81%
Základní instinkt
- Drama
- Mysteriozní
Každoroční festival v Karlových Varech se koná od 1. do 9. července 2022 a nabízí na dvě stovky filmů z řad krátkometrážních i celovečerních dramat, thrillerů, hororů, dokumentů i světových klasik. Na červený koberec dorazí zahraniční hvězdy Benicio Del Toro (Traffic – Nadvláda gangů), Geoffrey Rush (série Piráti z Karibiku) a Liev Schreiber (X-Men Origins: Wolverine) a návštěvníci se pochopitelně mohou těšit také na účast řady tuzemských osobností.
Tento článek budeme postupně aktualizovat a přidávat nové informace, týkající se převážně uváděných filmů, ale také zákulisí festivalu.
Podezřelá – Korejská odpověď na Základní instinkt
Chan-wook Park by měl být sázkou na jistotu! Režisér kultovního Old Boye musí upoutat v každé programové nabídce, šlo tedy o skvělého kandidáta na poslední film festivalu, skvělou tečku. Nakonec Park věrně reprezentoval letošní festivalový ročník hlavně tím, že představil film zásadně delší, než bylo nutné, stejně jako tomu bylo u většiny uváděných titulů.
Podezřelá je dvě a půl hodiny dlouhá korejská variace na Základní instinkt, kde sledujeme detektiva s krizí středního věku, jemuž vstupuje do života podmaňující podezřelá z vraždy svého manžela.
Jako diváci samozřejmě tušíme, že žena je pravděpodobně vinná, vždyť něčím se ta stopáž zaplnit musí. A jakmile nám nevyhnutelné směřování příběhu dojde, musíme přečkat první půlku filmu, kde nás už nečeká větší překvapení. Ve druhé části Park opět trochu vzbudí zvědavost, protože se vztah mezi postavami začne komplikovat a my začneme uvažovat nad možností, že ačkoliv Podezřelá s hrdinou manipulovala, možná přeci jen nejde o bezcitnou mrchu. Není ale absurdní jí po tom všem věřit?
Park končí v přesně opačné náladě než Základní instinkt a samozřejmě zvládá aranžovat několik silných momentů. Vzhledem k velké stopáži by ale člověk čekal trochu víc. Celý film působí poněkud kostrbatě, obsahuje dlouhé emocionální skoky, kdy se postavy najednou začnou chovat dost podivně a není snadné se na ně napojit. Hlavní hrdina je pasivní a jeho chování není vždy přesvědčivé. Obzvlášť na Parka jde o poměrně slabý zážitek.
hodnocení: 65 %
Martin Svoboda
Okresní nemocnice – Vysilující podívaná
Bulharský observační dokument se ani nesnaží tvářit, že by s ním mohla být zábava, jde skutečně o vrchol úmorné podívané. Sledujeme plahočení doktorů, sester i pacientů v okresní nemocnici uprostřed lockdownu a vrcholící pandemie. Ti, kteří mají ještě energii, jsou netrpěliví a agresivní, postupně jich ale víc a víc jen rezignovaně čeká, kdy je někdo nebo něco ze současné situace vysvobodí.
Vidíme spoustu prázdných scén, spoustu zbytečných dialogů, spoustu ztracených chvil, ale tahle nesnesitelnost má své místo. Nejde o slow cinema, na to je v nemocnici příliš hluku a pohybu, příliš se v ní mluví, i režiséři Ilian Metev, Ivan Chertov a Zlatina Teneva ale pracují s tím, co by většina dokumentaristů považovala za filmařský odpad.
Z observace covidu totiž nejde udělat v jakémkoli slova smyslu zábavnou a odsýpavou podívanou, to by byl podvod, publikum si musí vše protrpět, jak to jen jde. Sledujeme dlouhé chvíle boje pacientů se samotným dýcháním a metodickou pragmatičnost sester, které už nemají energii na úsměvy.
Tím vzácnější jsou chvíle uvolnění a smíchu, které se občas objeví, ty se ale postupně vytrácí. Pokud někdo pochyboval o závažnosti a serióznosti covidu, Okresní nemocnice mu ukáže, co udělal se životem mnoha starých i mladých lidí. Není to příjemný zážitek, ale je to určitě silný zážitek.
hodnocení: 75 %
Martin Svoboda
Krásné bytosti – Jak se rodí násilí v teenagerech, na něž každý kašle
Filmů o šikaně slabších jedinců a socioekonomickém zázemí problémových teenagerů vznikla spousta. Krásné bytosti v koprodukci Islandu, Dánska, Švédska či České republiky v mnohém nepřináší nic nového. Přece jen ale nenásledují triviální mustr a šikanovaný, zanedbávaný a nesmělý chlapec Balli nakonec není protagonistou, nýbrž hlavním symbolem mladistvého utrpení v rozvrácené rodině.
Nejvíce prostoru dostává jeho vrstevník Addi, jenž má jako jediný z čtyřčlenné party milující, byť lehce podivínskou matku. Jeho vnímavou perspektivou nahlížíme neutěšenou existenci čtrnáctiletých kluků z chudého předměstí. Titulní partě, která mezi sebe přijme i ztroskotance Balliho, dominuje urostlý Konni, jenž si násilnými šarvátkami kompenzuje napjaté rodinné vztahy s otcem. Chlapci se vzájemně pošťuchují a zabavují se riskantními podniky i lehkými drogami, ovšem zároveň drží pevně při sobě a snaží se hledat kousek pochopení ve světě, jemuž vládnou fyzicky silnější a duševně zkaženější dospělí.
Režisér Guðmundur Arnar Guðmundsson (Kamenné srdce) nás přibližuje k postavám právě nenuceným znázorněním jejich dětské přirozenosti i naznačováním naprosté absence citů ze strany rodičů. Když se pouští do bitky, tak jejich frustraci chápeme. Jednotlivé scény jsou navíc skvěle natočené, snové existenciální sekvence odpovídají nárokům přístupnější artové festivalovky a akčnější momenty působí intenzivně. Island je zde zastoupený jen špinavým městem, v němž na děti čeká depresivní budoucnost, pokud si důležité hodnoty nedokážou prosadit samy.
hodnocení: 80 %
Jakub Vopelka
Hrdinové dělnické třídy – Tolik špatnosti, až to je absurdní
Srbské sociální drama režiséra Miloše Pušiče sleduje skupinu dělníků, kteří pracují na velkém stavebním projektu. Je víc než jasné, že pro byznysmeny v čele jsou jejich bezpečí a spokojený život tou poslední položkou na seznamu důležitých věcí.
Dělníci si to dobře uvědomují, ale nemají mnoho na vybranou, tak se nechají uplácet mrzkými gesty PR manažerky, zatímco se kupí podezřelé okolnosti a přehlížené nehody. Vše eskaluje v šokujícím finále, kdy se ukáže, kam až sahá nezájem korporátu, který je ochotný a schopný jít doslova přes mrtvoly. A co hůř, zvládl o tom přesvědčit i některé dělníky, kteří místo aby drželi pohromadě a bili se za lepší podmínky, poslušně slouží a bez většího rozmyslu obětují své kolegy a kamarády.
