Josef Abrhám byl hercem do horších časů. Ale díky němu se dalo snít, že budou lepší

Josef Abrhám byl hercem do horších časů. Ale díky němu se  dalo snít, že budou lepší 15 obrázků v galerii
Marečku, podejte mi pero! | Foto: Kinobox
Pokud něčí kariéra trvá přes šedesát let a objeví se na plátně a na obrazovkách ve více než 190 titulech a desítkách úloh na divadle, nejde o něm prakticky napsat komplexní portrét. Zároveň by bylo nepřesné ustrnout u pár nejznámějších rolí. Všichni milují Vrchní, prchni! a mnoho lidí vzpomíná na Nemocnici na kraji města jako na onen seriál seriálů. Zkusme se ale nejprve podívat, na co se u Josefa Abrháma takřka zapomnělo, a potom na to, jaký typ člověka pro nás ztělesňoval.

Abrhám byl dlouho součástí ansámblů mnoha uměleckých filmů 60. let, v nichž nijak zásadně nevyniknul. Strop od Věry Chytilové, Transport z ráje od Zbyňka Brynycha, Černý Petr od Miloše Formana, Ostře sledované vlaky od Jiřího Menzela, Noc nevěsty od Karla Kachyni, Dita Saxová od Antonína Moskalyka či Valerie a týden divů od Jaromila Jireše.

Prakticky si ho zde ani nevšimnete, respektive, pokud jste dané filmy viděli před více lety, nevzpomenete si, že v nich účinkoval. Což není pohana, ale pouhé konstatování, že byl součástí české nové vlny, ale ta z něj neučinila hvězdu.

„Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný.“ Ve věku 82 let zemřel herec Josef Abrhám „Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný.“ Ve věku 82 let zemřel herec Josef Abrhám

Mimořádný divadelní, filmový a televizní herec Josef Abrhám zemřel v pondělí 16. května. Informaci potvrdil Abrhámův syn Josef. Proslul jako člen...

Paradoxně se stal v pouhých dvaceti letech na chvíli idolem dívek a žen v Sovětském svazu díky snímku Velká cesta, kde ho slavný režisér Jurij Orezov obsadil typově velmi nepřesně do role Jaroslava Haška. Ideologicky pokroucený film ukázal známého otylého opilce jako šarmantního milovníka, který v Rusku pochopil socialistickou revoluci.

Větší postavy ztvárnil Josef Abrhám v Křiku (1963) od tehdy debutujícího Jaromila Jireše, kde byl za opraváře televizí a nastávajícího otce, jehož partnerka má porodit jejich první společné dítě. Vzápětí stanul proti Janu Kačerovi v dramatu Každý den odvahu (1964) od Evalda Schorma.
Dušan Hanák jej zase postavil vedle Václava Lohniského v dramatu 322 (1969) odehrávajícího se v nemocnici. Tyto filmy spadající do československé nové vlny patří jak k těm nejvíce formálně experimentujícím, tak nejméně známým. Počátky Abrhámovy kariéry tak byly striktně nekomerční. (Tím se lehce podobá třeba Jeanu-Paulu Belmondovi.)

Partie krásného dragouna (1970) | Foto: Jindřich Panáček

Dlouho byl také především za hezouna, kterému sluší uniformy – viz Partie krásného dragouna (1970) nebo Morgiana (1972), kde stál ve stínu Ivy Janžurové (respektive jedné ze sester, protože tu měla dvojroli). S touto herečkou se na filmovém plátně setkal ještě jako s vrchní sestrou Huňkovou v Nemocnici na kraji města (1977) a v Marečku, podejte mi pero! (1976), kde je za dospělou žačku ve večerní škole a on za mladého učitele.

Právě snímek Marečku, podejte mi pero! znamenal v jeho čtyřiatřiceti letech zlom v kariéře. Ne že by už v Penzionu pro svobodné pány (1965) neosvědčil komediální talent, který ho proslavil na divadle, ale ve filmech nebyl naplno využívaný. Právě u „Marečka“ potkal Smoljaka se Svěrákem, tehdy ještě jenom jako scenáristy a spoluhráče (oni v lavicích, on před tabulí). Ve stejném roce si bere Libuši Šafránkovou, rok nato se stane televizní hvězdou v Nemocnici na kraji města a prakticky ve stejnou dobu namluví večerníček Zvířátka pana Krbce. Milují ho (asi) všechny ženy a děti.

