3.8.2022, 15:00

Angažovaní Britové vydrželi jen pár let, zato béčka nikdy nevymřou. Filmovka pokrývá oboje

Angažovaní Britové vydrželi jen pár let, zato béčka nikdy nevymřou. Filmovka pokrývá oboje 6 obrázků v galerii
Ohlédni se v hněvu | Foto: Warner Bros.
Britská nová vlna i přehled filmového braku. Tradiční uherskohradišťská Filmovka (letošní ročník bude uzavřen zítra 4. srpna) nasytila fanoušky a fanynky vysokého i nízkého přístupu ke kinematografii.

Letní filmová škola v Uherském Hradišti každoročně nabízí jak léty prověřené klasiky, tak i méně známé kusy z nedávné doby. Díky tomu se v minulých letech vedle sebe objevili Akira Kurosawa a současné mexické filmy, živou hudbou podbarvené grotesky Bustera Keatona a vykloubené akčňáky vulgárních auteurů či americká tvorba Jiřího Voskovce bok po boku řecké divné vlny. Tuto rozmanitost pravidelně reflektuje i odborný program, sestávající především z přednášek navázaných na aktuálně promítané sekce a debat na rezonující témata. A letošek rozhodně nebyl výjimkou.

Nespokojení Britové

Pravidelná sekce s názvem Filmová čítanka se letos věnovala britské nové vlně. Té se nedostalo takové pozornosti jako její francouzské souputnici, i dnes však stojí za pozornost. Reálně tento proud sestává z pouhých deseti snímků, přičemž na letošní Filmovce je k vidění hned osm z nich. A dramaturgové této sekce Iva Hejlíčková a Michael Málek popsali, z čeho ona nepočetná, leč historicky významná skupina snímků vzešla.

Jako symbolickou kastraci britského impéria označil Málek suezskou krizi z konce roku 1956, v jejímž důsledku Britové přišli o kontrolu nad strategickým průplavem. Už v roce 1947 získala nezávislost i Indie a Velká Británie musela jako skomírající koloniální mocnost čelit nejen úpadku své někdejší slávy, ale i řadě společenských změn. Ty se samozřejmě vzápětí projevily i v umění – kolem poloviny 50. let se objevilo množství literátů a divadelníků, jejichž díla kritizovala konzervativní morálku, konzumerismus, konformismus a podobné vlastnosti, které generace mladých buřičů odsuzují dodnes. Takzvaní rozhněvaní mladí muži nebyli jednotnou skupinou, nýbrž individualistickými tvůrci – a toto smýšlení se následně přeneslo i do filmu.

Most přes řeku Kwai | Foto: Columbia Pictures Corporation

Realismus na prvním místě

Přestože britské filmy v 50. letech zahrnují i dodnes zajímavé klasiky, dobové proměny už nepřály od reality odtrženým komediím (jako Doktor v domě a jeho pokračování), válečným dramatům (v čele s Mostem přes řeku Kwai) či uhlazeným studiovým žánrovkám (z nichž vyčnívají třeba Zlaté věže). Populární byly i série komedií Carry on či horory od studia Hammer, využívající slavných universalovských monster jako Dracula, mumie či Frankenstein. Mladá generace filmových tvůrců se však přimkla k trendům nových vln napříč Evropou. „Co měly tyto nové vlny společného? Realismus,“ shrnula Hejlíčková.

První snímky Místo nahoře a Ohlédni se v hněvu, vycházející z novel Johna Braineho a Johna Osborneho, měly premiéry v roce 1959 a odstartovaly čtyřleté období zahrnující zmíněných deset filmů. Snímky se věnovaly sociálním otázkám včetně rozdělení tehdejší Anglie na bohatší jižní část a průmyslový sever. Velkou roli hrály i partnerské vztahy a pracovní možnosti v kontextu ekonomických limitů – čili témata spjatá s žitou každodenností mladých Britů. Konkrétně v Místu nahoře od Jacka Claytona se mladík pokouší vzepřít svému původu a přijít k velkému majetku, čehož lze nejsnáze dosáhnout vychytralým sňatkem. V debutu Tonyho Richardsona Ohlédni se v hněvu je opět hlavním hrdinou nespokojený muž, jehož manželství chátrá i kvůli povrchním středostavovským hodnotám, které na své manželce vidí.