Hrdinové dělnické třídy mají dobrou myšlenku a sledují důležité společensko-ekonomické problémy bývalé Jugoslávie. Nahuštění událostí a jejich eskalace ad absurdum ale začínají působit nechtěně legračně. Dělník se zdánlivě nemůže projít po stavbě, aniž by mu něco spadlo na hlavu. A konečné rozuzlení je poměrně bizarní, zvlášť když existovalo několik postupů, které by dávaly smysl, aniž by působily jako konec Bugse Bunnyho.
Skvělá práce s herci a syrová vizuální stránka zaručují určitý základní zážitek a snímek není dlouhý, přesto jde hlavně o promarněnou šanci.
hodnocení: 60 %
Martin Svoboda
Lockdown v zoo – Roztomilý pohled do zákulisí uzavřené zoo, ale nic víc
Pandemie na jaře roku 2020 nahnala značnou část lidské populace do jejich domovů a mimo jiné způsobila, že zvířata v zoologických zahradách přišla o pravidelné obdivovatele. Rakouský režisér Andreas Horvath strávil část lockdownu společně se zajatými tvory v salcburské zoo a z natočeného materiálu sestříhal i sám ozvučil třiasedmdesátiminutový dokument, který ukazuje denní rutinu uvnitř zařízení, jemuž dočasně nedominuje křik dětských návštěvníků.
Pro diváka, který jako já ve Varech denně zhlédne tři filmy, v nichž většinou hrají prim závažná témata i deprese, byl Lockdown v zoo vítaným oddechem. Horvath sleduje tamní obyvatele s důrazem na vytváření mikropříběhů, z nichž některé jsou i díky roztomilosti zvířat veselé. Dovádění lemurů například doprovází čtverácká hudba a není potřeba doprovodného komentáře, který snímek nemá.
Výrazný hudební podkres užívá Horvath také k navození zneklidňující až hororové atmosféry a několikrát nás zaskočí překvapivým pohybem zvěře – například při náhlém ponoření kajmana celý sál nadskočil. Zvuk, který v jedné části rovněž zvýrazňuje jekot přítomných dětí a přimkne nás k perspektivě vyplašených zvířat, je ale jedinou podnětnou složkou dokumentu. Záběrům jinak chybí jasné schéma, které by předkládané akce zpřehlednilo a nabídlo nějaká vyvrcholení, ať už humorná, nebo akční.
Musí nám stačit, že dostaneme náhled do těch sfér zoo, kam se běžně nepodíváme, a jinak se nedozvíme nic nového. Že jsou zvířata v zoo primárně vězni, jejichž životy byly v době lidského lockdownu alespoň trochu svobodnější a klidnější, to za objevné zjištění hodné dokumentu rozhodně nepovažuji. Ale dobré úmysly a začlenění filmu vhodného pro dětské publikum lze připsat rakouskému tvůrci i pořadatelům festivalu k dobru.
hodnocení: 55 %
Jakub Vopelka
Love Song – Země Nomádů, ale lepší
Tento melancholický film připomíná oscarovou Zemi nomádů, jen vyvedenou v teplých barvách a… S mnohem lepším výsledkem! Možná je to už jen tím, že Frances McDormand je moc slavná na to, abychom jí mohli uvěřit ten manifest obyčejnosti. Je to trochu nefér, ale u filmu to tak může fungovat.
V Love Song ústřední poutnici Faye ztvárňuje Dale Dickey. Sama zkušená herečka s desítkami filmových a televizních rolí, pro většinu diváctva jde však o neokoukanou tvář. Její hrdinka kempuje u osamělého jezera a na kohosi čeká. Je vybavená knihami na rozpoznávání ptáků během dne a souhvězdí v noci, což ji zabavuje během její samoty.
Max Walker-Silverman přistupuje s intimitou a něhou jak k protagonistce, tak i k samotné, nekonečně prázdné krajině amerického Colorada. První část filmu si myslíme, že budeme sledovat variantu na Čekání na Godota, návštěva se ale zhruba v polovině skutečně dostaví, což dovolí rozjet detailnější dialogy a dozvědět se něco o minulosti plné běžných, ale tím bolestnějších trápení a ztrát, které má Faye za sebou.
Jde o pomalu plynoucí a vtahující zážitek, který díky střídmé osmdesátiminutové stopáži nenudí (myslím, že to je nejkratší film, co jsem letos ve Varech viděl – bohužel filmoví střihači si asi začali moc účtovat). Krásný malý film.
hodnocení: 80 %
Martin Svoboda
Amerika – Chytrá politická alegorie, nebo jen rutinní rodinné drama?
Izraelský režisér Ofir Raul Graizer už ve Varech před pěti lety uvedl svůj debut Cukrář a nyní je zpět s příběhem, který byl pro něj zřejmě velmi osobním. Izraelec Eli žije v USA a do rodné země se vrací po smrti nenáviděného otce, jehož se zřekl. Znovu se shledává také s nejlepším kamarádem z dětství Jotamem a vyráží spolu na výlet k vodopádu, kde Jotam nešťastně uklouzne a upadne do kómatu. Jeho snoubenka Iris poté hledá útěchu v náručí Eliho.
Amerika je na povrchu příjemně natočené vztahové drama o milostném trojúhelníku, které stojí na přesvědčivých hercích a silné výchozí situaci. V tomto ohledu ale můžeme dění snadno předvídat a jako výraznější se nakonec jeví podprahová interpretace, která do hry zahrnuje politická témata. Společně s Elim do Izraele přijíždí Spojené státy, které způsobí neštěstí (byť nepřímo), z něhož se tamní protějšek po zbytek filmu rehabilituje.
Tuto interpretaci sice nepodporuje tragicky vykreslený Eliho charakter ani smutné zakončení, ale pokud by platila, jinak veskrze průměrné drama by alespoň částečně pozvedla. Amerika je bezpečný emoční kalkul s nijak výraznou stylistickou složkou a směsí různých motivů, v nichž nechybí ani naznačovaná homosexualita či vyrovnávání se s bolestnou výchovou. Po oceňovaném Cukráři je to pro Graizera krok zpět.
hodnocení: 60 %
Jakub Vopelka
Kuciak: Vražda novináře – Střídmé a užitečné představení šokujícího zločinu
Tragické převyprávění vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové se snaží naznačit obrysy zkorumpovaného státu a bezradné společnosti. Dánská účast, včetně angažmá režiséra Matta Sarneckého, zaručuje, že vše sledujeme z odstupu a není předpokládána velká znalost slovenského prostředí – tvůrci počítají s tím, že vše, co chtějí, aby divák věděl, jim musí sami říct, což je jistě užitečné i pro české publikum.
Výsledkem není stylisticky zajímavý ani zvlášť komplexní film. V době dokusérií, které tvoří rozsáhlé společenské mozaiky, působí Vražda novináře chudě a nakonec i trochu povrchně – zkorumpovaný systém představuje jako monolit, do kterého nikdy úplně nepronikneme, v němž zlí lidé prostě vymýšlejí zlé věci, protože jsou zlí. Zločin není hlouběji zasazený do kontextu slovenské společnosti ani historie, celá země působí jako zaměnitelná postsovětská kulisa.