Pension pro svobodné pány (1967) | Foto: Vladimír Souček

Rok 1978 znamenal kolektivní komedii Kulový blesk, kde je Abrhám v páru s Danielou Kolářovou (jež hraje štafetově maminky od svěrákovsko-smoljakovské Na samotě u lesa).

V následujícím Vrchní, prchni! (1980) se Abrhám se Šafránkovou poprvé stávají filmovými manželi a on poprvé táhne sám celovečerní film pro kina, zatímco všichni ostatní mu jenom přihrávají. (V televizi už tuto příležitost měl vícekrát.) Přichází další ansámblový film Trhák (1980), kde má být sice za hlavního herce v natáčeném předpokládaném hitu, ale vlastně je utopený mezi ostatními. (Viz slavná závěrečná scéna, kdy ho diváci nepoznají v kině, i když se na něj dívají na plátně.)

Vrchní, prchni! (1981) | Foto: Kinobox

Teprve potom vzniká televizní film Hynka Bočana Svatební cesta do Jiljí (1983), kde jsou s Libuší Šafránkovou za mladý pár (jemu už bylo 41 let), který teprve bude mít svatbu. (Také jste si mysleli, že tento film „logicky“ vzniknul tak o deset let dřív před všemi ostatními?)

Abrhám bere roli ve 30 případech majora Zemana, dalším lékařském seriálu Přísahám a slibuji, hraje českého kriminalistu v Malém pitavalovi z velkého města i amerického detektiva Steva Carellu v televizním filmu Panenka podle Eda McBaina. (Jeden z mála momentů, kdy nějaké televizní dílo ukazuje užívání drog!)

Svěrák se Smoljakem si ho ponechávají v ansámblech Járy Cimrmana, ležícího, spícího (turista, který přespí v rodném Cimrmanově domě a objeví jeho identitu) i Rozpuštěného a vypuštěného (padouch). Hlavní roli měl coby psychiatr v šíleném, téměř nereprízovaném komediálním sci-fi seriálu Bambinot podle Josefa Nesvadby a Miloše Macourka a také ve strašlivém, pozdně socialisticky budovatelském seriálu Druhý dech, kde hraje zemědělského inženýra po boku Ivany Chýlkové. Jak dlouho unikal všem Inženýrským odysseám, tady si svůj díl hereckého ponížení vyžral naplno.

Svatební cesta do Jiljí (1983) | Foto: Kinobox

V roce 1989 coby čerstvý padesátník dostává hned dvě životní role zároveň. V Člověku proti zkáze od režiséra Štepána Skalského hrál spisovatele Karla Čapka uštvaného veřejným lynčem a v Konci starých časů od Jiřího Menzela podle knihy Vladislava Vančury falešného knížete Alexeje Megalrodova, který příživnicky vyjídá rodinu novodobého zbohatlíka.

Po revoluci se mu podařilo účastnit se jednoho z největších úletů české kinematografie, adaptace románu Ladislava Klímy V žáru královské lásky (1990), kde si zahrál úchylného znetvořeného doktora – snad trochu jako parodii jiných svých doktorských rolí. Rok nato pak dostal svou nejspíš nejzápornější figuru v adaptaci divadelní hry Václava Havla Žebrácká opera, kde vystupoval coby zákeřný lupič a vrah Mackeath.

Žebrácká opera (1991) | Foto: Miroslav Mirvald

Smutné je, že prakticky všechno, co natočil na přelomu 80. a 90. let, mělo malou návštěvnost. Jeho hvězda nerostla a zůstával spíše v povědomí jako někdo svázaný s minulým režimem, byť si s ním nijak zásadně nezadal. Pro leckoho úplně zapadlo, že v roce 1992 ztvárnil v televizním snímku Františka Filipa Noc pastýřů hudebního skladatele Jakuba Jana Rybu, jenž složil Českou mši vánoční. Jemu propůjčil jak neobyčejnou citlivost, tak prchlivost a nepoddajnost.

V roce 1993 hraje v muzikálu Šakalí léta otce rodiny, policistu, který přijde o chuť. Za tuto roli dostává poněkud absurdně prvního Českého lva za hlavní mužský herecký výkon – ve filmu, který udělal hvězdu z Martina Dejdara, jenž byl (na rozdíl od Abrháma) i na všech plakátech, a nevyhrál nic.

