64%
Hrdinové dělnické třídy
- Drama
Zaměstnání, které lidi vykonávají přes špatné podmínky, je bohužel řada. Proč jste si vybral zrovna stavaře?
„Velké staveniště může vytvořit prostor pro celý příběh, nemusíme ho skoro ani opouštět. Na staveništi jsou zastoupené všechny vrstvy společnosti, od velkých investorů po dělníky. Navíc mě dost inspirovaly časté zprávy z novin o pracovnících, kteří na Balkáně umírají na stavbě, a nikdo za to většinou není zodpovědný. Řekne se, že šlo o nehodu, a prostě se pokračuje dál. To mi připadá děsné. Rozhodl jsem se proto podobnou tragédii využít jako pozadí našeho příběhu.“
Kolik z filmu je založeno na skutečných případech, svědectvích či vašich vlastních rešerších?
„Radši říkám, že je film inspirovaný skutečnými událostmi. Mluvili jsme hodně s lidmi, sám mám kamarády, jejichž byty byly prodány nadvakrát, přátele, kteří někde pracovali a nedostali zaplaceno... Ze všech těch příběhů jsme vytvořili koláž a jako protagonistku jsme zvolili ženu jménem Lidija, která dohlíží na stavební práce, pohybuje se mezi dvěma světy, a tím se stává naší průvodkyní.“
Čelil jste nějakým snahám zabránit vám v natáčení tak kritického příběhu?
„Měli jsme hodně problémů s financováním. Nakonec jsme film zaplatili sami. V tom asi leží i odpověď na vaši otázku. Oficiální cenzura u nás není, ale určití lidé vám můžou všechno hodně ztížit. Nedají vám peníze, po premiéře zveřejní špatné reakce – tak se to většinou dělá, když se někomu nelíbí téma vašeho filmu. Ovšem i když se děj odehrává v mém rodném městě, netýká se jen Srbska. Je to příběh o divokém kapitalismu, v němž je nejdůležitější vydělávat co nejvíc peněz v co nejkratší době, kdy se nezajímáte o jiné lidi, protože se soustředíte jen na vlastní zbohatnutí. Na Balkáně je situace o něco víc divoká, ale i v Německu existují ilegální imigranti, kteří pracují za almužnu. Ten problém je širší než Srbsko, navíc se nevztahuje pouze na současnost. Náš příběh je platný už tak dvacet let a nejspíš ještě nějakou dobu platný bude. Nevypadá to, že by se situace měnila. Každý mluví o lidských právech, ale nikdo se o ně doopravdy nezajímá.“
Co je podle vás specifického na verzi kapitalismu, kterou převzaly země bývalé Jugoslávie?
„Když jsme na začátku tisíciletí změnili vládu, tak nějak jsme si zachovali určité špatné věci z minulosti a k tomu jsme přivzali docela dost špatných věcí ze Západu. Z takového mixu vznikl hybridní kapitalismus, který někdo nazývá kovbojským. V něm platí, že jdete s gangem a vezmete si, co chcete. Normální lidé obvykle vyklidí pozice, protože nechtějí potíže. Po dvaceti letech takového přechodu mezi systémy jsme se dostali do bodu, kde abnormálně bohatí žijí vedle lidí, kteří neví, jak přežít do zítřka. Západ nám pořád připadá zářivý, všichni chtějí všechno to, co je dostupné tam. Chápu, že lidé chtějí žít líp, ale nemyslí při tom na jádro toho systému. K tomu mám pocit, že se východoevropské země stávají koloniemi těch západních. Bohatí lidé ze Západu, Ruska nebo Blízkého východu tu investují do podniků a skupují levně nemovitosti.“
Věříte, že váš film může aspoň začít diskusi o tomto problému? Nebo doufáte ve větší vliv?
„Nemyslím si, že film ještě může něco změnit. Není to tak mocné médium, filmů vzniká spousta a ty kritické jsou obvykle malé snímky s malým publikem. Samozřejmě premiéra na Berlinale nebo podobném velkém festivalu pomáhá s publicitou, ale důležitější je, co jste zmiňovala – začít debatu. Pokud budete po zhlédnutí Hrdinů dělnické třídy diskutovat s ostatními a přemýšlet nad tématy snímku, budu šťastný. Nejhorší je, když si po filmu dáte pivo a už si na něj ani nevzpomenete. Věřím, že film ještě může změnit jednotlivce. Ne moc, ale dokáže ho trochu posunout.“
Když váš film kritizuje špatné pracovní podmínky, dbal jste na to, aby si váš štáb neměl na co stěžovat?