Alespoň titulní událost se pořád daří představit s dostatečným důrazem a důsledností, což nakonec v tuto chvíli stačí. Vidíme, jak se kolečka točí a jak lidé na nejvyšších místech poslušně plní příkazy a kamarádské žádosti oligarchů. Na jejich konci může být něco tak zdánlivě nepředstavitelného, jako je atentát na novináře ve středoevropské zemi. Výsledkem je slušný standardní dokument, který především plní účel, jaký si předsevzal – ilustruje přítomnost zkorumpovaného systému, který je schopný všeho. Jistě dává větší smysl na televizní obrazovce než na filmovém festivalu, vzhledem k blízkosti tématu ale jeho uvedení i zhlédnutí mají hodnotu.
hodnocení: 70 %
Martin Svoboda
Všechno, všude, najednou – Všeho moc všude najednou škodí
Režiséři Dan Kwan a Daniel Scheinert mají na kontě Švýcarák, který byl také svého času půlnočkou ve Varech. (To už je vážně šest let?) Malý film o prdící mrtvole Harryho Pottera si svou roztomilostí a divností získal srdce diváků, jiné otrávil přílišnou snahou. Všechno, všude, najednou nyní opakuje to samé ve velkém.
Jde o světový hit, který vydělal víc, než se čekalo, proto se nakonec oproti původním očekáváním chystá v Česku do široké distribuce. Navíc ho už dávno můžete „různě“ vidět, když budete chtít. Dává tedy smysl vyhledat ho ve Varech?
Asi ano. Jednak mu to sluší na plátně, jednak jde o ten typ zážitku, o který je lepší podělit s přáteli, nejlépe se sklenkou v ruce. Jde o další plejádu podivností o tom, jak musí majitelka prádelny cestou mnohovesmírem zachránit celou existenci. Žádný nápad nezůstal ve scénáři stranou, čím víc mimo, tím líp.
Stejně jako v případě Švýcaráka se ve filmu střídají okázale bizarní momenty se pasážemi, kdy se nad sebou tvůrci roztahaně dojímají. Všechno, všude, najednou je ten typ filmu, který předvídá vlastní hype a věří mu nejsilněji ze všech. Tvůrci jako by ponechávali chvíle na potlesk publika, když se stane něco absurdního, a na setření slz, když se hrdinové začnou zase objímat během dialogů o lásce.
Výsledek je jistě cinefilní událostí sezóny. Film, který „je potřeba vidět“. Tím se nestal pro nic za nic, obsahuje řadu zábavných a nápaditých chvil. Ke konci už jsem byl ale vším tím sebeopájením maličko uondaný.
hodnocení: 65 %
Martin Svoboda
Vzdáleni – Standardní příběh o nezletilé prostitutce
Requiem za sen, Lilja 4-ever nebo i extrémní Zmasakrované blinkací panenky... Výčet filmů, které nás uvrhly do bezútěšnosti života prostitutek, by mohl být dlouhý a obsahoval by mnoho děl, která přišla s kreativní formální cestou, jak danou rozšířenou tematiku uchopit. O Vzdáleni, celovečerním debutu japonského režiséra Masaaki Kudóa, se to ale bohužel říci nedá.
Kudó přijel snímek představit společně s šestičlennou delegací a po skončení sklidili všichni přítomní potlesk vestoje, který ale pramenil spíše z jejich pokorného milého vystupování nežli z kvalit filmu. Ten totiž závažné téma rozebírá tím absolutně nejpovrchnějším a nejdoslovnějším způsobem, a byť nedělá nic vyloženě špatně, tak současně v ničem nevyniká.
Duchaplnost a jistá enigmatičnost japonských filmů je tatam. Sledujeme rutinní šablonu, kde se stane přesně to, co od prvních minut očekáváme. Vzdáleni mají několik moc hezkých záběrů a snaží se o symbolické zakončení, kdy příliv oceánu očišťuje těžce zkoušenou mladičkou matku s dvouletým synkem. Jinak ale působí, jako kdyby Kudó viděl několik slavných hollywoodských filmů a sestavil z nich univerzální mustr, který zkrátka obšlehl a nepřidal žádnou osobní hodnotu.
A to platí pro jalové dialogy i pro nefunkční balanc mezi snahou o poetičtější přístup na jedné a naturalismem na druhé straně. Několik decentních nahotinek rozhodně nesimuluje cestu do pekla, jakou má sedmnáctiletá protagonistka Aoi zažívat. S trochou cynismu lze dokonce napsat, že největší pozitiva spočívají v tom, že případným aspirujícím filmařům by mohl takto matný snímek dodat odvahu k realizaci vlastních festivalových projektů – když někdo může obdržet ovace vestoje za toto, proč bych se nemohl pokusit i já?
hodnocení: 45 %
Jakub Vopelka
Pohled motýla – Odtažitý film o Ukrajině, která se rozkládá i zevnitř
Hrdinkou snímku režiséra Maksyma Nakonechnyiho je mariňačka Lilja (Rita Burkovska), kterou drželi v zajetí doněčtí separatisté a jejíž pohled na svět se po návratů domů nenávratně změnil. Na frontě sledovala okolí z ptačí perspektivy špionážních dronů, po prožitých hrůzách se podobně odtažitě cítí také v soukromí. A podobně je na tom i publikum, které se v této tematické změti nemá čeho chytit.
Nakonechnyi, jenž Pohled motýla sám uvedl, užívá odosobněnou a částečně dokumentaristickou formu, jejímž prostřednictvím polemizuje nejen o ženských obětech válečných zločinů, nýbrž o Ukrajině jako takové. Ta je jeho i Liljinou optikou vnitřně znesvářená a plná napětí, což vede k tragickým osobním činům.
Nepříliš zkušený režisér, jenž dosud natáčel pouze krátkometrážní filmy s LGBTQ+ tematikou, hází na publikum trsy motivů na základě různých perspektiv a jeho snímku zoufale schází přehlednost. Touží se vyjádřit k mnoha záležitostem a vedle morálních otázek matky, která zvažuje potrat dítěte počatého po znásilnění nepřítelem, poukazuje třeba na neúctu ztrápeného státu ke svým vojenským hrdinům nebo na rasové rozepře uvnitř národa.
To vše pak zabaluje do rámcového děje s flashbacky, které nám ale nic neřeknou a završí se krátkou intenzivní montáží jako v Requiem za sen. Jde o snaživý argumentační film, který se ale do výběru v Cannes dostal hlavně z politických důvodů – sám o sobě nestrhne a zanechává pachuť nedořešeného a nesouvisle procedurálního díla.
hodnocení: 55 %
Jakub Vopelka
Modrý kaftan – Dojemné drama o lásce k bližnímu a potlačované homosexualitě
Druhý celovečerní snímek marocké režisérky Maryam Touzani (prvním byl Adam z roku 2019) se odehrává v její rodné zemi, kde manželé Mina (Lubna Azabal) a Halim (Saleh Bakri) provozují obchod s oděvy – kaftany. Halim šije komplikované vzorce vlastnoručně a k práci přistupuje s láskou a trpělivostí, jaké charakterizují i výpravu tohoto procítěného a emocionálně silného filmu.
Svou ženu sice Halim hluboce miluje, ale sexuálně je odjakživa přitahován muži, což se snaží pro své a později i manželčino dobro skrývat. Film plyne pomalu a soustředěně a vazby mezi postavami posiluje tichými záběry na to, jak si vzájemně vyměňují pohledy nebo se letmo dotýkají. Mladému a pohlednému učňovi Youssefovi Halim imponuje a vzniká milostný trojúhelník, který ale nerozvíjí motiv nevěry, nýbrž různých podob lásky a náklonnosti.