Následná léta jsou poznamenaná tím, že o jeho herecký typ jako by už filmaři nestáli. S Libuší Šafránkovou exceluje v produkčně laciném televizním filmu Play Strindberg (1996), kde je to poprvé a naposledy, co se jako postavy nenávidí k smrti. Hrají spolu dále manželský pár v televizní komedii Doktor Munory a jiní lidé (1997). A potom své dramatické opus magnum Všichni moji blízcí (1999), válečné drama věnované památce sira Nicolase Wintona a odsunu Židů za protektorátu do koncentračních táborů.

Výraznou úlohu měl Abrhám až v roce 2006 v Hřebejkově Krásce v nesnázích, kde byl za bohatého emigranta a sugar daddyho Aně Geislerové a nechtělo se po něm nic jiného, než aby byl noblesní gentleman. Za svého šarmantního a za všech okolností klidného Evžena získal aspoň nominaci na Českého lva. Bylo mu 67 let a paběrkoval v různých průměrných seriálech, například v návratu do Nemocnice na kraji města, Návsi či v Hraběnkách. Publikum ho už v té době milovalo hlavně za to, co byl dřív.

Odcházení (2011) | Foto: Bontonfilm

V době natáčení to samozřejmě nikdo nemohl tušit, ale autoadaptace Odcházení z roce 2011, kde hrál pro Václava Havla kancléře Riegera, byla v 71 letech jeho úplně poslední velkou hlavní rolí, v níž byly vložené nějaké ambice.

Spolu se Šafránkovou ještě představovali ústřední dvojici v romantické komedii (2013) Přijde letos Ježíšek?, kde si spíš jen udělali výlet do Mexika, což jim ovšem nelze nepřát. Na plátně se Josef Abrhám naposledy na pár sekund objevil coby svatý Josef v Andělu Páně 2 (2016) a v televizi v seriálu Trpaslík (2017), kde stále opakuje jen jednu větu, že si dá kaši.

To by bylo jen nejstručnější shrnutí Abrhámovy kariéry. Zdaleka nebyl nejčastější „leading man“, v počátcích se topil mezi ostatními herci, ke konci mimo zájem tvůrců i publika. Téměř nevystupoval v televizních estrádách a neposkytoval rozhovory médiím. Přesto byl jedním z nejpopulárnějších herců české kinematografie. A k tomu jedním z nejrespektovanějších mezi svými kolegy.

Trpaslík (2016) | Foto: Kinobox

Není v tom žádná záhada. Měl nesmírně pestrý rejstřík, zvládal libovolné žánry od operety přes civilní komedie až po experimentální úlety. Měl příjemný hlas, celoživotně hezký zevnějšek, z pouhého jeho pohledu sršela přirozená inteligence.

Právě jeho oči dokázaly uhrát mnohé: ještě než promluvil, bylo vidět, že se za nimi odehrává řada myšlenek. I jeho slovní projev byl poměrně unikátní. Často, než se rozmluvil, řekl úvodní slovo a na chvíli se odmlčel, aby se zamyslel nebo se přesvědčil, že ho ostatní poslouchají. Tyto nahnané vteřiny času mu umožňovaly upoutat pozornost nebo lépe promyslet, co říká. Jeho reakce nebyly úplně spontánní, ale zdrženlivé, uměřené, fázované, občas lehce zadrhávající. Ale právě tím působil životněji, než kdyby se z něj okamžitě řinuly proudy slov. Lehce nervózní úsměv, trochu osmělování, pohazování patkou, právě tato „neprofesionální“ gesta z něj činila dokonalého filmového herce.

Vysvětlit jeho oblíbenost znamená přijmout obě dvě základní tváře, jimiž se prezentoval a jež působí vlastně naráz, přestože se většinou projevují v jiných dílech. První tváří je onen obyčejný muž, introvertní intelektuál, který musí dobu, v níž žije, nějak snášet. Není bojovníkem, je pozorovatelem a aktérem čistě podřízeným, nevýbojným. Nemá žádné zbraně a ví, že nemají smysl ani argumenty. To je linie děl od Křiku, Marečku, podejte mi pero!, přes nejvýraznější Kulový blesk až po Člověka proti zkáze a nakonec Všechny moje blízké a Krásku v nesnázích.

V Kulovém blesku je mu navíc dopřáno mít myšlenky, vnitřní monology, reakce, které nemůže vyslovovat nahlas, ale říká je mimo obraz za nás za všechny. Tento druh hrdinů zosobňuje to nejobyčejnější lidství. Ne úplnou konformitu, spíše jen základní slušnost, ochotu vyjít s ostatními a neochotu klesnout pod úroveň bazální humanity. Abrhám byl v tomto absolutním identifikačním bodem – takto nějak by se chtěli zachovat všichni, kteří nechtěli úplně zaprodat duši režimu.