„Hrdiny dělnické třídy jsme točili s opravdu malým štábem, bylo nás asi patnáct. A pracovali jsme jako komuna. I když tam hrají slavní srbští herci, příběh se jim natolik líbil, že souhlasili se stejnými podmínkami, jaké platily pro ostatní. Byli jsme pořád všichni spolu, herci, neherci, kompars tvořený skutečnými stavaři, spolu jsme i jedli, žádný luxus. To bylo pro mě důležité. Když chcete udělat film jako tenhle, nemůžete mít na jedné straně zářící šťastné hvězdy a špatně placené a hladové lidi na straně druhé. Točili jsme jen dvacet tři dní a myslím, že jsme na place dosáhli určité pospolitosti, což pomohlo tomu, že jsme to zvládli.“
Zmíněnými srbskými hvězdami jsou představitelka hlavní role Jasna Djuričić a její manžel Boris Isaković, který si zahrál vedoucího stavebních dělníků. Tato dvojice byla k vidění i v úspěšném dramatu Quo vadis, Aida. Pracují rádi spolu?
„Hrají i každý zvlášť, ale ano, často vystupují ve filmech spolu. Bydlíme ve stejném městě a dlouho se známe, už jsem s nimi spolupracoval. Obě ty postavy jsme napsali rovnou pro ně, ani jsem o jiném obsazení nepřemýšlel. Oba jsou velmi dobří herci, zahrají vám, cokoliv chcete. O příběhu jsem s nimi mohl diskutovat, na základě jejich poznámek jsem pak scénář trochu upravil.“
Jak důležitý je fakt, že hlavní postava je žena? Hrajete s očekáváním a stereotypy, které to přináší?
„První verze scénáře byla dost jiná. Až pak mě napadlo, že právě proto, že svět stavby je skoro výhradně mužský, měli bychom tam mít ženu. Sledovat jak se touhle džunglí prokousává samotná žena, mi přišlo mnohem zajímavější. Musí mít jiné schopnosti, jinou sílu a emoce, aby byla schopná dělat to, co vidíme ve filmu. A ano, myslel jsem i na to, že by měla být tím, komu dojde, že situace na stavbě se musí změnit. Věřím, že ženy jsou citlivější a lépe chápou, co se děje kolem nich. Na ženském pohledu na svět je něco dobrého.“
Kromě scénáře jste se podílel i na střihu a váš střihač Ivan Knežević se zase podílel na scénáři. Byla to výhoda? Zapojovat myšlení střihače už do scénáře?
„S Ivanem jsem stříhal i svůj předchozí film Odumírání. Vždycky chtěl psát, a když jsme mluvili o dalším projektu, souhlasil, že ho zkusíme napsat spolu. Pořád u toho ale myslel jako střihač, což bylo velmi dobré, cítil rytmus scény. Navíc jsme dobří kamarádi, takže jsme neměli problém s pozdějším vyhazováním scén nebo změnami tempa a časování. Byl to zajímavý proces. On pak začal film stříhat, jenže měl dost práce ještě s dalšími projekty, tak jsem pak ve střihu pokračoval sám.“
Vnímáte Hrdiny dělnické třídy víc jako sociálně-realistické drama, nebo jako thriller?
„Když jsme žádali o peníze a napsal jsem k němu první režisérské vyjádření, dal jsem tam, že to bude sociální drama, které se změní v thriller. Což se i stalo. Teď bych byl asi radši, kdyby se drama změnilo v thriller ještě dřív než v poslední třetině, ale v podstatě jsem s výsledkem spokojený. Nechtěl jsem se dostat ke kontemplaci, jak těžký je život dělníků na stavbě. To vidíme hned na začátku filmu, já chtěl diváky vtáhnout do příběhu ještě hlouběji. Usiloval jsem o to, aby se publikum ztotožnilo s postavami, které se noří víc a víc do problémů. Aby ho frustrovalo, že dobří lidé zabředli ve špatné situaci, zatímco ti, co by si zasloužili trest, mají čím dál větší moc. Podle reakcí se zdá, že se mi to povedlo. Už na testovacích projekcích někteří diváci při nehodě ve filmu křičeli, jak byli naštvaní.“
Je váš film v kontextu dnešní srbské kinematografie výjimečný, nebo u vás podobných kritických film ze současnosti vzniká víc?
„Každý rok jich pár je. Srbský film jde dvěma velmi odlišnými směry. Jeden tvoří srbské blockbustery, filmy pouze pro diváky, lehké komedie nebo životopisy srbských hvězd. Ty mají v kinech docela velkou návštěvnost, skoro milion. (Srbsko má necelých 7 milionů obyvatel, pozn. red.) Na druhé straně jsou autorské filmy lidí, kteří se snaží vyprávět vlastní příběhy. Některé jsou sociálně uvědomělé, některé hermetické a těžké k pochopení.“
