V době premiéry se mělo za to, že si na Mumii na konci léta nikdo ani nevzpomene, lidé ji ale milují dodnes. Proč se její kouzlo nedaří zopakovat?

V době premiéry se mělo za to, že si na Mumii na konci léta nikdo ani nevzpomene, lidé ji ale milují dodnes. Proč se její kouzlo nedaří zopakovat? 18 obrázků v galerii
Mumie | Foto: Universal
Existuje typ filmů, jemuž Američané říkají „instant classic“. Při jejich sledování už totiž v mysli vyčleňujeme místo v učebnicích kinematografie, jež jednoho dne zaplní, a máme příjemný dojem, že jsme svědky vzniku dějin. Mumie z roku 1999 je přesně opačným případem. Letním blockbusterem, u nějž se zdálo, že má jen dva základní účely: potěšit nenáročné publikum a naštvat fanoušky klasické hororové série, kteří doufali, že dostanou důstojný remake, a místo toho se museli spokojit s přihlouplým akčním velkofilmem. Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné a po téměř čtvrt století si Mumii nejen pamatujeme, ale milujeme ji možná ještě víc než v době premiéry.

Mumie z roku 1932 s Borisem Karloffem patří do klasického ansámblu zlaté éry hororů studia Universal a během následujících dekád se dočkala řady pokračování, remaků, crossoverů a variant. Na přelomu 80. a 90. letech se producenti rozhodli, že přišla chvíle na důsledný restart, který značku vyloví z béčkových vod zpět na výslunní. Seriózní reimaginace se dočkali už Drákula i Frankensteinovo monstrum a Mumie byla další logická volba. Nakonec však vzniklo něco hodně jiného, než co bylo původně v plánu.

Mumie | Foto: 1999 Universal Pictures

Egyptský Terminátor

Producenti se zprvu zhlédli v představě moderní hororové podívané s rozumným rozpočtem okolo deseti milionů dolarů, jež by kopírovala Terminátora. Jen místo nezničitelného stroje z budoucnosti by hrdiny pronásledovala nesmrtelná mumie z dávnověku. Po velmi dlouhé preprodukci ale snímek skončil v rukách Stephena Sommerse, který ho strhnul směrem k Indianu Jonesovi a původní plány využil jen velmi okrajově. Mumie měla být nyní velkolepou, nejnovějšími triky přeplněnou zábavou pro celou rodinu.

To si vyžádalo výrazné navýšení rozpočtu, přes 80 milionů dolarů (což bylo tehdy stále ještě hodně peněz), na oplátku to ale Universalu usnadnilo práci s Mumií jako značkou – merchandising se prodává snáz k dobrodružství, u nějž mohou být děti, než k hororu. Na základě Mumie tak nakonec vznikla i veleúspěšná tematická atrakce ve studiovém zábavním parku.

Hororová komunita samozřejmě ronila krvavé slzy a pravděpodobně pořádala pravidelné seance, během nichž se pokoušela proklít Sommerse i celý jeho tým. Přijetí filmu širší veřejností bylo naštěstí o něco lepší, byť ne nadšené. Nejčastější hodnocení, jaké si Mumie odnášela od kritiků i publika, bylo prokletých 6/10.

Do kina se ale chodilo, v kasách skončilo pěkných 400 milionům dolarů z celého světa. Den po premiéře už byl Sommers zabookovaný na dvojku. Nový film tedy sice nikoho nelákal k založení fanklubu, někdy ale stačí pověst dobré zábavy.

Mumie | Foto: 1999 Universal Pictures

Víc než nostalgie

Hned zkraje bylo nepopiratelné, že Mumie má charisma. Slavný kritik Roger Ebert to ve své dobové recenzi vystihl skvěle: „Není nic, co o tom filmu můžu říct dobrého, tedy krom toho, že jsem se bavil skoro každou jeho minutu. Nedám ruku do ohně za scénář, režii, herce ani za tu mumii, ale můžu říct, že jsem se ani na okamžik nenudil a chvílemi měl dokonce nevysvětlitelnou radost.“

U Mumie skutečně není snadné vyjmenovávat jasné klady. Stephen Sommers není James Cameron ani Steven Spielberg a postrádá jejich schopnost sestrojit dokonalý produkt coby vypravěč i řemeslník. Stačí se podívat, o kolik tu zestárly triky oproti o dva roky staršímu Titaniku.

Ve své době byla Mumie trikově revoluční. Stále platilo za exces, že čtvrtina z jejího rozpočtu šla výhradně na počítačovou techniku. Najdeme v ní tedy mnoho triků, které předtím nebyly nikdy použité. Velkého zdokonalení se dočkala hlavně motion-capture technologie, jejímž prostřednictvím vznikl Imhotep.

Přesto už v době premiéry bylo jasné, že Mumie bude brzy vypadat zastarale. Zjevně se u ní neusilovalo o dosažení přesvědčivosti, ale spíš o pochlubení se úrovní moderní technologie. A za rok znova, s novým, lepším filmem. Čím rychleji Mumie vyjde z módy, tím snáz se nahradí novým produktem!

