Napsal knihu urážející proroka Mohameda. Po více než 30 letech byl kvůli tomu pobodán. Už v roce 1990 byl ale natočen film o atentátu na něj

Čtyřiadvacetiletý atentátník Hadi Matar se snažil naplnit „ortel smrtonosného starce Chomejního“, bývalého islámského duchovního vůdce Íránu, který nad Rushdiem vyhlásil fatvu – prakticky rozsudek smrti, respektive povolení, aby libovolný muslim mohl spisovatele zavraždit a dostat vysokou odměnu. A to protože ve své knize Satanské verše zpodobnil znevažujícím způsobem zakladatele islámu proroka Mohameda.

Rushdie žil pod hrozbou atentátu od roku 1989 a musel se skrývat pod různými falešnými identitami a být střežený britskými tajnými službami. O této zkušenosti vydal i memoáry Joseph Anton: Vzpomínky, v nichž ukazuje, jak se západní společnost často bála dát mu najevo dostatečnou solidaritu a často hájila právo muslimů na to cítit se uražení.

Dlužno dodat, že kniha si opravdu nebere servítky a Mohamedovy manželky prezentuje jako prostitutky. Nicméně součástí této literární licence je, že „znesvěcující scény“ jsou součástí horečnatých snů jedné z postav románu. Nejde tedy o překroucený historický výklad a skandální „přepisování dějin“ či věrouky.

Oněmi titulními „satanskými verši“ mají být cenzurované pasáže v koránu, kde Mohamed mluví o polyteismu, což u ortodoxně monoteistického náboženství působí svatokrádežně. Rushieho vypravěčskou taktikou však není nikoho primitivně karikovat, jeho cílem je mluvit o rozdílnosti kultur a nejednoznačnosti interpretací světa. Útok na Rushdieho tak není jen jednoduše útokem na svobodu slova, ale i nepochopením, proč píše knihy – aby přispíval k tolerantnějšímu a mnohoznačnějšímu náhledu na lidstvo.

Rushdie se nyní zotavuje v nemocnici. Jak o něm prohlásil jeho syn Zafar, desítky bodnutí nožem po celém těle mu krutě mění možnost vést dál normální život, ale nepřipravily ho o smysl pro humor. I na nemocničním lůžku prý žertoval nad absurditou osudu, že zrovna ve chvíli, kdy chtěl na přednášce mluvit o tom, že mu už nic nehrozí a cítí se svobodný, přijde útok od mladíka, který jeho knihu ani nečetl a narodil se dlouho po vyhlášení fatvy i po smrti Chomejního.

Psát o této strašlivé události s odstupem dvou týdnů na filmovém webu, dává smysl proto, že o spisovateli vznikl již v roce 1990 film nazvaný Gorillay (nebo International Gorillay), což jde přeložit jako Guerilly.

Tento pákistánský snímek je tak neuvěřitelně hloupý, přehnaný a nechtěně komický, že se ani nechce věřit v jeho existenci, pokud ho skutečně neuvidíte na vlastní oči. A přístupný (v otřesné technické kvalitě) je na YouTube v plné kráse svých 166 minut.

O co v něm jde? Několik „národních hrdinů“, tedy džihádistů v Rambo stylu, usiluje o zabití spisovatele Salmana Rushdieho, který se pokouší zkorumpovat Pákistán tím, že v něm otvírá řetězec neřestných diskoték a hazardních heren. Rushdie zde má jako správný ďábelský intelektuál brýle, jinak ale svému reálnému předobrazu není moc podobný. Především ale na svém soukromém (nejspíš) filipínském ostrově nosí podivné různobarevné safari obleky a je střežený kýmsi jako „izraelskou armádou“. Neustále popíjí alkohol a provozuje různé „sadistické rituály“. (Součástí komičnosti je, že samotná pákistánská cenzura neumožňuje tyto činy zobrazovat otevřeně, ale jenom symbolicky.)

Rushdie spíše než spisovatele připomíná bondovského padoucha, jehož jediným cílem je zničit ctnostnou pákistánskou zemi, ačkoli v ní vlastně nepobývá. Film je proložený mnoha „dekadentními“ hudebně tanečními čísly a „brutálními“ akčními scénami, kde se hodně střílí a jezdí a padá na motorkách, létá vrtulníky a visí se na nich. Jakmile nejsou peníze na dražší akci, autoři si klidně vystačí s pozadími namalovanými na papíře.

