně přesně dodržovat pravidla. Přitom se nám tu od začátku a opakovaně říká, že si do postav nesmíme projektovat samotné autory. Takže absolvujeme minipřednášku, že když Milan Kundera píše ve své knize Žert o udavačství, není to žádné přiznání se k tomu, že sám (údajně) udával.

Pozadí událostí | Foto: Julie Vrabelová

Tuto teorii o „smrti autora“, kdy k výkladu díla nepotřebujeme vědět nic o životě a psychickém ustrojení spisovatele, razili ve druhé polovině minulého století francouzští strukturalisté – například Roland Barthes a Michel Foucault. Dnes jsou jejich myšlenky pokládané za mainstream. A skutečně – pro pochopení toho, jak „text funguje sám o sobě jako forma a stroj na emoce“, nemusíme vědět vůbec nic osobního o autorech.

Právě žánrová díla jako detektivky nebo erotické romány nepotřebují žádné hloubkové osobní psychologické čtení a je jedno, kdo je tvoří. Fungují na základě zautomatizovaných schémat. I některé umělecké, záměrně odpsychologizované tzv. nové romány (známá je aplikace týchž mechanismů do filmového média u Loni v Marienbadu) neumožňují číst nic „za nimi“, ale existují jako zcela samostatné fikční světy odtržené od naší aktuální reality.

Nečteme, ale sledujeme prst na řádku

Jenomže Pozadí událostí stojí na tom, že o těchto schématech mluví, ale příliš je neukazuje ani nepoužívá. Vůbec se tu viditelně nesouloží a nemasturbuje a ani moc nevyšetřuje, když se vrah ostatně přizná sám. (Nebojte, je to sotva poloviční spoiler.) Je to dílo poutající pozornost nikoli k ději, ale k pomyslnému prstu, který nám ukazuje, jak je uděláno. I ono zdůrazňované maskování nás má vést k tomu, že chceme vidět za masky postav a spatřit tam někoho jiného – prvotní hybatele.

Když si Vojtěch stěžuje, že se na něj kolegové z univerzity dívají přezíravě, protože produkuje „pokleslé žánry“, a zároveň i s trochou nepřiznané závisti z komerčního úspěchu, těžko si nedosazovat status samotného Michala Sýkory. Je prostě nemožné říct, že v tom není zpracovaná žádná osobní zkušenost a že reálného autora nemáme poznat, protože ten existenciální střípek je vystavovaný na odiv (a k politování) opakovaně.

Pozadí událostí | Foto: Julie Vrabelová

Ještě delikátněji svou situaci řeší Soňa – ano, její kniha je částečnou sublimací toho, že má málo sexu. Ale kniha není pouhou kanalizací pudů, má být hrou s konvencemi erotických románů. Nikoli čistou pornografií, ale spíše parodií. Proto ono „pozadí událostí“ sice jasně odkazuje k análnímu sexu a dají se na tom stavět různé dvojsmysly, ale nic z toho neznamená, že samotná Soňa je posedlá análním sexem či že by ho vůbec chtěla praktikovat.

Její kniha je fantazií, která se nemá naplnit, není průnikem do tématu, ale distancí od něj. A přesto, že je Soňa obklopená lidmi, kteří by to měli chápat, setkává se především s jejich nechápavostí. Ať už se jedná o úchylného germanistu zajíčka Doubravu nebo samotnou děkanku, jež má být literární vědkyní. Jako by tím autoři předjímali všechny negativní reakce na své televizní dílo. Kdokoli bude chtít brát vážně, co se tu ukazuje, nachytal se.

Vůbec to není, jak to vypadá, miláčku

Takže ne, reálný Michal Sýkora není televizní Vojtěch Bohdanovský (který je zhruba o deset let mladší) ani televizní Mojmír Mádler (který je zase asi o deset let starší). A to přesto, že Michal Sýkora měl poměr se svou studentkou a utvořil s ní pár a je to všeobecně známá informace. Stejně tak televizní Alice Klusová není reálná děkanka FAMU Andrea Slováková (či reálná proděkanka DAMU Alice Koubová), které se rozhodly potírat sexuální obtěžování a zneužívání studentstva.