Maryam Touzani neznázorňuje otevřenou sexualitu a spoléhá se na to, že se plně vcítíme do kůží protagonistů a především Halima, jehož stoická a ryzí osobnost je rozpolcena mezi pracovní vášní, sexuálním chtíčem a láskou k Mině, která těžce onemocní. Modrý kaftan je výpověď o zanikání tradičních řemesel v době a v zemi, které stále nepřejí netradičním lidským svazkům. Jde o snímek, jemuž musíte naslouchat a přizpůsobit se švům jemné střihové skladby, a budete odměněni štědrou dávkou přirozených emocí. Osobně mě už dlouho žádný snímek takto důkladně „nevyždímal“.
hodnocení: 90 %
Jakub Vopelka
Pošetilí – Kdo to přečká, přečká už všechno
Polák Tomasz Wasilewski už je v Karlových Varech stálicí, v minulosti si z nich dokonce odnesl cenu za Plovoucí věžáky. Za Spojené státy lásky si může doma vystavit ocenění z Berlinale, což je, ehm, ještě o trochu lepší. Nyní tu odpremiéroval Pošetilé, kteří opět rozdělili publikum na dvě nesouměrné části. První, větší, stěží udrží oči dokořán. Druhá je unesená.
Šedesátnice Marlena a její výrazně mladší partner Tomek žijí v podivném ústraní od dětí. Skoro se zdá, že jsou na útěku. Marlena sama působí, že se cítí být světem trestaná a že si tento trest zaslouží. I proto si k Tomkově nelibosti bere domů těžce nemocného syna, který je schopný pouze hlasitě od rána do večera křičet, aniž by vnímal zbytek světa.
Zdá se, že jde o zbytečné sebetrýznitelské gesto. Marlenin syn její péči nemá jak ocenit a jeho neustálé kvílení znemožňuje páru žít. Proč to všechno Marlena dělá? V čem spočívá její černé svědomí? A co když přijedou její zdravé děti?
Pošetilí nejsou detektivka, přesto je odpověď na ústřední otázku zásadní. Dozvíme se ji v posledních vteřinách po vypjatých rodinných setkáních a pochopíme, proč je její vyslovení tak bolestné. Směr této odpovědi jde vytušit, její konkrétní podoba ale možná přece jenom zaskočí.
Jde o vysilující film, do něhož se těžko proniká. Chce publikum ubít stejně jako Marlenu, aniž by nám ale dal důvod cítit k ní větší množství sympatie. Je zcela uzavřená, chvílemi nepříjemná a logika jejího chování je před námi skrytá. Jde o skutečný test divácké výdrže a na konci čeká „odměna“ v podobě zdrcující pointy. Nejde o film pro každého, ale pokud máte rádi výzvy, zajděte na něj. Na vlastní odpovědnost.
hodnocení: 65 %
Martin Svoboda
Kapitán Volkonogov uprchl – film v ruské koprodukci je tím nejméně proruským
Před promítáním celovečerní novinky ruských režisérů Alexeje Čupova a Nataši Mekulovové (Intimní místa) postávali před budovou demonstranti s ukrajinskou vlajkou a cedulí s nápisem: „Stop filmům financovaným Ruskou federací.“ Kapitán Volkonogov uprchl ale určitě není snímek, který by měl svým námětem vzbuzovat kontroverze. To spíše naopak.
Příběh se odehrává roku 1938 v Leningradu, který je prezentovaný jako ošklivé industriální semeniště stranické doktríny. Kapitán Volkonogov (Jurij Borisov) pomáhá přimět nevinné nepřátele státu k falešným přiznáním v „inkvizičních procesech“, ovšem svědomí jej dožene a rozhodne se k radikálnímu kroku – uprchne a hledá odpuštění u pozůstalých, které jej má přivést do posmrtného ráje.
Během sledování vyvstává několik inspiračních zdrojů – motiv vykoupení připomene maďarského Saulova syna, zatímco stíhací linie, kdy je kapitánovi v patách nelítostný major, místy připomíná únikové dovednosti Jasona Bournea. V popisu tehdejší šílené doby, kdy byl každý potenciálním zrádcem s kulkou připravenou provrtat mu hlavu, je film pro změnu cynický, drsný a černohumorný. U scény, kdy místní „legenda“ předvádí, jak dokáže popravit čtyřicet lidí denně s jedinou kulkou pro každého, máme nutkání ušklíbnout se nad temnou absurditou a současně nás mrazí.
Občas jde o podivný žánrový mišmaš a scénář má díry v logice, ale na dvou hodinách má Kapitán Volkonogov uprchl výborné tempo a nabídne svěží alternativu ke konzervativním hollywoodským konkurentům. A je to opravdu ten poslední snímek, který by mohl být nazván proruským.
hodnocení: 75 %
Jakub Vopelka
Hodně štěstí, pane Veliký – hledání sexuální potěchy s šedesátkou na krku
Divácký hit festivalu představuje Emmu Thompson v roli stárnoucí ovdovělé učitelky, pro niž je život jeden velký stereotyp. V práci se podivuje nad stále kratšími sukněmi svých pubertálních studentek, doma ji čeká „nudný a nevýrazný“ syn a dcera, s níž nevychází, a její sexuální minulost jako by neexistovala.
To vše se o ní ale dozvídáme jen prostřednictvím dialogů, které během čtyř schůzek v hotelovém pokoji vede s mladíkem s přezdívkou Leo Grande, jehož si objednala jakožto profesionálního společníka. Touží s ním totiž dosáhnout svých sexuálních fantazií, které jí dosud unikaly – za celý život spala pouze se svým mužem a nikdy nedosáhla orgasmu.
Už z osazenstva a reakcí přeplněného sálu bylo patrné, že snímek s divadelním nádechem je určený zejména lidem, kteří si procházejí či prošli krizí středního věku a nachází se v životních fázích, kdy jim vlastní tělo možná začíná připadat neatraktivní. Této části publika snímek burcuje sebevědomí a říká, že na splnění životních tužeb nemusí být nikdy pozdě. A že sexuální rozkoš, která se může jevit nedosažitelně, by měla být samozřejmostí, pokud přijmeme sebe samotné a s partnerem si rozumíme.
Příběh s roztržitou a nervózní protagonistkou je zpočátku plný příjemných vtipů a nadhledu, postupně se ale snaží příliš dramatizovat a poučovat o přístupu k životu, což mu zase tolik nejde. Emma Thompson sice dojde k prozření a potěše, ale s atraktivním mladým modelem po boku jde o naivní happy end, který postarším divačkám asi tolik nepomůže. A vedlejší myšlenky o postavení „sexuálních pracovníků“ ve společnosti se na ploše jedné místnosti moc nerozvinou.
hodnocení: 65 %
Jakub Vopelka
Zapomenutá země – Putování Islandem plné existenciálních kontrastů
Třetí celovečerní snímek islandského režiséra Hlynura Pálmasona, jenž se účastnil premiéry v plném sálu, v mnohém připomíná ranou tvorbu Wernera Herzoga. Dánský kněz Lucas se na sklonku 19. století vydává postavit kostel do odlehlé části Islandu a střetává se nejen s nezkrotnými přírodními podmínkami, ale také s rázovitým průvodcem Ragnarem a specifickou náturou tamních obyvatel.
