Kolik může vydržet jeden člověk? Polské drama Nezanechat stopy vás rozžvýká a vyplivne

Kolik může vydržet jeden člověk? Polské drama Nezanechat stopy vás rozžvýká a vyplivne 7 obrázků v galerii
Nezanechat stopy polského režiséra Jana P. Matuszynského vzniklo v české koprodukci | Foto: Aerofilms
Intenzivní polské drama podle skutečné události vás vtáhne do temného světa totalitního Polska a vysaje z vás veškerý život. Na Nezanechat stopy se těžko láká, ale kdo má dost pevné nervy, měl by si tenhle silný zážitek dopřát.

Grzegorz Przemyk je osmnáctiletý mladík, který se v roce 1983 chystá složit maturitu. Je synem prominentní básnířky a opoziční aktivistky Barbary Sadowsky, což by mu mohlo komplikovat postup na vysokou školu. Nicméně věří, že různé dřívější represe režimu vůči Sadowske jsou paradoxně tak moc známé a veřejně diskutované, že by si komunisté netroufli mu nyní zatarasit cestu. Budoucnost tedy vypadá vlastně docela růžově. Tedy tak moc, jak v totalitním Polsku může. Grzegorz se v dobré náladě prochází městem s kamarády, na náměstí je zastaví policisté, a když se odmítne legitimovat, odvezou je na stanici a zbijí ho tak moc, že o několik dní později zemře.

Nezanechat stopy | Foto: Aerofilms

Šokující událost by možná zůstala bez odezvy, ale Sadowska coby mezinárodně známá členka Solidarity aktivizuje západní média a postará se o to, aby bylo proti vůli prakticky všech státních složek vyvoláno šetření, které se postupně dostává až před soud. Klíčovou osobou je pak Jurek, Grzegorzův kamarád, který byl bití na služebně přítomný. Jeho svědectví je vnímáno jako klíčový bod, na němž vše stojí a padá. Dokud neodvolá svou výpověď, je naděje. Film podle skutečné události vznikl v české koprodukci, což mu umožnilo vyhrát tuzemskou filmovou cenu Trilobit. A nakonec je krásné hrát si na to, že Nezanechat stopy je nejlepší český film roku, protože filmy jako tento, které v Polsku vznikají relativně běžně, nám jinak nezbývá než závidět.

Jeden proti všem

Jan P. Matuszyński volí zdánlivě podobné téma a přístup jako v Poslední rodině – svém fikčním debutu, kterým před šesti roky zahájil kariéru. Opět se vracíme do šedivých dob polské totality, opět vidíme rozpad lidských vztahů a učíme se pochybovat o každém, koho potkáme. Při bližším pohledu jde ale o velmi odlišné tituly. Předchozí panelákové drama představilo příběh jediné rodiny. Šlo o velmi precizní vyprávění s komplexně napsanými postavami, z nichž každá měla bohatý psychologický profil a dávalo smysl o ní uvažovat jako o plnohodnotném člověku.

Nezanechat stopy je oproti tomu film, kde hodní hezcí lidé stojí proti zlým ošklivým padouchům. Hrdinové jsou plní nadějí a energie. Jsou to umělci, kteří skládají básně. A proti nim brojí papaláši v oblecích, kteří když neubližují druhým, tak pravděpodobně sedí za stolem, koukají do zdi a čekají, kde by se našla nějaká další oběť.

Takhle řečeno to zní poměrně špatně – copak má smysl koukat na skoro tříhodinový film s karikaturami místo postav? Má! Jen je třeba nesoustředit se na jednotlivce, ale na samotný konflikt. Ve středu Nezanechat stopy je jediná otázka: „Vydrží Jurek tlak, který je na něj vyvíjený?“ Jde samozřejmě o otázku zastupující tu důležitější: „Kolik může člověk vydržet tváří v tvář bezpráví a zdánlivě všemocnému systému?“ Právě tuto roli ztvárňují papaláši – jsou skutečně jen systémem, který na Jurka víc a víc tlačí. A nakonec dává smysl, že když stojíme po boku třiadvacetiletého mladíka, nechápeme tento systém jako skupinu individuálních bytostí s bohatým vnitřním životem, ale jako tlupu nemilosrdných figurín.