A ne, Petr Jarchovský, který je coby bývalý vedoucí katedry scenáristiky s děkankou Slovákovou ve vleklém sporu (o čemž svědčí všeobecně nepěkná kauza úniků ze soukromých e-mailů), si tím nehojí žádné osobní bolístky. Ne, přestože na olomoucké katedře filmové a divadelní vědy, kde Sýkora působí, bylo navazování vztahů se studentkami a zneužívávání své pozice běžnou praxí (o čemž tyto ženy nyní otevřeně mluví na Facebooku a Twitteru), nemá s tím příběh Pozadí událostí nic společného. Je to jen fikce a hra.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Jak bychom se vůbec mohli nechat k něčemu tak primitivnímu svést? Vždyť přece scénář vznikal ještě předtím, než Slováková a Koubová byly zvolené. Navíc, jak říká režisér Jan Hřebejk, televizní Alice Klusová / Čvančarová to přece myslí dobře, je čestná a zásadová. Problém je, že si pouze vybrala špatného Ovčáčka, tedy pardon, Ph.D. Mrkvičku. (A ten se určitě nejmenuje Mrkvička, protože má herec Petr Vančura zuby jako zajíc.) Cílem nepochybně vůbec nebylo dehonestovat snažení, aby si pedagogové nepletli fakultu s Tinder Premium a harémem, kde to ti s Ph.D. titulem mají free.

A tu Hanu Bohdanovskou, onu manželku-špindíru, přece slovenská zpěvačka Katarzia hraje schválně tak špatně a protivně, aby nikoho nenapadlo se utvrzovat v tom, že všechny feministické umělkyně jsou sobecké krávy bez talentu. A jakékoli jiné umění než poctivou detektivku, tedy i studentské divadelní představení, všechny vernisáže a konceptuální objekty autoři představují jako pozérskou šmíru proto, abychom přemýšleli o stavu současného světa a nic neviděli černobíle.

Pozadí událostí | Foto: Julie Vrabelová

Hlavně žádná bigotnost, žádná ideologie! Všichni se musí v průběhu vyprávění nečekaně vybarvit a překvapit nás, aby to byla nejen detektivka s tajemstvím a napětím, ale i filosofické pojednání o relativitě pravdy a mnohotvářnosti lidské duše. Jak krásně se nakonec vybarví konstantně odporný manžel Libor, kterého Soňa naschvál opaří ve sprše – úplně dočervena! A aby studenti a studentky dostali hloubku a nepůsobili snad příliš nedospěle, hrají je raději třicátníci a třicátnice, snad až na dva z nich. Kdyby totiž byli mladší, bylo by příliš vidět, že v raných dvaceti rozhodně nejste tak dospělí, abyste dokázali rozpoznat manipulaci svých pedagogů, kteří tak či onak rozhodují o vašem budoucím životě.

Mnohovesmír cringe doktora Strange

Pamatuji se ze seminářů kritického psaní, že není dobrý nápad psát tzv. dvojitě kódovanou kritiku, tedy mluvit ironicky a myslet si něco jiného, než co věty říkají na první pohled. Do této situace vás ale dostane vskutku jen naprosto výjimečné dílo jako Pozadí událostí! Stane se v něm tolik věcí, které patří do alternativních vesmírů Dr. Strange, že nás nutně musí napadat, zda cílem není představit českou inteligenci v natolik lobotomizovaném stavu, aby se „průměrný divák“ nemusel cítit zas až tak špatně, jak na tom je on sám.