Zapomenutá země je natočená ve formátu 4:3, což odpovídá samotnému historickému pozadí – v úvodu se objevuje informace, že předlohou pro film bylo sedm nalezených dobových fotografií. Právě fotografická podstata obrazu je devízou filmu, který vyniká důmyslným vytvářením kontrastů. Lucas opouští pohodlí domova a ocitá se v nehostinné zemi, kde proti němu stojí drsný Ragnar, jenž naopak s okolím souzní. Pálmason ale podtrhuje tematické rozdíly i jednotlivými záběry, které rovněž vyznívají kontrastně – skupinka putujících lidí se ztrácí v popředí majestátních kopců; dlouhý záběr na znaveného ležícího protagonistu je následovaný erupcí sopky.
Snímek nás zavádí do fascinující, současně krásné i strašidelné země, v níž vládne příroda a kde pro kněze není místo. Bohužel trvá dlouhých 140 minut, často se utápí v kompozicích, které mají jen symbolickou funkci, a v emocionální rovině je absolutně odtažitý. Vývoj vztahu mezi Lucasem a Ragnarem je nedostatečně vykreslený a za zmiňovaným Herzogem Zapomenutá země kulhá i jako podobenství o úpadku lidského jedince. Přesto jde o vizuálně a duchovně stimulující podívanou, která v tichém sále s obrovským plátnem patřičně vynikne.
hodnocení: 70 %
Jakub Vopelka
Lynch/Oz – Dokument pro skutečné milovníky kinematografie
Režisér Alexandre O. Philippe se do Karlových Varů vrací opakovaně. Také letos přijel uvést svůj nejnovější dokumentární snímek. Lynch/Oz vznikl během pandemie a o kinematografii pojednává se vzletností a zanícením, jaké jsou pro Philippeho coby ohromného cinefila typické.
Filmař, jenž má na kontě dokumenty jako Lid versus George Lucas nebo Paměť – zrod Vetřelce, vyzpovídal šest osobností filmového průmyslu (pět režisérů a jednu kritičku), které v šesti kapitolách rozebírají nedozírný vliv snímku Čaroděj ze země Oz na americkou kinematografii, a především na tvorbu Davida Lynche. „Lynchovu mysteriózní tvorbu budete po projekci možná nahlížet ještě tajemněji,“ sliboval na úvod Philippe a měl pravdu. Pětadevadesátiminutový dokument nabízí přehlednou a pronikavou smršť teorií, které z odborného hlediska i z perspektivy nadšených fanoušků Lynchova díla rozebírají různé tematické, stylistické či popkulturní paralely s klasickým filmem, který nás roku 1939 poprvé zavedl „tam za duhu“.
Toto málo rozšířené čtení Lynchovy poetiky je hlavně pro cinefily nesmírně svěží, a byť dokument občas moc odbočuje k ryze osobním a subjektivním pocitům jednotlivých vypravěčů, nedochází mu nosné argumenty a neztrácí sílu i jako vzrušující óda na nekonečný proces tvůrčí inspirace. Ta spojuje celou kinematografii do vzájemně propleteného cyklu, o němž je radost přemýšlet a rozplétat jej. Hlavně pak v podání Philippeho a jednotlivých podnětných analytiků, z nichž vyčnívají David Lowery (režisér Zeleného rytíře) s jeho citem pro definici režisérských hallmarků a především John Waters, jenž ani půl století po natočení Růžových plameňáků neztrácí břitký vtip a výřečnost.
Po zhlédnutí se máte chuť okamžitě podívat na většinu probíraných filmů či seriálů a nacházet v nich po vzoru dokumentaristy stále nové věci. A to je samo o sobě jednoznačným tvůrčím triumfem.
hodnocení: 75 %
Jakub Vopelka
Hranice lásky – Největší zklamání Varů
Hranice lásky jsou pro mě největším zklamáním letošních Varů. Čekal jsem něco jako procedurální prozkoumání možností moderních lidských vztahů v době sexuální volnosti, a místo toho jsem dostal cudně nasnímanou moralitku jako z 19. století o tom, jak nerozhodný slabý muž nedokáže udržet na uzdě nekontrolovatelnou sexualitu své ženy a přijde kvůli tomu o jinak ideální vztah. A když se nakonec objevila o deset let mladší manic pixie dream girl, aby hrdinu svým absurdně neutuchajícím zájmem a „čistotou“ zachránila, tak mi nezbylo než zlomit nad tím hůl.
Tohle bych čekal od Hřebejka s Jarchovským, ne od nastupující generace a režiséra, který píše manifesty o tom, jak je třeba jít proti proudu, provokovat a hledat novou intimitu. Tenhle film neotevírá žádné další téma, vůči novým věcem je naopak nedůvěřivý a využívá je jako zdroj (povedeně podaného) humoru. Tomasz Wiński se jeví jako slušný komediální režisér, který umí vystavět scénu, ale Hranice lásky měly být moderní, intimní a odvážné. A nejsou ani jedno z toho.
Už to, že film je o sexu, ale fyzicky nejodvážnější je jeho plakát, je maximálně podezřelé. Ten film nemá odvahu ani na to být softpornem, natož fyzicky odhalujícím dílem, při sexu zobrazuje postavy skoro výhradně od ramen výš, sex je monolitické vrtění a vzdechy bez charakteru a specifičnosti. Už tím se výsledek vzdaluje zranitelnosti, intimitě a autentičnosti.
Musím říct, že pro mě jde opravdu o zklamáním letoška, protože jsem od Wińského měl velké očekávání. Na druhou stranu si ale dokážu představit, že by s lepším scénářem mohl natočit něco vážně dobrého, protože ten naprosto špatný text byl (až na odhmotněný bezpečný sex) realizovaný tak dobře, jak mohl.
hodnocení: 45 %
Martin Svoboda
Nultého června – Eichmannův proces jako mnohoznačný historický střípek
Zapsat se do historie je něco, o čem sní mnoho z nás. Okolnosti pamětihodných činů ovšem často bývají tragické, popřípadě unikají tomu, aby si je lidé připomínali v jejich pravdivé podobě. Historický snímek Jakea Paltrowa (Hezké sny) se věnuje osobě, již není třeba představovat – Adolf Eichmann byl strůjcem konečného řešení židovské otázky a naposledy vydechl roku 1962 v izraelské cele poté, co jej tamní soud odsoudil k trestu smrti za zločiny proti lidskosti.
Nultého června ale vypráví tento příběh z perspektivy lidí, kteří v něm z pohledu dějin, jak je interpretují učebnice, sehráli o poznání nenápadnější roli. Vyprávění střídá úhel pohledu mladého chlapce, jenž na popud otce pracuje v soustružnické továrně a podílí se na výrobě Eichmannovy kremační pece, kapitána vězeňské stráže a přeživšího z Osvětimi. Jejich linie, které se prolínají, vybarvují Eichmannův proces jako definitivní připomínku holokaustu, který srdce židovských občanů sužuje i dlouho po skončení války.
Scénář sice místy odbočuje k popisům, které mají přiblížit danou tematiku globálnímu publiku, a končí až zbytečně doslovně, ale jeho myšlenka o pomíjivosti a zároveň zásadnosti některých historických činů je pěkně a květnatě deklamována. „Nikdy nesmíme zapomenout“ je heslo, které i nadále nejlépe zhmotňuje emocionální Schindlerův seznam, ale Nultého července je záživnou komornější alternativou, v níž je zásadní charakter vzpomínek, nikoli pouze samotných činů. Zlo i dobro totiž nikdy nekončí a nejsou ohraničeny daty, nýbrž těmi, kteří je vykonávají.
hodnocení: 70 %
Jakub Vopelka
Slovo – Monstrózní manýra, která může chytnout
Protože člověk taky občas něco zaslechne, šel jsem na Slovo s očekáváním toho nejhoršího. Ale nejhorší to rozhodně nebylo! Je nevyhnutelné, že tahle monstrózní manýra bude mnohé iritovat, a někteří moji kolegové nadávkami a posměšky nešetří. Já osobně k tomuto filmu ale našel cestu. Alespoň napůl.