Místo nahoře | Foto: Continental Distributing

Zaměření na kritický realismus si filmaři vyzkoušeli už o pár let dříve – mezi lety 1956 a 1959 se promítalo několik pásem dokumentárních snímků, na nichž si mladá generace režisérů osahala řemeslo; prolnutí v britskou novou vlnu a vyprávění ještě angažovanějších hraných příběhů pak bylo završením přirozeného vývoje.

Výslednému soupisu filmů dominuje Tony Richardson nejen se zmíněným dramatem Ohlédni se v hněvu, ale i s působivým Komikem (s Laurencem Olivierem v hlavní roli), citlivou studií ženské duše Kapka medu a agresivním generačním výkřikem s názvem Osamělost přespolního běžce. V Ostravě narozený Karel Reisz přispěl klasikou V sobotu večer, v neděli ráno, jež je připomínána jako typická ukázka tzv. realismu kuchyňského dřezu (kitchen sink drama), což je z malířství vycházející termín, který byl stejnou součástí myšlenkové kontrakultury jako rozhněvaní mladí muži. Bryan Forbes natočil méně známý Pokoj ve tvaru L, naopak trvalkou se stal Ten sportovní život od Lindsayho Andersona, sledující vzestup a nevyhnutelný pád horníka, který se nakrátko stane ragbyovou hvězdou.

Stále živý odkaz

Po roce 1963 se toto volné uskupení poněkud vyčerpalo. Repetitivní důraz na sociální témata nevedl k valným společenským změnám, a tak se režiséři začali věnovat jiným projektům. Nejzářivější kariéra čekala Johna Schlesingera, který v rámci britské nové vlny natočil Takové milování a Billyho lháře, hlavně ale později v zámoří slavil úspěchy s Půlnočním kovbojem, Maratóncem či Dnem kobylek.

Půlnoční kovboj | Foto: United Artists

Lindsay Anderson natočil s Miroslavem Ondříčkem třeba drama Kdyby…, ale ještě zajímavější je vývoj Tonyho Richardsona. Ten už rok po dokončení Osamělosti přespolního běžce, snad nejznámějšího snímku hnutí, zcela změnil styl i žánr a získal Oscara za historickou romantickou komedii Tom Jones.

Za zmínku stojí, že odkaz britské nové vlny je stále živý a za Lamanšským průlivem hojně diskutovaný. Zhruba v posledních dvou dekádách mezi britskými akademiky dokonce převažuje názor, že je toto hnutí přeceňované – jednak kvůli méně zřetelnému autorskému rukopisu (minimálně ve srovnání s francouzskými souputníky), jednak kvůli tomu, že sociálně-kritické snímky o hrdinech z nižších tříd natáčeli zpravidla absolventi prestižních anglických univerzit. Na britskou novou vlnu každopádně později navázala řada dalších tvůrců, z nichž nejvýraznějším se stal Ken Loach.

(Ne)doceněné kvality braku

Takhle tedy může vypadat filmovkový ponor do klasiky – a jen o chvíli později se můžete nikoli ponořit, ale spíše zanořit do kalných vod filmového braku. Debaty s názvem „Kdo je to ten otrlý divák?“ se totiž účastnil kvartet odborníků stojících za populárním Festivalem otrlého diváka. Pobavené publikum se dočkalo představení více než půl tuctu obskurních titulů, které zároveň vystihují béčkovou poetiku zvěčněnou v knize Krev, slzy a sperma.

Prvním zvěrstvem byl britský akčňák Exodus do Šanghaje, svérázný zástupce subžánru jewsploitation – tedy exploatace židovské tematiky, konkrétně holokaustu. Bizarní snímek brakově variuje motivy známé ze Schindlerova seznamu či Hanebných panchartů a stejně jako jiná exploatační díla spoléhá přesně na to, co se vám v tuhle chvíli jistě honí hlavou: že takovou šílenost prostě musíte vidět.