Kulový blesk (1978) | Foto: Kinobox

Pak je tu ale druhá linie, v níž je Abrhám vyloženě štramák, svůdce, frajer, trochu rebel a trochu podvodník; člověk, jehož identita je otazníkem. Takový je floutek a flamendr z Pensionu pro svobodné pány, sňatkový podvodník Rudi Macháček z Partie krásného dragouna, knihkupec a falešný číšník Dalibor Vrána z Vrchní, prchni!, hrabě Alexej z Konce starých časů, zločinec Mackeath z Žebrácké opery či falešný pojištovák z Andělských očí.

Všichni tito antihrdinové existují proto, aby nám dali možnost úniku, aby překonali předepsané role. Ztělesňují touhu nebýt za blbce, nebýt odrbávaní, ale využívat příležitost si polepšit. Jejich jednání je jakousi pomstou na společnosti, kdy jim příliš nevadí ani to, že přispívají k její nespravedlnosti. Zajímavé je, že v těchto rolích jako by Josef Abrhám najednou prolomil bariéru své introvertnosti. Je to jeho hra na extroverta, je to jeho herecká i lidská svoboda být někým jiným, než jak ho máme zafixovaného ze slušňáckých rolí. Na těchto expresivnějších postavách oceňujeme právě to, jak jsou „víc hrané“, jak v nich herec jde trochu proti sobě, jak odhaluje své temné stránky, které jinak nemá zapotřebí rozvíjet. Díky Abrhámovi zažíváme i my povolený fiktivní únik „být někým jiným“, někým, kdo zvládne ostatní obalamutit.

Unikátní spojení těchto dvou tváří nabízí Nemocnice na kraji města, kde Josef Abrhám coby doktor Blažej je zároveň nesmírně lidský a civilní v práci s dětmi, ale velmi nemilosrdný v jednání s kolegy a nečestný coby záletník. Ženy jej obdivují a chtějí, zároveň se ho trochu bojí, je pro ně nedostupný jako pro nebohou sestřičku Inu. Celý seriál stojí na tom, zda pro tohoto muže existuje vykoupení a stane se lepším. Ve druhé linii se hraje o totéž s mladým doktorem Sovou, který bojuje s alkoholismem. Abrhám obě polohy střídá nenuceně a velmi rychle, jako by se v něm praly dvě oddělené osobnosti. Je to jeden z mála momentů jeho kariéry, kdy se jeho dvě tváře a charakterové linie protínají. Díky ustavičnému napětí, na jakou stranu se přikloní, vydrželo publikum se seriálem až do konce a vyžadovalo jeho opětovná zhlédnutí a pokračování.

Nemocnice na kraji města (1977) | Foto: Česká televize

Co je na tom celkově přitažlivé? Josefu Abrhámovi bylo snadné věřit dobrotu a slušnost. Byl v moři jiných postav i skutečných lidí jakousi vytouženou výjimkou, jak mít kariéru a „nezadat si“. Ale jeho Dalibor Vrána je spíš psycholog Vladimír Knotek, jemuž došla trpělivost na něco pořád čekat. Tento zásadní prvek života za socialismu, kdy stále něco nebylo dostupné a nebylo možné uspět s vlastními pozitivními schopnostmi, vedl k tomu, že se lidé naučili mistrně přetvařovat. A Dalibor Vrána je ten, kdo se učí být hercem, ale přitom není nikým veden.

Vynucené herectví, jež bylo požadováno ode všech, obrátí ve vlastní výhodu a stane se tvůrcem svého osudu. Je tím, kdo zhmotňuje sny. Právě snové sekvence (např. s Dagmar Patrasovou sprchující se v šatech ve vaně) nahrazují „pouhé“ vnitřní monology. Oficiálně to nešlo přiznat, ale většina českých mužů chtěla v té době zažívat totéž. A pro mnoho žen byl tím, kdo se snaží něco dělat a pouze nepřijímá svůj úděl. Z chudáka, jenž věčně ohýbá hřbet, i když leze do svého miniautíčka, se stává lev salónů, ten, kdo kasíruje a určuje ceny, ten, kdo se nebojí lhát ostatním do očí. Zároveň svým jednáním kompenzuje nedostatek, který měla tehdejší restaurační zařízení – laxnost a nemakačenkovství. Dalibor Vrána vrací do restaurací pohotovost, úslužnost a profesionálně osobní vztah k zákaznictvu. Jako by byl člověkem ze starých dobrých dob, kdy lidem na jejich profesi záleželo – a dělal to lépe i jako podvodník.