Takže: základní peripetie se točí kolem toho, že vedoucí divadelního kroužku Klára nechá při odchodu do hospody klíče na parapetu vrátnice, tudíž je kdokoli může ukrást (a my pak nevíme, kdo je vrah). Samozřejmě takto se chovají všichni zodpovědní lidé, kteří chtějí, aby jim klíče ještě někdy někdo půjčil, a zvláště tak se chovají studentky s mimořádným stipendiem, na němž existenčně závisí. Děj se odehrává během několika málo dní, kdy se většině postav podaří přečíst právě vydanou 400stránkovou knihu Pozadí událostí a znají detaily z ní, takže vědí, že vrah se inspiroval literaturou.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Děkanka sotva oznámí jméno proděkana a studenti a studentky mají hned připravenou aktualizovanou verzi Shakespeara, kde na to dělají narážky. Děkanka, kterou musel někdo zvolit, a tudíž ji musí znát, sama nezná vedoucí kateder a musí si o nich nechat zjišťovat základní informace od svého nohsleda. Honosná alma mater nemá žádnou aulu, takže děkanka opakovaně pronáší své projevy na schodišti (!). Auditorium celé instituce, jež se má povinně dostavit, tvoří asi dvě nebo tři desítky lidí a tito zúčastnění volně odcházejí během proslovu, mají-li dojem, že se jich nějak kriticky týká.

Klára (ano, opět ona, vypadá to, jako by byla hlavní postavou) napíše jen tak bokem disertaci za podvodného Mrkvičku, který díky tomu dostane svou funkci a finanční ocenění. Jako by tvůrci nechápali, co je disertace, nebo si mysleli, že to neví publikum. Bokem na zakázku můžete napsat 80stránkovou diplomku, kterou slepíte ze sekundárních zdrojů a přidáte malou vlastní analýzu na konec. Nenapíšete zhruba 250stránkovou práci, kvůli níž musíte chodit do archivů, absolvovat zahraniční stáže, provést vlastní originální výzkum a průběžně publikovat články a přednášet.

Nemůžete si nechat napsat disertaci a sám nikam nechodit, necestovat, nepublikovat, nepřednášet a najednou předložit obří text ke schválení. Disertace je práce na dva až tři roky, kdy neděláte prakticky nic jiného, nespíte, nejíte a zvolna propadáte šílenství a beznaději. Disertace nevznikne bokem na zakázku. A těžko by si za ni člověk nechal zaplatit jen kolem dvaceti tisíc korun. Ani troj nebo čtyřnásobek by nebyla adekvátní suma. Klára má přitom vlastní studium, musí odevzdávat seminární a jiné práce, a ještě chodí na brigádu nabízet v mrazu jogurty jak děvčátko se sirkami. Ale zběhlý docent Mojmír si ničeho nevšimne, přitom by Klára musela psát i ve chvílích, kdy by ji souložil.

Celkově to vypadá, jako by nikdo z tvůrců v životě nestudoval na žádné vysoké škole, notabene aby na ní učil, a jejich představy o školním prostředí vycházely maximálně tak z Harryho Pottera, neboť i děkanka Klusová připomíná hlavně Dolores Umbridge.

Pozadí událostí je možná sofistikovanou parodií na vysoké školství, akorát si takovou hypotézu dokáže obhájit málokdo. Studenti a studentky se chovají na přeskáčku buď jako středoškoláci, nebo naopak jako dospělí lidé, ale nikdy jako vysokoškoláci, kteří objevují nový svět zcela nové intelektuální úrovně a snaží se zorientovat. Jedině takto je možné, aby Klára připadala Mojmírovi jako „dospělá a nemanipulovatelná“ a jedině tak je možné, že Vojtěcha svede Daniela sama a doslova se mu vnutí do postele, takže on ze slušnosti ani nemůže udělat nic jiného než pokorně zasunout.