Třaslavec | Foto: Columbia Pictures

Na zvědavost a snahu šokovat spoléhal také William Castle, slavný inovátor, který je sice režijně podepsaný pod spoustou snímků, avšak jeho přínos kinematografii tkví v něčem jiném – totiž v jejich prezentaci. Kostlivci padající na diváky během projekce byli slabým odvarem ve srovnání s vibrujícími sedačkami při promítání Třaslavce – uječeného hororu, během něhož se měli k jekotu přidat i diváci, jinak jim hrozilo nebezpečí. Kinematografie našla v Castlovi průkopníka atrakcí, kvůli nimž je kvalita filmu až na druhé koleji. Takový přístup zdánlivě vyvolává úsměv, ale prostřednictvím technologií jako 4DX mu vlastně podléháme dodnes.

Nevkus, násilí a nasávání inspirace

„Vypadá to, jako kdyby se sešlo patnáct režisérů a dávali si kámen-nůžky-papír o to, kdo natočí další scénu,“ popsala Alžběta Šáchová hudební osmdesátkovou přepálenost s názvem Odysea rockových mimozemšťanů. Podobně i v extrémním hororu Chlemtám tvou krev je vidět, že tvůrci podobných děl nasávají ze svého okolí rozličná témata a jejich kombinováním se „vytváří excesivní balíček atrakcí, které diváky lákají do kin“, jak prohlásil Petr Šaroch. Jak jinak popsat snímek, kde se kvůli vzteklině stanou ze satanistických hipíků zombie?

Jiří Flígl za svého favorita označil režiséra Davida A. Priora, jehož nazval „Peterem Panem brakového akčního filmu“. Americký tvůrce prý nikdy nevyrostl z her na vojáčky a jeho naivní přístup je patrný třeba ve filmu Noční války. V něm se válečný veterán vrací do Vietnamu, aby si vyřídil účty se svými traumaty, ale pozor – činí tak pouze ve snu. Paralely s Počátkem od Christophera Nolana jsou tady prý zcela zjevné.

Odysea rockových mimozemšťanů | Foto: Festival otrlého diváka

Mnoho odstínů filmu

Brakové pásmo završilo zamyšlení nad slavným snímkem The Room od samorosta Tommyho Wiseaua. Jeho přepálený herecký projev a liknavá režie mu nezabránily v tom, aby své dílo považoval za majstrštyk, díky nezvykle rychle rostoucí komunitě fanoušků však přijal i sebeironickou rovinu popularity – cizímu neštěstí se vždy zasmějeme rádi, takže díky bohu za podobně nesoudné auteury.

Zpočátku máme tendenci se na tyto filmy dívat ironicky, z posměšného nadhledu. „Postupem času se však vrátíte zpátky a začnete znovu objevovat, jak může vypadat film,“ shrnula Anna Krejčířová výhody tvůrčí i divácké svobody, jež jsou s touto sférou kinematografie spojené. A skutečně – vážně musejí filmy vypadat právě tak, jak je v kinech většinou vídáme?

Historický příklad britské nové vlny sice nehýří formální extravagancí, avšak proměna témat i způsobů natáčení byla doslova změnou celého paradigmatu – a co teprve všechny undergroundové a okrajové proudy, kterých si normálně ani nevšímáme! Letní filmová škola tedy i letos nabízí dostatek vyžití pro příznivce tradičnějších i odvážnějších přístupů k filmu.


Kinobox: Tento film není o Vietnamu, je to Vietnam. Hotová apokalypsa!

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.

Ankety
Řídíte se při výběru filmů a seriálů doporučeními a recenzemi?
Ano, čtu recenze i doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom recenze.
Doporučeními se neřídím, spoléhám se na vlastní vkus a potřeby.
Recenze čtu zásadně až po zhlédnutí filmu nebo seriálu.
Recenze ani doporučení mě vůbec nezajímají.
Spíš si nechám něco doporučit od přátel a známých.
Nejnovější články:
Načíst další články