Byl největší žijící ikonou filmové režie. Jean-Luc Godard objevil pro svět Belmonda a natočil Tarantinův nejoblíbenější film

Byl největší žijící ikonou filmové režie. Jean-Luc Godard objevil pro svět Belmonda a natočil Tarantinův nejoblíbenější film 13 obrázků v galerii
Jean-Luc Godard | Foto: Artcam
Během nekrologů se počítá s trochou uctivého zveličování, proto se dá bez většího zaváhání napsat, že právě zemřel vůbec největší světový dosud žijící režisér. Vliv Jeana-Luca Godarda na kinematografii skutečně nejde změřit. Neovlivnil jen podobu filmů, které vznikají, ale vůbec představu o tom, jak vypadá filmový režisér, jak se chová a jaké hodnoty on a jeho práce zastávají.

Ve svých 91 letech už byl Godard živoucí mytickou figurou, posledním velkým odkazem francouzské nové vlny. Období, jež zrodilo myšlenku filmového autora, tedy, pardon, „auteura“, jak ho známe dnes. A Godard byl jeho předním reprezentantem. Věčný rebel, který se nebojí dávat najevo pohrdání vším, co podle něj vede k lenosti, a nepřestává radikálně experimentovat s možnostmi filmového média takřka do konce svých dnů.

Jean-Luc Godard | Foto: Keystone

Narodil se do bohaté francouzsko-švýcarské rodiny, což mu v jeho boji za nezávislou kinematografii bylo po celý život užitečným spojencem. Ještě než se začal věnovat filmařské praxi, prosadil se jako kritik prestižního magazínu Cahiers du Cinéma. Definoval se jako ostrý odpůrce dobových standardů v podobě prestižních literárních adaptací a kostýmních dramat, jež podle něj vedly k řemeslně kompetentním, ale umělecky impotentním výsledkům.

V době, kdy Godard debutoval s vlastní prací, už byl pevně zapletený do francouzského uměleckého prostředí a čekaly se od něj velké věci. Jeho U konce s dechem z roku 1960 ale překonalo veškerá očekávání. Bezstarostně dravý snímek pro svět objevil Jeana-Paula Belmonda, a především rozbil všechny představy o tom, jak má vypadat správný film. Godard v něm novátorsky překonává vše od struktury vyprávění po pravidla střihové skladby. A výsledek neztrácí svou nevypočitatelnou energii dodnes.

Šedesátá léta jsou obdobím, které si s Godardovou tvorbou spojujeme nejčastěji. Žena je žena, Žít svůj život, Vojáček, Bláznivý Petříček a pokus o americkou produkci v Pohrdání provázený legendami o Godardově odporu vůči americkým produkčním zvyklostem. Vidíme mladého nekompromisního režiséra s tehdejší manželkou/herečkou/modelkou/múzou Annou Karinou po boku, jak určují trendy umění a módy. Artový film nebyl nikdy předtím ani potom tak sexy.

Bláznivý Petříček | Foto: SNC

Šlo o velmi odlišnou éru od současnosti. Točit se silnými uměleckými a nonkonformními ambicemi mohlo dát vzniknout diváckému hitu, proto Godard svými ideály a experimenty zasáhl hluboko do společnosti, nikoli jen do intelektuálního prostředí.

Byl také silně politickým umělcem, jeho radikální levicovost ovlivňovala jeho přístup k filmu skrz naskrz. Vyprovokoval i předčasné ukončení festivalu v Cannes v roce 1968. Činil tak ve jménu solidarity s protestními vlnami po celém světě. Tento ročník by přitom dost možná vyhrál jeden z československých filmů, což by pomohlo reformním umělcům upevnit si pozici. Všechny názorové skupiny se tehdy navzájem obviňovaly ze salónního levičáctví a sobeckosti.

Exkurze Godarda do Československa v roce 1969 pak vedla k několika od reality odtrženým poznámkám o nedostatečném nadšení ve společnosti ohledně marxistických ideálů. Godard později tyto své postoje přehodnotil a uznal, že nebyl schopný vzít v potaz realitu okupované země. Představitelé československé nové vlny jako Jan Němec mu ale od té doby nikdy nemohli přijít na jméno.

Godard by se nám ale obecně vysmál, kdybychom si jakkoli idealizovali jeho éru 60. let. Sám ji dávno opustil a ve svých následujících filmech prováděl experimenty ještě mnohem výraznější. Jeho filmy s posunem trhu, společnosti i jeho zájmů ztratily svůj široký apel. Časem se dopracovaly takřka do nekoukatelnosti pro „normálního člověka“ a testují i trpělivost těch, kteří jinak podobné hříčky vyhledávají. Přestal ho zajímat „příběh“ a jeho filmy se staly změtí slovních i audiovizuálních úvah. Eseje jako Socialismus (2010) a Sbohem jazyku (2014) už se s publikem skutečně nepářou.

U konce s dechem | Foto: Rialto Pictures / StudioCanal

Byl komplikovanou, vždy proměnlivou osobností, s níž se není snadné ztotožnit v rovině všech názorů a uměleckých voleb. Spíš než mít pravdu pro něj bylo důležité pátrat po možnostech, proto za život udělal a řekl mnoho jedovatých blbostí, prostě aby se vymezil a vyvedl sebe i druhé z komfortní zóny. Právě tím představuje ideál autorského filmového režiséra v dobrém i zlém. Člověka odhodlaného následovat svůj instinkt, ale ne vždy schopného naslouchat druhým a včas odhalit své limity.

Quentin Tarantino je Godardovým velkým fanouškem a z jeho filmů i étosu rád čerpá. U konce s dechem hned několikrát označil za nejlepší film všech dob, a po Bandě pro sebe (1964) pojmenoval svou produkční společnost A Band Apart. Godard na oplátku řekl, že víc by ocenil, kdyby mu Tarantino poslal peníze na natočení filmu. Taková pocta ho nezajímala a považoval ji za nemístnou – proč by někdo oceňoval nejvíc ze všech zrovna jeho první filmy? Takovou statikou pohrdal! Pro svět však Godard zůstane hlavně vrchním představitelem nové vlny a jejích ideálů.


Kinobox: Filmový Jan Žižka je jako Zelenskyj

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.

Ankety
Na jaké pokračování zavedené série se nejvíc těšíte?
John Wick: kapitola 4
Shazam 2: Hněv bohů
Creed III
Strážci Galaxie: Volume 3
Rychle a zběsile 10
Spider-Man: Napříč paralelními světy
Transformers: Probuzení monster
Indiana Jones a disk osudu
Mission: Impossible: Odplata – první část
The Marvels
The Equalizer 3
The Expendables 4
Duna: druhá část
Nejnovější články:
Načíst další články