Kultovní animované verzi Pána prstenů se dnes nedostává tolik pozornosti jako Jacksonově adaptaci. Přitom nebýt jí, zná dnes Tolkiena jen pár lidí

Ano, dnes takřka zapomenutý film byl svého času velkou filmovou událostí, byť samozřejmě ne tak velkou, jakou se stala o čtvrt století mladší adaptace Petera Jacksona. Nebýt však Bakshiho, Jackson by Pána prstenů nikdy nevzal do rukou – to díky jeho filmu se s látkou seznámil a ve své slavné trilogii mu nakonec vystrojil řadu poct a citací. Nazgúl číhající na hobity nad stromem, útok v Hůrce, příchod Gandalfa Bílého a mnohá další kompoziční řešení si Jackson vypůjčil právě odsud.

Najednou dává smysl, proč si novozélandský režisér poloamatérských hororů vybral ke zfilmování high fantasy britského profesora lingvistiky – Jacksonův zájem o Frodovu cestu do Mordoru začal u kouzelně svérázné adaptace horkokrevného šílence Bakshiho.

Ralph Bakshi se narodil roku 1938 v Britské Palestině do židovské rodiny, hned další rok ale jeho rodiče i s ním emigrovali do Spojených států. Vyrůstal zde v chudinské čtvrti New Yorku a ocitl se v multikulturní a multietnické městské komunitě, kterou později nezapomenutelným způsobem zvěčňoval ve svých filmech o střetu systému s těmi nejchudšími a nejdivnějšími.

Zhlédl se překvapivě v animaci, tedy ve formátu, jenž vyžaduje tu největší pečlivost a největší finanční prostředky, což byl ostrý kontrast k jeho divokému přístupu k velmi nemainstreamové tvorbě. Učinil tak navíc v době, kdy byla filmová animace na úplném dně. Tvorba pro děti se přesunula do televize a dokonce i slovutný disneyovský kolos měl problémy se na této platformě udržet. Bakshi se v této nepříznivé situaci rozhodl produkovat filmy pro dospělé, plné násilí a sexu, které ukazují život takový, jaký je.

Výsledky jeho snahy nejsou pokaždé „dobré“ v klasickém slova smyslu. Často byly ale finančně úspěšné a vždy kultovní. Některé jeho karikatury etnických a sexuálních menšin dnes nepůsobí nejlépe, byť není pochyb, že vznikaly s nejlepšími úmysly. Když se ocitl na konci šedesátých let a měl za sebou pár relativně úspěšných filmů, podařilo se mu něco, co mu mnoho let proklouzávalo mezi prsty: po dlouhém úsilí získal svolení natočit Pána prstenů.

Možná se zdá trochu zvláštní, proč se nonkonformní režisér antisystémových filmů jako Kocour Fritz a Rušná ulice, tvrdě satirizujících život na okraji, rozhodl adaptovat zrovna Pána prstenů, ve své době tím ale nikoho nepřekvapil. Dnes je fantasy a Tolkienovo portfolio s ním jednou z největších bašt konzervatismu. Nemálo fanoušků se je schopno vydat se na spanilou jízdu po internetu a kázat o rasové čistotě adaptací zcela smyšlených fikčních světů, aniž by jim to přišlo divné. V šedesátých letech byla ale fantasy naopak spojená s kontrakulturou a progresivními hodnotami.

Z Tolkienovy práce byl v USA známý především Hobit, jenž byl v populárním povědomí proměněný v jakéhosi „protohipíka“. Stačí se podívat na spot se Spockem. Pán prstenů se pak nedočkal příliš velkého prodeje – ne nutně pro nezájem, ale protože první vydání mělo ve Spojených státech velmi nízký náklad. A kvůli právním sporům o značku, jež se plně nevyřešily dodnes (a kvůli nimž nemůže Amazon pohodlně adaptovat, co ho napadne), trvalo dlouho, než lidé vůbec měli šanci zjistit, o čem dlouho odkládané pokračování je. Legendarium si tedy žilo v popkultuře natolik vlastním životem, zkreslené tolika nepřesnými představami, že když se začala plánovat první (nakonec nerealizovaná) adaptace, Frodo v ní měl mít milostný poměr s Galadriel.

Bakshi naštěstí předlohu znal, takže chápal, že má v rukou komplikovaný příběh, který je na hony vzdálený pohádkovému Hobitovi a ještě vzdálenější populární představě hobitů jako rebelujících pohodářů. A rozhodl se to respektovat – během své adaptace se držel nejvíc při zemi, jak se kdy během své kariéry přiměl. Sice byl podle zvěstí jako vždy většinu produkce na drogách, nicméně Aragorn ani Frodo si v nestřeženou chvíli ani jednou nestáhnou kalhoty a nezačnou pokřikovat vulgarity, což je v jeho filmografii takřka nevídané!