Mumie | Foto: 1999 Universal Pictures

Krásná dobovost

Jenže nakonec právě dobovost Mumie je její největší zbraní. V roce 1999 možná publikum považovalo rozdováděný letní blockbuster za zbytnou samozřejmost, ale v tom se šeredně pletlo. USA brzy upadly do traumatu po 11. září a vypuknutí nekonečné války proti „terorismu“. Popkultura potemněla, zvážněla a zkomplikovala se. Máme vůbec od té doby nějaké stejně bezstarostné a chytlavé dobrodružství, jaké nabídla Mumie?

Nejde ale jen o díru na trhu. V posledních pár letech jsme se ve skutečnosti po dlouhé době dočkali boomu filmů, jako byl remake Jumanji a dvacet dalších zaměnitelných akčních komedií s The Rockem v džungli, jež vstupují do stejné řeky jako Mumie. Mnohé z nich se dokonce dočkaly slušného komerčního přijetí. Snad ale není troufalé tvrdit, že u žádné z nich nebudeme za dalších pětadvacet let rozebírat, v čem spočívají její kvality.

Zkusme tedy trumfnout Rogera Eberta a pojmenovat kvality Mumie. Tou první je obsazení. Rachel Weisz je tu inteligentní, roztomilá, naivní a sexy. A obhroublejší rošťácké charisma Brendana Frasera je typickým ztělesněním maskulinity, která se nebere příliš vážně, ale v případě nutnosti nikdy neselže. První srovnání se nabízí s Harrisonem Fordem v Indiana Jonesovi, Sommers ale Frasera vybral především proto, že mu připomněl Errola Flynna, hvězdu zlaté éry Hollywoodu.

Jde samozřejmě o trochu přihlouplé archetypy, oba herci jim ale svým osobním charismatem vdechují život. Na rozdíl od tolika jiných akčních filmů Weisz a Fraser od první vteřiny působí jako stvoření jeden pro druhého. Proto byla taková katastrofa, když se Weisz odmítla vrátit ve třetím dílu a nebohá Maria Bello musela ve snaze o vyplnění vzniklého vakua nevyhnutelně selhat.

Mumie | Foto: 1999 Universal Pictures

Kvalitní obsazení se ale týká i menších rolí. Každá disponuje právě takovou osobností, která se do ní hodí nejvíc, aniž by to začalo působit uměle. Sommers prý nemiluje práci s herci, což je zvláštní, protože právě ti táhnou Mumii o stupeň výš.

Ani málo, ani moc

Ačkoliv Mumii byla v její době vytýkána přeplácanost, obzvlášť v porovnání s klasickou předlohou, s odstupem let vidíme, že jí naopak ku prospěchu slouží její relativní jednoduchost a přímočarost. Zatímco všechny následné moderní dobrodružné filmy se musí navzájem trumfovat, Mumii jako jednomu z prvních blockbusterů spoléhajících ve stejné míře na digitální triky zbývala kapacita na promyšlení, jak jednotlivé atrakce působí pohromadě. Navíc stále obsahuje dost fyzické filmařiny a praktických efektů, které evokují „poctivost“.

V Mumii mají tvůrci prostor na to, aby postavili knihovnu a v komplikované jednozáběrové scéně nechali všechny regály popadat, což je technicky impozantní, vtipné a funkčně to představuje bezstarostně nejistou hlavní hrdinku. Právě proto, že taková scéna má pevné místo v příběhu, si ji pamatujeme, zatímco mnohem divočejší akční scény v současných filmech s The Rockem nemáme v hlavě už druhý den.

Mumie | Foto: 1999 Universal Pictures

Kdepak, první Mumie není šíleně přeplácaná, na rozdíl od dvojky, která už na nic podobného neměla čas a skutečně se stala tím, z čeho publikum obviňovalo jedničku. Zatímco první díl je nefalšovaně povedený, dvojka dnes obstojí leda jako guilty pleasure.

Tenhle text přesto neodhalí Mumii přímo jako skryté veledílo. Její trvající a ve skutečnosti rostoucí pověst však nejde svést na pouhou nostalgii. Jde o film podle šablony volící většinou prvoplánová řešení, což ne každému sedne. A jde také o jeden z prvních kroků k současným hollywoodským filmovým atrakcím, které pohltily takřka celý mainstreamový trh. Přesto má ale Mumie „to něco“, co už Sommers nikdy znovu nezopakoval, když skončil u tak zaměnitelných filmů „pro všechny a pro nikoho“, nad nimiž se Mumie tyčí.

Můžou za to skvělí herci s prostorem pro své postavy, soudržnost a taky unikátní doba konce devadesátých let, která mohla ze společenských i technických důvodů vygenerovat tenhle film, jaký by nemohl vzniknout nikdy předtím ani poté.


Kinobox: Komunisty zakázané Sedmikrásky udělaly ve světě českému filmu největší jméno

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…

Ankety
Který z uvedených muzikálů máte nejraději?
Zpívání v dešti
Hello, Dolly!
My Fair Lady
West Side Story
Kabaret
All That Jazz
Rocky Horror Picture Show
Bídníci
Moulin Rouge!
Fantom opery
jiný
Nemám rád/a muzikály.
Nejnovější články:
Načíst další články