Konec starých časů (1989) | Foto: Kinobox

S ještě větší mírou labužnictví si svou podvodnost vychutnává kníže Alexej v Konci starých časů. On svým dobrodincům přímo do očí říká, že jimi pohrdá. Ale oni ho nechají hrát jeho představení, protože chtějí být obelháváni. Je jim natolik příjemné být v jeho blízkosti a zažívat díky němu nový status (či status čehosi staromódního, dávno odvanutého), že legitimizují lež jako modus videndi. Opět, znovu a znovu – Josef Abrhám tím potvrzoval něco, co bylo duchem tehdejšího režimu. Buď útrpně přežívat, nebo zneužívat. To druhé jsme u něj ale brali jako hru, nadsázku a roli. Věděli jsme, že takový není, či tomu chtěli věřit, vidět v něm napraveného Blažeje. Nebo sebe jako nebohého Knotka, který se konečně dočkal nového bytu a ani kvůli tomu nemusel vyloženě podvádět, naopak musel toho hodně odedřít a obětovat.

V nové době pro muže tohoto typu nebylo příliš místo. Mohl být postavou imigranta v Krásce v nesnázích, který se vrací domů, ale není ušpiněný tím, co se tu dělo. Byl tím, kdo patřil k vítězům revoluce a transformace, který už nemusí nic dokazovat. Přetrpěl to, což stačí. I skutečný Josef Abrhám skutečně restituoval cihelnu a byl jeden čas spíše podnikatelem než hercem. Není ale potřeba míchat dohromady soukromí a role. Podstatné je, jak působil na jiné prostřednictvím svého umění.

Fišpánská jablíčka (2008) | Foto: Česká televize

To mu dalo šanci polidštit a zpopularizovat i jiné role. Václav Havel dobře věděl, proč chtěl, aby Abrhám hrál jeho samotného ve hře Audience, která byla uváděna krátce po začátku roku 1990. Havel v tu dobu nebyl jasnou morální autoritou, disidenti byli pro mnohé zločinci či lidé na okraji. Právě proto, že Havla hrál superoblíbený Abrhám ztělesňující mírně koktajícího slušného intelektuála sedícího naproti buranskému sládkovi (jehož hrál z Pavel Landovský, který se vrátil po emigraci), měl i samotný Václav Havel najednou o něco lidštější tvář – záznam divadelní hry tehdy viděly miliony lidí.

Není ani náhoda, že si Havel vybral Abrháma do Odcházení, kde byl opět jeho částečným alter egem. Kancléř Rieger není úplně Havlem, spíše jakousi karikaturní směsí Havla, Klause a libovolného kariérního politika, symbolem toho, co s člověkem dělá moc. Skvěle tu zachytil stařeckou ješitnost i směšnost toho, když člověk přichází o moc a jeho jednání se rozchází s veřejně budovaným obrazem.

Josef Abrhám nás ale většinu své kariéry naopak svým zjevem a projevem vždy jakoby uklidňoval, že zdravé jádro lidské slušnosti zůstane neporušeno. Ze zlého Blažeje se stane ten hodný a v každém Vránovi je kus Knotka. Nejenom, že zvládal obě polohy, ale hlavně v nás utvářel naději, že se lze vždy vrátit zpět. Skutečná osobnost tu přerůstala herce.

Josef Abrhám byl hercem, který byl ideální do minulých, horších časů s příslibem, že se jednou možná zlepší. Jakmile se tak stalo, pominula jeho historická úloha i hvězdná aura. Už nemusel nic dokazovat a znovu hrát. Mohl se pomalu vytratit jako hvězda i člověk. Tento pocit nad dobře vykonaným dílem není nijak smutný.

Ankety
Je sledování filmů a seriálů součástí vaší dovolené?
Určitě ano, bez toho by to nešlo.
Jak kdy. Pokud není lepší program, tak ano.
Málokdy, snažím se odreagovat jinak.
Spíš ne, není na to čas.
Určitě ne, filmy musí počkat.
Nevím, záleží na situaci.
Nejnovější články:
Načíst další články