Prvních pár desítek minut mě nekonečná křeč a povrchní vyumělkovanost lezly na nervy a já se připravoval na fázi hibernace do konce projekce. Postupně jsem si ale na ty vylomeniny zvyknul. Úmorná upachtěnost vlastně skvěle padne k příběhu rodiny, kde chce každý dokonale plnit svou roli. Manžel chce být svědomitým a morálním majákem, žena perfektní hospodyní, která vše drží pevně v rukách. Jenže se píše rok 1968 a do životů poklidných Čechoslováků se chystá vpadnout tvrdá realita.
Jasně, tohle téma je tak omšelé, jak jen může být, ale Slovo rozhodně není retro film, není to ani politický nebo historický film. Celá politicko-historická rovina je hlavně zdrojem hutné atmosféry, které musí hrdinové čelit. Překvapivě ale fungoval i občasný humor založený hlavně na chemii hereček, který je skvělým obranným mechanismem vůči těm momentům, které by byly směšné omylem – tak přetažený film jako Slovo se potřebuje umět shodit, protože dříve nebo později to publikum bude chtít udělat samo.
Parkanová se nebojí výrazných stylistických voleb. Rozbité kompozice usekávající právě tu postavu, která mluví, detaily soustředěné na neaktivní charaktery, vkládané „polaroidové“ fotky. Kdyby takhle vypadal každý film, bylo by to vrcholně otravné, ale v jedné dávce to člověka může vytrhnout z festivalového poklidu. Slovo může lézt na nervy, ale taky osvěžit.
hodnocení: 60 %
Martin Svoboda
Druhořadí – Úmorně nevtipný „metafilm“ o filmovém světě
Jeden z filmů hlavní soutěže patří k těm nejambicióznějším a papírově nejoriginálnějším snímkům letoška. Odehrává se totiž ve světě, který je sám o sobě filmem – jeho obyvatelé jsou rozdělení na hlavní postavy, kolem nichž se odvíjí veškerá existence (tedy děj), vedlejší postavy, které je doplňují menším spektrem dostupných replik, a komparz, jehož členové jen vyplňují okolní události dílčími a bezvýznamnými akcemi.
Debutující německá režisérka Sophie Linnenbaum, která Druhořadé představila na pódiu společně s dalšími, veskrze mladými a sympatickými členy štábu, vypráví o vedlejší postavě Paule, která studuje školu pro hlavní postavy a současně odkrývá pravdu o svém údajně zesnulém otci, jenž byl podle matky výjimečným hlavním hrdinou. Skvělý nápad, který by v rukou Charlieho Kaufmanna mohl být nejlepší ódou na kinematografii vůbec, se ale zasekává u nadšeneckého míchání jablek s hruškami.
Film je na jednu stranu dystopickou alegorií jako od George Orwella, v níž podřadní jedinci monotónně pochodují za pracovními, z jejich pohledu ale jen životními povinnostmi. Současně však chce být i bláznivou parodií ve stylu Jacquese Tatiho (více dějů v jednom záběru) či bratrů Zuckerových (spousta filmových referencí), přičemž humor postupně spočívá jen v tom, že běžná terminologie je překlápěna do filmových pojmů. Hravost, která provází představování celého konceptu v prvních deseti minutách, se rázem mění v repetitivní ždímání téhož, což je místy úmorné a otravné.
Snaha o neustálé aranžmá bujarého světa je sice patrná, ale úplně stagnuje dynamika vyprávění a vtipy působí stále více nedotaženě. Tohle může nadchnout jedině ty diváky a divačky, kteří filmům s „meta“ rozměrem automaticky přisuzují intelektuálnost a drzou podvratnost. Tady přitom oboje schází a mnoho aspektů působí jako rozháraný studentský projekt s poněkud vyšším budgetem.
hodnocení: 40 %
Jakub Vopelka
Pět ďáblů – Rodinné drama s fantaskní tematikou
Druhý celovečerní snímek Léy Mysius (Ava) nám sděluje, že minulost vlastní rodiny by někdy měla zůstat zapomenutá a že každá láska má právo vyklíčit či svobodně skončit. Desetiletá Viky má nebývale vyvinutý čich a s matkou Joanne (Adèle Exarchopoulos) a otcem Jimmym žije v malebném alpském městečku. Její život obrátí vzhůru nohama příjezd tety Julie, která se vrátila z léčení po žhářském incidentu a již s Joanne pojí tajemná a intimní minulost.
Pět ďáblů lze číst jako metaforu o šestém smyslu dětí, které jsou schopné vycítit věci, jež dospělým zůstávají skryté, i jako zamyšlení nad zacyklenými lidskými vztahy, jež nelze racionálně zkrotit. Můžeme si s partnerem pořídit dítě, které nadevše milujeme, ale to ještě neznamená, že jsme si vzájemně souzeni a musíme spolu zůstat až do smrti.
Film sice stylisticky nevybočuje k experimentům, které představa časových návratů vyvolaných čichovými reakcemi přivolává, ale podává vtahující příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členové dostávají díky lehce fantaskním událostem druhou šanci. Závěr je interpretačně bohatý a Léa Mysius pracuje s nadpřirozenými motivy i humornými vložkami zcela přirozeně a účelně.
hodnocení: 75 %
Jakub Vopelka
Zalava – folklórní horor s ďáblem ve sklenici
Íránskou kinematografii ve světě nejlépe zastupoval držitel dvou Oscarů Asghar Farhadi, jenž byl ale nedávno usvědčený z plagiátorství. Do popředí se tak může vyšvihnout třeba Arsalan Amiri. Jeho celovečerní prvotina Zalava totiž víří v Íránu spíše stojaté žánrové vody a nabízí podvratný příběh o horské vesnici, jejíž obyvatelé věří, že je čas od času posedne ďábel.
Napjatou situaci přijíždí uklidnit místní plukovník Masoud (Navid Pourfaraj s vizáží východního Henryho Cavilla), jenž povídačkám nevěří. Místního exorcistu, který zlého ducha údajně zkrotil a uzavřel do zavařovací sklenice, považuje za šarlatána. Snímek trvá devadesát minut a daří se mu takřka nemožné – s minimem prostředků a bez jediné trikové sekvence podává funkční příběh o lidské pověrčivosti a možné přítomnosti ďábla, který těží zejména ze své jedinečnosti.