Ale humory stranou: jeho Pán prstenů je nesmírně podnětná podívaná, přestože jde o pouhý pahýl. Jiní už použili označení „brilantní selhání“, což celkem sedí. Bakshi měl pouhé dva roky na produkci, která by jich potřebovala minimálně pět, a dokázal realizovat jen jeden ze dvou plánovaných filmů. Jde tedy o dílo plné realizačních kompromisů, jež nikdy nedojde plánovaného vyvrcholení.

Přesto je to ale úchvatný filmařský výkon jak umělecky, tak technicky. Předně šlo o doposud nejkomplexnější užití rotoskopie, kdy jsou přemalovaní herci k dosažení realistického pohybu. V davových scénách si občas bylo nutné pomoct tím, že senatočený materiál vyvolával chemicky netypickým způsobem (dvojitá expozice, částečně invertovaná expozice a jiné), aby zkresloval barvy či tvary a kresbu alespoň evokoval. Šlo o cestu jak ušetřit, i tento efekt ale umí být působivý a dodává bojovým scénám unikátní fyzičnost oproti důslednější rotoskopii dialogů.

Produkce rozhodně neměla čas ani prostředky realizovat animaci v plné parádě, tím víc vtahující je výsledek. V mnoha scénách fyzicky vidíme nedodělky a zkratky, to ale zážitek přibližuje, polidšťuje a dovoluje nám docenit všudypřítomnou dřinu.

Výsledek víc uspokojí divačky a diváky, kteří Tolkienovu předlohu znají a potěší je vidět, jakým způsobem talentovaný autor ilustruje dopředu známý příběh. Horší to mají ti, kteří děj neznali a pokoušeli se pochopit, o co přesně běží. Pověst absolutní nesrozumitelnosti filmu je sice trochu přehnaná, nicméně ve druhé polovině, kdy se začalo počítat s tím, že další film už možná nebude, začíná čitelnost dost haprovat a náhlý konec značí úplnou rezignaci.

Bakshi není filmař, který by se staral o plynulost a kontinuitu filmového vyprávění, neplatí to u jeho autorských filmů, tím méně u adaptace románu, o němž dopředu ví, že nikdy nemůže pokrýt celý jeho příběh. Kontinuita vyprávění ho zajímá tak málo, že když byl Saruman přejmenovaný na Arumana, aby se jeho jméno nepletlo se Sauronem, zapomněl to implementovat v celém filmu, takže o jedné postavě mluví hrdinové různými jmény. Ups...

Jeho film je tedy lepší vnímat jako rozpohybovanou knižní ilustraci než samostatné filmové dílo – na rozdíl od Petera Jacksona tenhle film nemůže komplexně zprostředkovat Tolkienovy kvality, ani se o to nepokouší. Chce spíš vybudovat silné okamžiky inspirované slavným materiálem.

Zatímco Jacksonův Pán prstenů dýchá životem komplexního fikčního světa, do nějž můžeme vstoupit, ten Bakshiho dýchá životem tvrdě vydřeného uměleckého díla, které není komplexní ani pohlcující, ale to neznamená, že nemá své kvality. U Jacksona jsme ohromení tím, že tak obří projekt skutečně funguje jako perfektní stroj, u Bakshiho od počátku chápeme, že tu David bojuje s Goliášem, a i pokud se obra podaří srazit k zemi, nepůjde o elegantní a rovnocenný souboj.

Dnes žije Bakshiho Pán prstenů v povědomí především jako bizár, kterému se dá snadno smát. To je ale velmi nefér. V jeho době šlo o respektovaný film, jemuž se podařilo okouzlit a ovlivnit mnohé filmaře. O pár let později začali ostatní animátoři Bakshiho kopírovat, byť s obroušenými hranami. Jeho syrový přístup k médiu celému oboru pomohl od úplného upadnutí mimo relevanci, než nastala disneyovská renesance koncem 80. let.

Pán prstenů z roku 1978 má v sobě úžasnou zemitost, skvělé nápady a některé silné výkony – Aragorn s hlasem Johna Hurta si v ničem nezadá s Viggem Mortensenem, a dokonce má blíž Tolkienově vizi. Ano, celý film je plný legračních situací, děj se žene kupředu bez ohledu na uvěřitelný emocionální vývoj a snad každý aspekt trpí nedostatkem času a prostředků na vypilování.

A poznámka na závěr. Animovaný Hobit z roku 1977 ani Návrat krále z roku 1980 s Bakshiho verzí nesouvisí. Jejich výrobu se neúspěšně pokusil zastavit. V důsledku soudních sporů se práva válela všude možně, takže neuspěl. Jde o standardní animáky poplatné své době, nenajdeme v nich stejnou energii ani jinou hodnotu.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.