Genderově nevyvážené lesby lezou do auta

Dosavadní ohlasy na seriál se pochopitelně různí. Lidé, kteří netuší, jak fungují současné vysoké školy, se zaměřují především na to, že dlouhodobé heterosexuální vztahy jsou vylíčené v totálně cynickém rozkladu, kdy s tím ani Soňa, ani Vojtěch nic nedělají. Ze všeho se pouze literárně vypisují a druhého sourozence berou jako terapeuta, aniž by si navzájem kdykoli poradili cokoli smysluplného. Naproti tomu sluncem zalitý je lesbický homoparentální vztah vyšetřovatelky Lídy a její partnerky, které spolu očekávají druhé dítě (partnerka pravděpodobně nosí oplodněné Lídino vajíčko). „Dobrý deň, som progresivista a prišel som zničit vašu tradičnú rodinu,“ mohl by se odteď představovat Ján Hrebejk.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Lída zažívá i tupé sexistické narážky od kolegy Zacha (Tomáš Bambušek), jenž spolu se svým otcem, policejním patologem, poněkud nelibě nese, že případ nevede sám. Odhaduji, že Michal Sýkora je určitě pyšný na to, jak hezky dekonstruoval detektivku, když ji záměrně vystaví jako neřešitelný případ a ukáže se, že vyšetřování sabotuje jeden z lidí pracujících v řadách policie. Roztočit pátera Knoxe v hrobě takto elegantně se jen tak někomu nepovede. Jako když dáte kočce na záda namazaný krajíc chleba a vznikne perpetuum mobile.

Některé dialogy jsou tak mimózně pitomé, jako by autoři chvílemi ztráceli schopnost ovládat lidský jazyk. A věřím, že z některých scének se po odvysílání stanou internetové memy. Detektiv Zach se například ptá: „Máme informace, že zavražděná udržovala milostný poměr s jedním z vašich pedagogů. Můžete toto podezření potvrdit?“ Na což děkanka rozjede tuto tirádu: „Víte, mně je velice líto, že akademická obec je genderově naprosto nevyvážená, s naprosto dominantní převahou mužů. Někteří mí kolegové berou studentky jako sexuální objekty.“ What the fuck?

Zdá se, jako by tvůrci jen pochytali nějaké „buzzwords“ a ty pak bezmyšlenkovitě používali, kdekoli si myslí, že se to hodí. Takto je v seriálu „genderově nevyvážené“ třeba nastupování do auta. (Ano, pokaždé, když to slyšíte, máte dojem, že jste se přeslechli, nebo že je obrazová a zvuková stopa špatně synchronizovaná.) Také se tu stále opakuje termín „střet zájmů“, ačkoli v případě sexualizovaného chování učitelů ke studentkám jde výhradně o zneužití moci a nerovného postavení. Autoři si snad myslí, že se tu střetávají jakési dva zájmy, učitele a studentky, nebo zájem učitele něco studentky naučit a zájem je ošukat. Nic z toho ale nedává smysl.

Olomoucí obchází strašidlo MeToo

Je jasné, co se minisérie snaží říct jako vrchol „zkušeného poznání“. Řekne se to tu doslova: „Copak chcete zakazovat lásku?“ V hlavách autorů nejspíš straší bubák Meeťák, který jim našeptává, že školní instituce budou v budoucnu, ba co v budoucnu, už teď, hned, right now, nařizovat pedagogům, aby se rozcházeli se svými životními láskami. Lásce neporučíš ani ty, zlá vysokoškolo!

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Pozadí událostí chce být sofistikovanou disputací na toto téma. Na vysokou hru ale potřebujete rozumět oběma stranám a ideálně do toho nebýt namočený. Tady autoři nerozumějí nejen druhé straně, ale ani sami sobě, své minulosti, svým tužbám a svým averzím. U díla, které by chtělo jen bavit, bychom se tím nemuseli zabývat. U díla, které chce něco sdělovat a mít přesah, je jasné, že autor je v něm přítomný ne snad nutně svou fyzičností, ani celou minulostí, ani kompletně jako složitá osobnost, ale určitě do něj projektuje určité ideje, dílem něco naznačuje a staví se na určitou stranu.