Amiri sice míchá napětí s komickými vložkami poněkud nešťastně, prostředek se táhne a vyrukuje s dosti uhozenou backstory protagonisty, ale jinak jde o velmi záživnou hříčku na jedno zhlédnutí. Před Zalavou jsem netušil, že může být zábavný a vtahující film, v němž si hrdinové přehazují na pohled prázdnou sklenici a kde vás znejistí i záběr na králíka. Závěr je až absurdně vyhrocený, ale zaháčkuje si vás a Amiri ukočíruje své tvůrčí záměry asi nejlépe, jak jen to vzhledem k lokálnímu a komičtějšímu konceptu šlo. Pověrčivost neradno podceňovat.
hodnocení: 70 %
Jakub Vopelka
Jakub Vopelka
Rubikon – S chcípáky na orbitě
Rakouské sci-fi Rubikon pokračuje v hrdé tradici žánrovek, kde se vesmírné lodě pojmenovávají ironickými antickými jmény, aby bylo fakt cool, až se něco pokazí. Tři lidé jsou v blízké budoucnosti uvěznění na oběžné dráze, zatímco zbytek planety Země umírá, protože se vzduch ze dne na den proměnil v toxickou směs plynů. Naši hrdinové mohou lidstvo zachránit, ale má to hned několik háčků. Tím hlavním je, že neví, jestli vůbec chtějí.
Magdalena Lauritsch tímto komorním sci-fi debutuje, což je obdivuhodné, protože snímek vypadá řemeslně tak dobře, jak jde u malého filmu jediné malé evropské národní kinematografie čekat. Vlastně líp! Ne nutně co do originality, ale čistě přesvědčivosti vesmírných kulis. Je neuvěřitelné, že technika je dnes již tak dostupná, že to lze provést z pozice „malého filmu“.
Ale to je bohužel tím jediným obdivuhodným, co je tu k vidění. Scénář míří k několika morálním volbám, ale tak mechanicky, až to působí skoro legračně – jako celovečerní filmová verze trolley problem. A co hůř, postavy, které rozhodují, jsou nesympatické, ale ne lidské. Jde o výrazné archetypy „vojačka“, „aktivista“ a „otec“, nemají ani špetku unikátního charakteru. Jejich morální tápání nakonec působí spíš jako nekonečné kňourání. Dohady, zda zachránit lidstvo, se nakonec zdají bezpředmětné, protože jsme nepotkali nikoho a nic, co by stálo za záchranu. Byla to snad součást záměru?
hodnocení: 50 %
Martin Svoboda
Mariupol 2 – Až příliš úctyhodná pocta
Dokument s prvky slow cinema, i když koncepčně méně pevný než Spojené státy americké, na festivalu rovněž uváděné. Sledujeme dlouhé statické záběry mariupolských střech, jejichž obzoru dominují kouřové sloupy a někdy zlověstná rudá záře doprovázená vzdálenými zvuky střelby a výbuchů. To vše doplňují záběry každodenního života v oku této nepochopitelné bouře.
Válka tu působí jako neuvěřitelná každodennost, v níž už si lidé zvykají žít a jen nešťastně pozorují, jak okolo nich padá jeden dům za druhým, když raketa dopadne jinam, než kam (asi) mířila. Je to absurdní, a přitom nudné a úmorné. Nikoho tu pořádně nepoznáme jménem, nikomu se příliš jasně nepodíváme do tváře, přesto cítíme i kus blízkosti a empatie.
Litevský režisér Mantas Kvedaravičius natočil svou první operaci v Mariupolu již před pěti lety, ve zcela jiné době a jakoby v jiném světě. Za svůj návrat zaplatil životem, zemřel s kamerou v ruce. Jeho materiál byl zpracovaný se zachováním jeho syrovosti, což má jistě svou sílu, ale nejde se zbavit pocitu, že by se mohl výrazně prostříhat.
Slow cinema je existující fenomén, ale lepší je, když tak dílo vzniká promyšleně a vědomě. Jde také nevyhnutelně o subžánr, který většina lidí neusleduje. „Nutit“ publikum do takového diskomfortu ve chvíli, kdy se hodně diváků na snímek vydá kvůli tématu, je trochu nezodpovědné. Je jasné, že každý nový střih dílo vzdálí Kvedaravičiusovi, což jeho pozůstalí nechtěli dopustit, ale pro diváky a divačky by to asi bylo lepší.
hodnocení: 65 %
Martin Svoboda
Men – Osvícení pro nové století?
Men se v mnohém podobá kultovnímu filmu Osvícení (The Shining). Traumatizovaná a izolovaná hrdinka tu čelí nadpřirozeným manifestacím komplexů svého muže, jehož toxická maskulinita se pokouší zcela pohltit její svět. Stejně jako u Kubrickovy klasiky se půlka lidí potí děsem a druhá se směje temnému smyslu pro humor. Někdo zvládne obojí zároveň.
Jde o perfektní půlnoční film sledovaný se skleničkou něčeho ostřejšího v ruce, na druhou stranu ale všechny „WTF scény“ zapadnou hezky do sebe, když se jim člověk chce věnovat. Ta největší výtka by byla, že všechno působí maličko chtěně, maličko „na objednávku“ studia A24, jehož „bizarní arthouse horory“ už se staly popkulturním trademarkem.
Alex Garland rozhodně nenajde tolik příznivců jako po svém Ex Machina, za mě to je ale mnohem zábavnější a chytlavější film. I když nevím, jestli bych si ho užil stejně mimo atmosféru půlnoční festivalové projekce.
hodnocení: 80 %
Martin Svoboda
Klondike – Válečné peklo na Ukrajině optikou těhotné ženy
Loni uvrhlo karlovarské publikum do deprese strhující drama Quo vadis, Aida?, letos padne „Černý Petr“ na ukrajinský debut Maryny Horbač s názvem Klondike. Jde o bravurně natočený a emočně vyčerpávající výjev ze separatistického doněckého území Ukrajiny, kterým roku 2014 otřásl pád sestřeleného boeingu s 280 civilisty na palubě.
Celých 100 minut jsme perspektivou navázáni na ukrajinskou manželskou dvojici Irku a Tolika, jimž vychýlená střela poničí část obydlí a kteří se ocitají na nepředvídatelném a ideologicky neuchopitelném území válečného konfliktu. Tolik zaujímá pasivní pozici a neváhá spolupracovat s ruskými okupanty, aby zajistil sobě i ženě bezpečí. Jeho švagr je naopak striktní antiseparatista a mezi nimi stojí těhotná Irka, která si musí zachovat racionální pohled a nepředstavitelný tlak ustát se vztyčenou hlavou.
Maryna Horbač využívá dlouhých kompozic s pomalu se pohybující kamerou, která rozebírá prostor ve dvou plánech – v popředí sledujeme některou z postav a v pozadí se odvíjí akce, často jen akustické, z nichž nám naskakuje husí kůže. Subjektivní perspektiva sice nemá až takový účinek jako v klasice Jdi a dívej se, ale Klondike je přesto sebevědomá a skvělá filmařina, která hrůzu války podává s chladnokrevnou neústupností. K tomu, abychom se o hrdiny báli, nepotřebuje kulometné salvy ani manipulativní zvraty. Závěr je sice až příliš symbolicky inscenovaný a tlačí nás k jednoznačné reakci, ale jinak vítězí vědomí, že takhle nějak to skutečně probíhalo (a probíhá). Závěrečné hrobové ticho v sále, přerušené až uznalým a zaslouženým potleskem, mluvilo za vše.
hodnocení: 85 %
Jakub Vopelka
Vesper – Evropská sci-fi hollywoodských ambicí
Koprodukční evropská sci-fi v režii Kristiny Buožytė a Bruna Sampera (Sběratelka, Mizející vlny) využívá postcovidové tematiky a svou dystopickou vizi budoucnosti podává optikou třináctileté dívky Vesper, která se v hustých lesích stará o paralyzovaného otce. Zbytky společnosti se nachází v neúrodných troskách a elita přebývá v rozlehlých citadelách, odkud se vyváží rostlinná semena neschopná reprodukce.
