South Park se odvážně pere s vyčerpaností a prohrává se ctí

Otázku bych asi neměl generalizovat. Možné to nejspíš je, byť se mi těžko hledá konkrétní případ. South Park jím rozhodně není.

Naštěstí není ani zdaleka v tak tristním stavu jako Simpsonovi, kteří z pozice jednoho z nejzásadnějších a nejpřelomovějších televizních počinů zdegenerovali v odpudivé zombie jen vzdáleně připomínající svou životní formu. Přesto Trey Parker a Matt Stone čelí mnoha stejným problémům a výzvám a nalézají se v podobně bezvýchodné situaci. Nyní odvysílaný speciál Streaming Wars, tedy Streamové války, je toho jasným důkazem.

Simpsonovi doplácí na to, že původní satira reaganovské Ameriky už je dnes bezpředmětná a seriál nikdy tak úplně nenašel její náhradu. Simpsonovi tedy začali být víc a víc sami o sobě, až ztratili jakýkoliv kontakt s realitou. Což je to nejhorší, co se satiře může stát. Ve světě, v němž Simpsonovi existují jako samozřejmost, je navíc těžké si zpětně vybavit revoluci, jakou kdysi znamenali.

South Park nikdy nebyl revoluční popkulturní dílo, naopak šlo o velmi padnoucí produkt své doby. MTV estetika devadesátých let se rochnila v komercionalizovaném nihilismu a stádní kontrakultuře, kterým mladí propadali a zároveň je nenáviděli. South Parku tedy v jeho DNA zbyl po devadesátých letech souboj dvou velmi protichůdných energií. Tou první je zoufalá a místy až naivní touha moralizovat, být na správné straně, mít pravdu a být lepší (přinejmenším než předchozí generace).

A tou druhou je patologická nedůvěra vůči jakémukoli vyřčenému názoru a postoji. Prakticky každá názorová skupina a idea byly za 25 sérií tvůrci pozurážena a ponížena, proměněna v karikaturu. Trey a Parker na jednu stranu nesnáší současný stav světa, stejně tak ale opovrhují každým, kdo se ho „příliš hlasitě“ pokouší měnit. Pohrdají lidmi, kteří dělají málo, a pohrdají lidmi, kteří dělají moc. A když se z obou tvůrců stali milionáři ve středním věku, kteří už jsou velmi vzdálení „opravdovým problémům“, tohle zmatené dědictví impotentní kontrakultury jejich tvorbu vyžírá zevnitř.

South Park se začal nevyhnutelně ošoupávat i v dalších ohledech. Po pětadvaceti řadách se jeví velmi strnule už základní koncept soustředěný na pseudodětské postavy, které nahlížejí svět zjednodušeně a čistě, zároveň jde ale zjevně o avatary dospělých cynických autorů. Tento poměrně limitující rámec už pro seriál představuje v první řadě překážku. I proto se poslední série soustředí mnohem víc na generaci rodičů, kteří jsou nyní zhruba ve věku, v němž by byli naši standardní hrdinové, kdyby jim bylo umožněno přirozeně stárnout.

Problém je, že svět South Parku je koncipovaný tak, aby v něm zažívaly absurdní dobrodružství stylizované dětské postavy. Sledovat v něm příběhy dospělých působí divně a nepřirozeně. Nejde totiž změnit pouze jedinou věc, věk postav, aby byl problém vyřešen. Naopak. (Do podobné šlamastyky spadla mimochodem i jinak velmi odlišná Fantastická zvířata ze světa Harryho Pottera.)

Tvůrcům taky jednoduše došly nápady. Ne ve smyslu, že by nebylo o čem točit. South Park se vždy vyznačoval ochotou mnohdy extrémně rychle reagovat na svět okolo sebe. Celkem nechvalně tvůrci napevno počítali s vítězstvím Hillary Clinton, takže když k šoku mnoha vyhrál Trump, bylo nutné na poslední chvíli překopat scénáře již rozdělaných epizod. První z nich šla do vysílání během několika hodin. Protože tou dobou South Park experimentoval s vyprávěním na pokračování oproti uzavřeným epizodám, rozpadla se většina dějových linií a vedlo to k jedné z nejhorších sérií.

Tohle selhání ale v mnoha ohledech slouží tvůrcům ke cti. Značí odvahu a ochotu pustit se do rizika, jaké by si snad žádný srovnatelně velký seriál nedovolil. Rizika, že se hotový produkt nezvládne odevzdat v čas, že bude třeba dělat drastické změny na poslední chvíli, a že tým ztratí hodně peněz a zesměšní se.