Důležitou volbou je, že dění přesto nesledujeme přímo Jurkovýma očima. Vidíme mnoho schůzek a jednání, o nichž nemá ani ponětí, a poznáváme, jak se okolo něj rozmisťují pasti a překážky. Tohle rozhodnutí evokuje proslulou tezi Alfreda Hitchcocka, že napětí se buduje mnohem lépe, když víme, že pod stolem je schovaná načasovaná bomba, než kdyby tato bomba bez oznámení vybouchla. Jurka tedy sledujeme proklouzávat mezi jednotlivými ostny a tajíme dech. V mnoha ohledech nám ho to vzdaluje, nejsme uvnitř jeho hlavy a nemůžeme se s ním ztotožnit. Spíš nad ním tedy držíme pomyslnou ochrannou ruku, člověk by měl skoro chuť zavolat: „Jurku, pozor, nevěř mu!“ Taková energie nebývá u tříhodinových polských dramat běžná.

Všichni proti jednomu

I zprvu černobílé dělení na „hodné“ a „zlé“ postupně bledne. Uzda se utahuje a vždy, když se publikum k něčemu či někomu upne jako ke zdroji naděje, Matuszyński mu to vyrve z rukou. Když například potkáváme prokurátora, který vznáší logické připomínky a zdá se, že odmítá nakázaný scénář, začneme se na něj spoléhat jako na dobrodince. Po chvíli zjistíme, že jeho tvrdohlavé námitky neusilují o spravedlnost, jeho cílem je pouze smést celou věc ze stolu sofistikovanějším způsobem a nenechat v oficiálním výkladu zjevné díry. Nakonec i Jurkovi rodiče a Sadowska selhávají, na každého z nich systém něco našel, donutil je ohnout hřbet.

K závěru Jurka víceméně každý prosí, aby svou výpověď odvolal. Budeme je za to nenávidět, ale taky naprosto chápat, protože situace, v níž se ocitli, se jim po právu jeví neférová a bezvýchodná. Jakou má pro ně vlastně hodnotu vyřešení tohohle zločinu? Komu tenhle spor, který se jeví jako abstraktní politický konflikt, vlastně bude k něčemu dobrý?

Jurek zůstane opravdu sám a těžko říct, za koho a za co mu vlastně zbývá bojovat. Opravdu jen za památku svého kamaráda, protože všechno, co mohlo jeho vítězství symbolizovat, už se stihlo rozpadnout. Je to až absurdní hora negativity, ostatně ve skutečnosti to bylo jinak – Jurek je kompilátem hned několika svědků. Představa, že tomuto tlaku čelí například tři přátelé, kteří se navzájem mohou udržovat při zdravém rozumu, působí najednou jednoduše.

Dává ale smysl, že se Matuszyński rozhodl stvořit jediného protagonistu, na jehož bedra naloží celou tíhu světa. V téhle podobě je Nezanechat stopy jedním z nejintenzivnějších zážitků za dlouhou dobu. Člověk opouští kinosál a skoro si nepamatuje svět před tím, než film začal. 160 minut je jistě strašidelná stopáž, z toho filmu by se ale nedala vystřihnout ani minuta. Je to až hypnotizující zážitek.

Na Nezanechat stopy je třeba dívat se a trochu si zoufat, že něco takového u nás prostě nemůže vzniknout. Jde o poměrně nákladný film, je v něm spousta neviditelných digitálních efektů dokreslujících dobové reálie, to vše natočené na drahý autentický filmový pás. Na audiovizuální podobě pracovala velkou měrou česká strana, takže nejde o absenci prostředků a schopností, ale vůle a komerčních možností. Když se však na věc optimisticky podíváme jako na „napůl plnou sklenici“, je skvělé, že se na něčem takovém můžeme podílet alespoň koprodukčně.

hodnocení: 85 %

Ankety
Je sledování filmů a seriálů součástí vaší dovolené?
Určitě ano, bez toho by to nešlo.
Jak kdy. Pokud není lepší program, tak ano.
Málokdy, snažím se odreagovat jinak.
Spíš ne, není na to čas.
Určitě ne, filmy musí počkat.
Nevím, záleží na situaci.
Nejnovější články:
Načíst další články