Slovo nabízí víc než jen další Pelíšky. Je toho ale dost?

Slovo nabízí víc než jen další Pelíšky. Je toho ale dost?
Slovo | BontonFilm
Slovo je drama navracející se do Československa roku 1968, což je samo o sobě pro leckoho rudým hadrem. Tohle období naši umělci navštívili už tolikrát, že se další pohled na největší moderní trauma našeho národa jeví poněkud zbytný.
V případě Slova sledujeme rodinu příkladného notáře Václava (Martin Finger), jenž je hyperkompetentním moudrým mužem, který vždy ví, jak si s každou výzvou poradit tím nejlepším způsobem. Jde o člověka s jasným morálním kompasem a dostatečnou autoritou, aby svou klientelu dotlačil, někdy proti její prvotní vůli, k učinění správného rozhodnutí pro sebe a své blízké.
Slovo
Slovo | Karlovy Vary (KVIFF)
Je tedy respektovaným a vysoce ceněným členem komunity. Strana by si velmi přála mít právě takového člověka ve svým řadách, aby jí dodával legitimitu. Václav chce ale zůstat apolitický a zas a znovu odmítá. Srpnová invaze však rozboří jeho svět a ještě zintenzivní nátlak, aby se začal angažovat a pomohl uklidnit bouřlivou společenskou náladu. Doposud neoblomný muž se zažíná psychicky hroutit a jeho manželka (Gabriela Mikulková), vnímaná tak trochu jako odtažitá fúrie, se musí chopit otěží a udržet rodinu pohromadě.

Můžeš nám to vysvětlit?

První a nejdůležitější, co si musíme o Slovu říct, je, že režie Beaty Parkanové se dá popsat odborným termínem „obludná manýra“. Expresivní výkony herců a hereček ve statických vyumělkovaných kompozicích zaplňují zhruba 110 % stopáže filmu. Každý okamžik křičí o pozornost, každý záběr kameramana Tomáše Juríčka chce být obdivovaný.
slovo-je-obludna-manyra-ktera-najde-zastance
Slovo | Karlovy Vary (KVIFF)
Takový film musí nevyhnutelně velkou část publika iritovat. Manýrismus je legitimní přístup, má ale tendenci evokovat exces, nestřídmost, tvůrčí egoismus a aroganci. Nikdo po filmařích nepožaduje vysvětlení, proč pro svá dramata volí neviditelný styl, tedy přístup odpovídající standardu, o němž se obvykle jako o „stylu“ ani neuvažuje. Jakmile ale autor vybočí, ihned vzniká tendence požadovat jasné a zřetelné vysvětlení, co si to, probůh, dovoluje. Není to úplně fér.
Pokud jsme přitom poněkud unavení příběhy z osmašedesátého, asi bychom měli koukat po zajímavém zpracování. Když Parkanová, jež napsala i scénář, jinak nedala, než že se do té doby za každou cenu potřebuje vrátit, měli bychom asi ocenit, že to aspoň vypadá trochu jinak.
Příběh muže, jemuž se jeho hodnotový systém rozpadá pod rukama, a jeho vystresované ženy si pak celkem sedne s klaustrofobickou kamerou věznící postavy v pevném rámu, z nějž jako by se občas neúspěšně pokoušeli uniknout. Postavy jsou často podivně natěsnané v prostoru, který je pro ně chvíli příliš velký, chvíli příliš malý. Dává pak smysl, že svět, v němž má být vše nalinkované, ožívá prostřednictvím expresivních herců a viditelně umělých kompozic.
Slovo
Slovo | Karlovy Vary (KVIFF)

Moc pelíšků

Problém tedy není, že by se režijní volby Slova nedaly principiálně obhájit. Možná se naopak dají obhájit až příliš snadno, příliš přímočaře. Když chceme výjimečné umělecké řešení, chceme překvapení. Na Slovo si však můžeme rychle zvyknout. V jádru jde stále jen o Pelíšky, byť o něco vážnější, kde se občas pláče a občas utíká k uvolněným scénám z rodinného života. Přidanou hodnotu má filmu dodat propracovanější audiovizuální stránka, která není vůbec špatná, nicméně po pár minutách jí můžeme být nabažení.
Jak je tedy možné, že zahraniční porota Slovo ocenila hned na dvou frontách? Nejlepší herec a režie nejsou bezvýznamné sošky! Proč čeští kritici snímek hodnotí nanejvýš průměrně? Před chvílí jsme se bavili o „neviditelném stylu“ a o tom, jak máme tendenci vnímat manýristické počiny podle jejich odklonů od normálu. Mezinárodní porota však nezná český normál a může tedy ocenit věci, které my považujeme již za samozřejmé – předně onen pelíškovský střet malých a velkých dějin, za který už v Česku nikdo nikomu plusové body připisovat nebude, cizinci ale může vyhovovat.
Protože české publikum se soustředí výhradně na odklony od normálu, tedy na manýristickou režii, uvidí v ní také víc nedostatků. Zahraniční diváci a divačky nejsou zatížení stejnými očekáváními, mají svá vlastní, takže Slovo nepřijmou jako nedostatečné oživení mustru, ale pěkný malý film.
Ani jeden z těchto úhlů pohledu není lepší nebo horší. Připomínají nám ale, jak relativní může být sledování a posuzování filmů. Slovo může být zároveň nedůslednou aktualizací a dostatečně svěží podívanou. Podle toho, do jakého kontextu a z jaké výchozí pozice si výsledek zařazujete.
hodnocení: 65 %

Kinobox: Největší monstra na světě jsou muži, říká tento šílený horor

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.