Tvůrci nešetří ambicemi a představují hutný futuristický svět, v němž otec protagonistky komunikuje prostřednictvím poletujícího dronu a kde se vedle převážně degenerovaných lidí vyskytují také uměle vytvoření jedinci. Na povrchu atraktivní námět vychází z Matrixu, Ality a jiných sci-fi, v nichž pouze vyvolená osoba z řad utlačovaných má moc svrhnout tajuplnou absolutní vládu. Na rozdíl od nich se ale orientuje na komorní příběh s několika aktéry a vyzdvihuje propojení s přírodou, potažmo prohlubující se vztah mezi člověkem a jeho syntetickou napodobeninou.
Herci jsou slušní, hudba výrazná a vizuál místy na úrovni hollywoodských blockbusterů, byť rozpočet podle všeho na rozmáchlé atrakce nestačil a většinou se ocitáme v lesích, v nichž život až na několik technických udělátek vypadá jako z dávné minulosti. Bohužel zde není jediná zapamatováníhodná postava a režiséři více kopírují tradiční zámořský styl, než že by přišli s původními nápady a nepředvídatelnými zvraty. A zkrácení o nějakých patnáct minut by takřka dvouhodinovému filmu jedině prospělo.
hodnocení: 60 %
Jakub Vopelka
Spojené státy americké – Potřebujete vědět, co vás čeká
Když se začtete do katalogu, dozvíte se, že Spojené státy americké se skládají z padesáti statických záběrů věnovaných abecedně všem členům tohoto obrovského státního uskupení. Rozhodně tedy nejde tvrdit, že diváci nebyli varováni. Proto překvapilo, že drtivá většina publika byla v šoku, když byl snímek... Právě tím!
Polovina sálu odešla před koncem, část s neskrývanými posměšky. Možná šli do kina naslepo? Slow cinema je fenomén, který poslední roky kvůli streamovacím službám zašel do extrému. Běžně jde sledovat kameru připnutou na vlak, sledující ptačí hnízdo nebo cestu tramvaje Mazačky Prahou. Dokumentarista James Benning v tomto ohledu ve skutečnosti nezachází do extrému. Vyrazil na dlouhou cestu USA, kameru postavil všude možně, ale při prezentaci si pokaždé vystačí se skromným úsekem dvou minut.
Některé kompozice jsou nádherné, jiné neskrývají sociální komentář zobrazením „ošklivosti“ a další jsou tak trochu drzé – v několika případech sledujeme zkrátka záběr na pouhou oblohu. Pokud se ale tomuto přístupu otevřeme, čeká nás exkurze po Spojených státech, jak je neznáme. Země obrovské, nádherné, stále překvapivě nezkrocené, ale také špinavé a oprýskané, plné kontrastů a protikladů.
hodnocení: 75 %
Martin Svoboda
Atlantida – Pro někoho nejsilnější zážitek festivalu
Atlantida je fascinující. Vyrazil jsem na ni naslepo, respektive jsem si ji spletl s jiným titulem, a rozhodně šlo o jednu z těch šťastných nehod, za které je člověk dlouho vděčný.
Vlastně je skoro legrační, jaký je kontrast mezi banálním námětem, když ho převyprávíme, a zážitkem z jeho sledování. Jsme svědky života mladých benátských sígrů, kteří se místo motorek a aut fixují na čluny, jejichž „tuněním“ si pomáhají od problémů se sebedůvěrou.
Doposud dokumentární režisér Yuri Ancarani se ale toho všeho chopil s bezměrně manýristickou vervou, což je v tomhle případě míněno jen v dobrém. Snímek na pomezí hyperrealistického dramatu a hyperstylizovaného dokumentu přechází v úchvatné videoklipové pasáže, které dokážou z jízdy člunem udělat skoro esoterický zážitek. A závěrečná dlouhá cesta zrcadlícími se kanály Benátek si v ničem nezadá s tím nejlepším od Gaspara Noého.
Tenhle film bude nevyhnutelně mnohé iritovat, ale když chytne, tak drží. Potřebuje ale hodně velké plátno. Kdybych Atlantidu neviděl v jednom z nejmenších sálů celého festivalu, možná bych jí propadl ještě víc.
hodnocení: 80 %
Martin Svoboda
Crimes of the Future – Too Little Too Late
Nakonec to docela hezky zapadne do sebe a vyjde z toho pěkná bajka o tom, jak se lidé nesmí vzdávat evoluce, ať už povede kamkoliv. A že největší hřích je zpohodlnět ve službách statutu quo.
Škoda, že ten konečný dojem „ok, asi to teda dává smysl“ nemůže úplně zachránit zbytek filmu, který působí jako poněkud mrtvolné a až úmorné muzeum trademarků Davida Cronenberga.
Ano, dá se diskutovat o podobenstvích umělecké tvorby a systémové manipulace s lidmi, ale to můžeme dělat i nad filmy, které nás celou dobu upřímně baví a zajímají. Crimes of the Future nejsou úplná katastrofa, jak zatím hlásily největší nespokojenci, ale Cronenberg ve formě vypadá podle mě jinak.
hodnocení: 65 %
Martin Svoboda
Dalva (2022) – Zneužívané dívce nepochopené institucemi nikdo nerozumí
Celovečerní debut francouzské režisérky Emmanuelle Nicot balancuje na tenkém ledě a volí téma, o němž se na veřejnosti stále nahlas nemluví. Nezletilá dívka Dalva (Zelda Samson) je v hektickém úvodu odvedena od svého otce, s nímž ji pojí až přespříliš intimní vztah. Jako mladičkou ji odtrhl od matky a sexuálně zneužíval. Dalva ovšem k otci emočně přimkla a nevidí ve své minulosti nic špatného. Namísto s palčivými vzpomínkami tudíž více bojuje se systémem, který se ji pokouší rehabilitovat.
Jde o hloubavé drama o obtížném pochopení mladistvé perspektivy, které nás místo zahrnování popisnými záběry nechává dění interpretovat. Dalva vstupuje do příběhu jako dospěle vystupující i oblékající se žena a je začleňována do dětské společnosti, v níž mají opět vyniknout její dětské vlastnosti. Ačkoli s ní mají instituce dobré úmysly, vychází najevo, že nikdo z vychovatelů nedokáže porozumět složité životní situaci, v níž se věkem nezralá a nezdravě vychovávaná dívka ocitla.
První polovina slibuje pořádně depresivní charakterovou a vztahovou studii, která posléze ustoupí trochu povrchnímu vyvrcholení, kde autorské sdělení ustupuje univerzální šabloně. Přesto se jedná o podnětné zobrazení dané problematiky, jejíž nástrahy zdaleka nekončí u zatčení násilníka, neboť její nezletilé oběti čelí široké škále sociálních, emočních i tělesných následků.
hodnocení: 70 %
Jakub Vopelka
Kinobox: Proč jsou Stranger Things nejsledovanějším seriálem všech dob?
Sci-fi hororová minisérie vstoupila na Netflixu do čtvrté a finální sezóny. Obří zakončení nás čeká 1. července. Víte, proč byl projekt původně patnáctkrát zamítnutý a na jaké jiné filmy odkazuje?