South Parku tedy nedocházejí témata, ale způsob, jak je nahlížet. Silnou stránkou Parkera a Stonea je schopnost vymýšlet absurdní, a přitom trefné analogie. Ne že by se trefili vždy, ne že bychom někdy jejich názory nemohli považovat za pitomé, nejde jim ale upřít velké množství tref. Jenže jak roky ubíhají, samotný mechanismus jejich postupů začíná být okoukaný. Přestože se věnují různým věcem, jejich postupy už známe a výsledek nás tolik nepřekvapuje.

Týká se to i Streamovacích válek, které pracují s dvojím významem slova „stream“ – jednak coby internetová VOD platforma, jednak jako fyzický vodní proud. Sledujeme, jak v South Parku v důsledku globálního oteplování (tedy v důsledku útoků ManBearPiga, který je místní analogií klimatické pohromy, ale nepouštějme se nyní do vysvětlování) dochází voda a farmáři s přebytkem se o ni pokoušejí za příslušný obnos dělit. V prvním plánu tedy sledujeme příběh o globálním oteplování, ve druhém tvůrci jasně dávají najevo, že potoky farmářů symbolizují online streamovací platformy.

Problém je, že vidět tuhle analogii už není tak vtipné jako dřív, protože ji čekáme a sama o sobě už nás neuspokojí. Chtělo by to vtipnější kusé gagy, a tady se dostáváme opět k opotřebovanosti seriálu – jaký kusý gag, který by mohl být předveden, tady ještě za několik stovek epizod nebyl?

Parker a Stone přesto zvládli do jednadvacátého století přejít mnohem úspěšněji než jejich kolegové ze Springfieldu. V mnoha ohledech proto, že si v nějaké rovině své limity připouští a pokouší se je překonat. Zatímco tvůrci Simpsonů se uzavřeli vůči kritice a při odpovědích na dotěrné otázky předstírají, že nechápou, co je jim vytýkáno a proč, South Park vždy volil až agresivně opačnou cestu. Jejich sebereflexi jsou někdy věnované celé epizody. Například díly před pár lety věnované Jamesi Cameronovi „zvedajícímu laťku lidstva“, která i kvůli South Parku byla na dně Mariánského příkopu. Ačkoliv se tu tvůrci vysmívali velkému egu „krále světa“, zároveň v několika dialozích připustili, že jejich vliv na popkulturu nebyl vždycky pozitivní.

Ještě víc se káli později, když přímo v seriálu odvolali svůj dřívější výsměch Alu Goreovi, environmentálním aktivistům a globálnímu oteplování. Připustili, že umí být nefér vůči lidem, kteří za něco veřejně bojují, a občas převálcují problém, který je potřeba pojmenovat. Způsob, jakým tvůrci přehodnotili své zpodobňování LGBTQ+ témat, by vydal na samostatný text, v tomto ohledu mají možná nejvíc másla na hlavě. V nějaké míře se už o pozitivní změnu alespoň pokusili.

Snaží se tedy být lepší a snaha by se snad měla ocenit. Zatím v tom ale úplně neuspěli. I přes okamžiky prozření (předně ve chvíli, kdy už nezbývá další manévrovací prostor) povětšinou zůstávají soudci druhých, kteří se bojí postavit za něco, za co by mohli být souzeni. Bojují s tím, ale nemůžou si pomoct. A čím méně ve své privilegované pozici rozumí „normálnímu světu“, čím jsou jejich postoje víc „boomerovské“ a čím méně nového toho můžou vymyslet, tím to je patrnější.

South Park stále není trapný a nedůstojný, stále umí přijít s dobrým nápadem, celkově už se ale vyčerpal. Parkeru a Stoneovi by prospělo, kdyby ho opustili. Kdyby přišli s novým projektem, který není pod vlivem čtvrt století budované setrvačnosti. Jsou to padesátníci, ne mrtvoly, může v nich být ještě spousta vtipu a dobrých postřehů. Potřebují ale nový styl, nové postavy, nový výchozí bod.

Jenže South Park je silnou marketingovou značkou, kterou je třeba za každou cenu držet při životě. South Park je miliardová instituce, jejíž zisky už jsou oproštěné od kvality, bude tu tedy s námi asi ještě dlouho.