Zlatá šedesátá
- Dokumentární
Ester Krumbachová se narodila 12. listopadu 1923 v Brně do rodiny sečtělé maminky židovského původu a otce, slovenského obchodníka s maďarskými kořeny. Kolaboroval s nacisty, čímž svou ženu patrně zachránil před transportem do koncentračního tábora. Později si však našel známost v Praze a o původní rodinu nejevil zájem. To mimořádně poznamenalo jak matku Krumbachové, tak samotnou Ester, která se starala o domácnost a svého bratra. Po konci války v Terezíně pečovala o lidi zasažené tyfem.
Mezi roky 1943 a 1948 studovala užitou malbu a grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ačkoli se mohla realizovat v dobovém tisku a tvorbě knižní grafiky, víc ji přitahovala živá kultura a lidé, kteří ji tvořili. V poválečných letech, kdy byla nouze o obživu, například pracovala jako dělnice v lesích, pásla ovce, především si však všímala lidí v jejich autentickém prostředí, jak zmiňuje publicista Martin Šrajer v článku na stránkách Filmového přehledu: „Jejich chování nedefinovala snaha udržet si místo v systému. K životu nepotřebovali přetvářku, kterou Krumbachová opovrhovala. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč v pozdější fázi svého života neměla problém zaplout mezi štamgasty její oblíbené hospody Na Zelené lišce, vést s nimi dlouhé dialogy a nasávat jejich živočišnost.“
Než se seznámila s režisérem Miroslavem Macháčkem, stihla se dvakrát vdát a rozvést (s architektem Boleslavem Písaříkem a s režisérem Svatoslavem Papežem), střídavě žila v Brně, Plzni a v Českých Budějovicích (zde pracovala jako propagační referentka v krajském oblastním divadle a začala se zabývat scénografií a kostýmním výtvarnictvím). Byl to ale až Miroslav Macháček, s nímž se v roce 1956 přestěhovala do Prahy. Režisér jí představil Městská divadla pražská a Národní divadlo, kde se Krumbachová začala plně realizovat.
Vůbec první spolupráci s filmaři navázala v roce 1961. Coby výtvarnice se podílela na satirické sci-fi komedii Oldřicha Lipského Muž z prvních století, kde si člověka, který se nedopatřením ocitne v ideální vzdálené budoucnosti, zahrál Miloš Kopecký. Krumbachová dokázala improvizovat, přicházela s originálními řešeními, navíc našla společnou řeč jak s takzvanou starou školou tuzemských režisérů (Martin Frič, Otakar Vávra), tak s nastupující novou vlnou autorů. S Janem Němcem, autorem opěvovaných filmů Démanty noci (1964) a O slavnosti a hostech (1965), několik let žila a byla jeho manželkou, pomáhala mu nejen s výtvarnou stránkou děl, ale podílela se též na scénářích. Byla rovněž autorkou takzvaných hudebních videí, předchůdců videoklipů.
Upoutávka: Démanty noci
Jan Němec, který po okupaci v roce 1968 emigroval do zahraničí, o své někdejší ženě řekl: „Byla múza, jakási šedá eminence filmů ze šedesátých let. Byla talentovaná, psala, tvořila kostýmy a návrhy, ovlivnila nejen mě, ale i Věru Chytilovou. Otakar Vávra a Karel Kachyňa natočili své nejlepší filmy ve spolupráci s ní.“ Ve filmografii má Ester Krumbachová desítky mimořádných děl, v rámci 60. let by bylo jednodušší vyjmenovat snímky, na kterých se nepodílela, než ty, jimž dala spolu s jejich režiséry finální podobu.
Kachyňův Kočár do Vídně (1966) zaujal například důmyslným detailem, motivem šátku, který nosí hlavní hrdinka v podání Ivy Janžurové. V rozhovoru pro Zlatá šedesátá na to vzpomínal její herecký partner Jaromír Hanzlík:„Když se podíváte na filmy, které dělala, na kterých se podílela,vymykala se tý šedi, která tady byla. A byly to mnohdy opravdu jenom detailíčky, který najednou tu figuru někam pozvedly. Jako například ten šátek Ivanky Janžurový v Kočáru do Vídně.“ V případě šátku byla důležitá symbolika. Janžurová ho má nejprve pevně uvázaný kolem krku na důkaz tísně, postupně ho povoluje a nabízí Hanzlíkovi pohled na své krásné vlasy, načež ho použije jako přikrývku.