Ve finále se snímek přepne do mysteriózně religiózní fantasy a Rushdie, jenž se pokusí hlavní hrdiny a hrdinky zkrotit svým bičem, je nakonec zabit levitujícím koránem, z jehož částí šlehají diskotékově barevné blesky. Nakonec tento ústřední padouch uhoří v plamenech jako nacista v Dobyvatelích ztracené archy. Zabit samotným „slovem božím“.

Celé dílo je natolik bizarní a neumětelské, že působí jako vlastní parodie a zároveň je jasné, že bylo zamýšleno smrtelně vážně. V Pákistánu šlo také o komerční hit. Vedlejší nechtěný efekt byl, že se představitel Salmana Rushdieho, herec Afzaal Ahmad, stal natolik nenáviděným, že se musel dlouhou dobu sám skrývat před veřejností.

Velice pozoruhodnou dohru mělo to, že snímek byl britskou filmovou komisí zamítnutý pro distribuci ve Velké Británii, kde se nachází početná pákistánská komunita, protože by mohl vyvolat násilí. Sám Rushdie k tomu ale napsal, že se zákazem nesouhlasí, protože jde o stejný princip, na základě něhož jsou v islámských zemích zakazovány jeho knihy. Rozhodnutí komise bylo nakonec přehodnoceno, film se dočkal velmi omezené videodistribuce a prakticky nevzbudil žádný ohlas, pohoršení nebo aktivizaci extremistů.

Rushdie film s velkým gustem recenzuje právě ve svých memoárech Joseph Anton a je jím viditelně pobavený. Snímek se samozřejmě nikdy nedostal do kin ani do britské televize, zůstává pouze v paměti jako jeden z nejpodivnějších kinematografických počinů všech dob a na internetu se zachoval jen digitální přepis velice nekvalitních VHS kopií.

Rozplést historicky a kulturně, jak se spisovatel indického původu žijící v Británii a USA, odsouzený k smrti íránským režimem, stane hlavním padouchem v pákistánském filmu, v němž má svůj palác na Filipínách, překračuje kompetence běžného filmového publicisty a pravděpodobně zamotá hlavu i mnohým odborníkům na tamní regiony.

Je také pravda, že jak indická, tak pákistánská kinematografie stojí často na tvrdém nacionalismu a xenofobii nejen vůči Západu, ale mnohdy i sousedním zemím – Pákistán je například stále na pokraji války s Indií. Podobných filmů zde vznikají desítky ročně a International Gorillay je výjimečný nejspíš jenom tím, že pojednává o zcela fiktivní verzi reálného člověka, jenž je slavný na Západě.

Sledování International Gorrillay zanechává v člověku smíšené pocity – na jednu stranu se ukazuje, jak primitivní nálady stojí proti komplexnímu dílu geniálního autora, jenž by si zasloužil Nobelovu cenu za literaturu. Film vyvolává sice silné emoce, ale samotné vyjádření nenávisti vůči skutečné osobě je provedeno ubohým způsobem.

A zároveň je jasné, že vlastně nejde o reálného Rushdieho, ale o sebeutvrzení určité kulturní kliky vůči všem pochybnostem, jež by mohly narušit jakýsi symbolický aparát podepírající skutečnou politickou moc. Čím déle ale sledujeme a přemýšlíme nad existencí International Gorillay, tím více se ukazuje, že směšnost sama o sobě není neškodná. Příklad tohoto filmu ukazuje, že nenávist může být sebeubožejší, ale stále zůstává nebezpečná.

Stejně jako Hadi Matar nečetl Satanské verše a nejspíš neviděl International Gorillay, je zjevné, že čerpal z řeky emocí, která přesahuje obě tato díla. Rushdie vždy věřil v to, že čím více verzí jednoho příběhu uslyšíme, tím citlivější se stáváme. Zastavit brutalitu někoho, kdo neposlouchá a naslouchat nechce, ale nelze.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.