Nejde o to hájit černobílé ideje, nepřiznat ušpinění obou stran, nevidět své vlastní chyby. Ale tady vlastně chybí všechno to, co dělá umění komplexním, je to pouze hra na komplexnost. Umělé dovyvažování a z prstu vycucané očerňování. České školy nemají problém s bigotními puritánskými děkankami a „příliš velkým množstvím feminismu“. České školy mají problém s tím, že spousta pedagogů vůbec nechápe svou úlohu. Všimněte si, jak vyhroceně musí scenáristé vymyslet, že studentka Klára opravdu není docentem Mojmírem manipulovaná. Je extrémně chytrá, schopná a aktivní, vedle školy pracuje, nemá rodiče, Mojmír ji neposkytnul žádné kredity zadarmo a v době, kdy si spolu začali, už u něj neměla zapsané žádné předměty. To je samozřejmě naprosto nejběžnější situace, v níž se studentky ocitají.

V dotyčné minisérii není jediný případ, kdy by chování pedagogů bylo jasně problematické, dílo se naopak snaží ukazovat pouze situace, kdy to je něčím méně vážné, nebezpečné a zraňující a více diskutabilní a v „šedé zóně“. Žádný z pedagogů se za své jednání neomluví, nepociťuje, že by bylo špatné. Vojtěch to označí za chybu jenom proto, že na něj doložitelný pohlavní styk s Danielou přitáhl pozornost policie. Lituje pouze sám sebe. Jiří Havelka, jenž ho hraje, je navíc natolik sympatický, že bychom nevěřili, že je vrah, ani kdyby v jedné ruce držel zakrvácený nůž a druhou onanoval nad čerstvou mrtvolou.

Pozadí událostí | Foto: Julie Vrabelová

Konec fikcím a probuzení do reality

Je škoda, že první české audiovizuální dílo, které dlouze (přes pět hodin stopáže!) a intenzivně tematizuje hranice osobních vztahů mezi učiteli a studentkami, jede na čistě paranoidní fabulaci. Jenom letos propuklo na více českých vysokých školách několik skandálů, kdy se zjistilo, jak pedagogové dlouhodobě zneužívali a zneužívají studentky a mnohé tyto vztahy nevztahy trvaly mučivých několik let (protože pro studentky není snadné říct učiteli „ne“ či „sbohem“) a odehrála se tu i znásilnění.

Jejich přehled zveřejnily nezávisle na sobě publicistky Táňa Zabloudilová a Eva Klíčová a většinou těchto kauz se zabýval podrobně třeba Deník N. Máme o tom popsány už desítky (možná stovky) stran, není o čem debatovat, jestli se to děje, či ne. Vyžaduje to trochu empatie představit si, že v podobných vztazích studentky nikdy nejsou dokonale svobodné. A že opravdu většinou po vztazích se staršími muži netouží. Celé Pozadí událostí je hlavně neempatickou fantazií mužů za zenitem o své neodolatelnosti.

Ano, existují vyloženě nedorozumění, kdy lidé z obou stran vysílají třeba i nechtěně nevhodné signály, a dá se do jednoduše vysvětlit. Stane se to, že flirt mezi mocensky nerovnými lidmi na škole přeroste v pevný vztah a není na něm co odsuzovat. Stává se i to, že studentka nadbíhá učiteli. Jenomže všechny tyto případy dohromady jsou v naprosté menšině oproti tomu, co je hlavní problém.

Pozadí událostí | Foto: Julie Vrabelová

Existují minimálně tři podrobné výzkumy z českých škol, které ukazují, že různé formy sexuálního obtěžování ze strany učitelů zažívá až 80 % studentek, a výsledky těchto výzkumů se příliš neliší, ať byly prováděny v roce 2009 nebo 2019. O situaci na Olomoucké univerzitě vznikla dokonce samostatná diplomka (dva rozhovory zde a zde). Udělat seriál pouze o případech, kdy z toho pedagog nevychází vyloženě zločinně, ale lze pro něj najít aspoň špetku pochopení, je nesoudnost, alibismus a… dostáváme se ke slůvku z počátku: ignorance. Krystalická.