Krumbachová na place improvizovala a často řešila fakt, že produkce neměla peníze na dražší kostýmy. Jednoho takového natáčení se zúčastnila i herečka Táňa Fischerová, která ztvárnila roli v Hotelu pro cizince (1966). „Ten film byl secesní, ale my jsme neměli šitý kostýmy, nákladný a krásný, drahý. Ona vzala, to si pamatuju, spartakiádní tričko, tam měla takovou hromadu hadrů na Barrandově, vzala to tričko a řekla: ‚Jo, tady přiděláme stříbrnou ozdobičku,‘ a najednou to vznikalo a bylo z toho něco úžasnýho.“
Mimořádnou spolupráci nicméně Krumbachová v 60. letech navázala s režisérkou Věrou Chytilovou, s níž se podílela na ikonických filmech Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969) nejen coby výtvarnice, ale též jako spoluautorka scénáře. Později spolupráce dvou výrazných žen vyvrcholila na začátku osmdesátých let cynickou komedií o ješitných mužích na pokraji sil Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). V roce 2009 Věra Chytilová vzpomínala na setkání s Ester Krumbachovu v rámci dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá: „Moje střetnutí s Krumbachovou mělo zásadní význam. Pochopila jsem od ní tvorbu druhého plánu, to, co se nese za tím prvotním významem, a provokativní humor a to všechno.“
Po trezorových filmech Všichni dobří rodáci (1968), Ucho (1970) a jediném vlastním celovečerním hraném filmu Vražda ing. Čerta (1970) se musela Krumbachová kvůli komunistické normalizaci umělecky odmlčet. V té době se věnovala především vlastnímu autorskému psaní a kočkám, které chovala v pražském bytě.
Martin Šrajer ve svém článku pro Filmový přehled píše, že se v období normalizace finančně protloukala všelijak, vyráběla a prodávala šperky, pohlednice (v tom měla podobný osud jako herečka Vlasta Chramostová), tajně spolupracovala s různými divadly. Scénáře, které psala, neměla komu nabídnout. Výjimkou byla výtvarná spolupráce na pohádce Malá mořská víla (1976) režiséra Karla Kachyni a v osmdesátých letech Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Pro tento film si účast Krumbachové vymohla režisérka a přítelkyně Věra Chytilová.
Po roce 1989 se Krumbachová k filmové tvorbě vrátila, znovu se například věnovala vytváření videoklipů. Trpěla nicméně depresemi, které od osmdesátých let řešila alkoholem. Zemřela 13. ledna roku 1996. Nedožila se tak premiéry posledního filmu, na němž se jako kostýmní výtvarnice podílela. Drama Marian bylo pro Petra Václava naopak debutem, přípravné práce absolvoval ještě s Ester Krumbachovou, samotné natáčení už proběhlo bez ní.
„Po velmi intenzivní přípravě, kterou jsme strávili společně nad scénářem, nad prací na výtvarné stránce, na výběru kostýmů a rekvizit, jsem měl pocit, že i když už vedle mě není, slyším její hlas, její glosy. Měla tak jasné a svébytné uvažování, že se do vás vryl její otisk. Vedle Věry Chytilové a Blanky Battaglia pro mě byla naprosto zásadním setkáním,“ vzpomíná na Ester Krumbachovou režisér Petr Václav.
„Ester byla nesmírně opravdová. Měla velký vhled do nitra věcí. Zajímala se o věci skutečně do hloubky. Měla také velký smysl pro humor. Cítila rozjitřeně tragickou stránku světa, byla velmi empatická. Uměla se ale bránit ironií a sarkasmem. Vážnost, se kterou vnímala svět, nebyla těžká; vším se bavila. Příběhy a problémy lidí pro ni byly lahůdky. Její spolupráce na výtvarné stránce filmu nikdy nebyla samoúčelná. Vyžadovala pochopit podstatu, obsah, názor daného filmu na svět. Tím stavěla scénáristy a režiséry, se kterými spolupracovala, do pozice odpovědět na otázky, které si sami předtím nikdy třeba nepoložili, nebo si je položili povrchně. Byla na ně náročná stejně tak, jako byla náročná na sebe,“ vysvětlil Václav.