Hodní kluci to mysleli dobře

Snadno si všimnete, že se celou dobu vyhýbám psát o režii Jana Hřebejka – ta je opět řemeslně zručná, na jednotlivé epizody se dobře dívá, kamera, lokace, výprava i casting (kromě věkově neodpovídajícího studentstva) jsou zdařilé. Hřebejk je prostě naše řemeslná špička, má toho odtočeno víc než kdokoli jiný. A pokud člověk poslouchá rozhovory s ním, a to nejen těsně před uvedením minisérie, ale i dlouhodobě, může nabýt dojmu, že po pozdním padesátníkovi už asi není potřeba chtít víc než tuto formu a míru otevřenosti vůči novým věcem a naslouchání ostatním lidem.

Najdeme i rozhovor s ním v časopisu Žena a život, kde přímo v titulku stojí: „Feminismus je v zájmu všech mužů.“ Jako spousta režisérů, kteří točí filmy s velkými ansámbly a většina jejich tvorby jsou „vztahovky“, i Hřebejk je tvůrce, který má rád herečky a má je rád opravdu jako lidi. Bez toho by nemohl tvořit to, co tvoří.

Ostatně ani u Michala Sýkory si nemyslím, že by nenáviděl emancipované ženy. (U Petra Jarchovského jsem si jistý nejméně, hlodá ve mně červík pochybnosti, ale nebudu mu nic natvrdo podsouvat.) Důvod, proč je Pozadí událostí tak katastrofální a směšná záležitost, plyne podle mě ze tří věcí.

Jednak všichni do jednoho ne úplně rozumějí tomu, o čem se tentokrát rozhodli vyprávět. Je to pro ně nová půda, nemají ji důkladně zmapovanou, možná se jí trochu bojí a nechali se v neznámém území primárně vést strachem ze ztráty svých starých jistot.

Pozadí událostí | Foto: Česká televize

Zadruhé, a tím se vracíme k tématu autorství, asi je správné jim přiznat, že nemá cenu hledat v díle úplně přesně obtisk jejich životů. Na výsledném tvaru se podle mě spíš podepsala spousta tradičního přepisování, až se některé významy ztratily nebo překryly a jiné vystoupily na povrch, protože se to víc hodí ke struktuře detektivky a schématu „neprávem obviněného“. Dílo si „samo řeklo“ o očištění hrdinů.

A pak je tu poslední důvod. Opět je jim potřeba přiznat díl pravdy. Minisérie skutečně nemůže reagovat na zvolení určité osoby děkankou. Produkty pro televizi vznikají v mnohem delším horizontu a neumějí být takto pružné. (Takto pružní dokážou být pouze fiktivní studenti a studentky v jejich díle.) To je ale klíčový zádrhel. Michal Sýkora, Petr Jarchovský a Jan Hřebejk nejsou žádní vizionáři, kteří by předpověděli nástup nových kádrů a režimu. Je to úplně naopak: předběhla je realita. Oni nejspíš v době svého psaní reagovali na úplně první kauzy MeToo a nepočítali s tím, jak to bude vypadat v Česku.

Možná ani netušili, jaká je skutečná situace, když u sebe a svých kolegů nacházejí hlavně pochopení a nevěděli, co všechno se okolo nich děje. Nemohli náhle do děje zapracovat Dominika Feriho, Jana Cimického či Pavla Trávníčka (ani pod zastřenými identitami), a už vůbec ne všechny pedagogy, k nimž vedou odkazy výše. Jenomže teď přicházejí pozdě. Jejich dílo je už v den své premiéry beznadějně zastaralé a mimo. Radost z toho nemůže mít nikdo.


Komunisty zakázané Sedmikrásky udělaly ve světě českému filmu největší jméno

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…

Ankety
Máte rádi žánr true crime?
Ano, mám.
Mám, ale není můj nejoblíbenější.
Ne, nemám.
Vyhýbám se mu, děsí mě.
Je to pro mě subžánr s velmi různorodou kvalitou.
Co je to true crime?
Nejnovější články:
Načíst další články