69%
Vyšehrad: Seryjál
- Komedie
Martin Kopp a Jakub Štáfek jsou režiséry filmu Vyšehrad, který rozšiřuje stejnojmenný populární online seriál. Štáfek navíc samozřejmě opět ztvárňuje hlavní roli nepříliš bystrého, ale talentovaného fotbalisty Laviho. Proč vůbec přišel film namísto další série, jak dlouho vznikal a co si oba tvůrci o svém nešťastném antihrdinovi myslí?
Zdálo se, že Vyšehradu sluší formát desetiminutových online epizod, v nichž se vždycky odbyde jeden gag, jedna rychlá pointa a jede se dál. Proč vlastně točit film?
Kopp: „Krátké epizody mají svá pozitiva, ale taky úskalí. Celovečerní stopáž umožňuje rozvést témata a nápady, které by se do deseti minut prostě nevešly. Tyhle nové možnosti chceme maximálně zužitkovat a vytvořit celistvé, jednotné dílo, které nebude působit jako série seriálu nalepená na sebe. Většina z nás má navíc pořád tendenci vnímat kinofilm jako takové hlavní, nejdůležitější médium. Lidi, co točí, bude vždycky lákat uvedení filmu v kinech. Chápu, že pro někoho jde možná o nepochopitelný krok, zbytečné riziko, nesmyslnou práci navíc, ale pro nás jde o logické vyústění toho, co jsme vždycky chtěli udělat. Vezměte si, že v kinech skončil i Blaník. Udělat druhou sérii by pro nás byla nuda.“
Štáfek: „Na rozdíl od Martina já za sebou režijní debut ještě nemám, takže tu touhu cítím možná ještě o kus silněji. Jsem velký filmový fanoušek a celovečerní kinofilm je pro mě peak toho, o co můžeme usilovat. Jde i o možnost dosáhnout k novému publiku a vyjít trochu z internetové škatulky, kde je přece jenom shromážděná určitá specifická skupina mladých, technicky zdatnějších lidí.“
Je hezké slyšet, že někdo tak silně věří v kinofilm poté, co mu pandemie zasadila další ránu.
Štáfek: „Film se samozřejmě odkládal. Jak výroba, tak premiéra. Veškeré přípravy a finance byly ve finiši už před covidem a první vlna nám do toho hodila vidle. Odkládali jsme natáčení a někteří sponzoři vycouvali, nechtěli vsadit na nejistotu. První, co padlo, byla marketingová strategie. Muselo se to teda hodně překopat a do plánovaného restartu zasáhla ještě druhá vlna. Přesto se alespoň podařilo do konce roku 2020 všechno natočit.
Pak byla samozřejmě otázka, kdy s tím jít ven, tomu se přizpůsobil celý postprodukční proces a distribuční strategie. Když se kina konečně otevřela, tlačily se do nich všechny odložené filmy, což vyvolalo šílený přetlak. My jsme se zařekli, že nepůjdeme proti žádné jiné české premiéře, že bychom si měli tímhle způsobem vzájemně pomoct a dát si prostor. Myslím, že je pro nás paradoxně bezpečnější jít proti Batmanovi nebo Bondovi než proti sobě navzájem. Proto jsme čekali až doteď.“
Kopp: „V důsledku celého tohohle úmorného procesu odkládání jsme měli mnohem víc času na postprodukci. Paradoxně to nebylo vždy k dobru věci, protože v tom moři času a nejistoty se snáz usíná na vavřínech, než když máte celou dobu jedno přesné a těsné datum odevzdání. Zaplaťpánbůh už je to za námi, protože když člověk stráví s jedním projektem tolik času, může se snadno cítit dost vysílený. Už jenom ta absence zpětné vazby u něčeho, na čem nám tolik záleží, je nesnesitelná. Myslím, že kdyby to trvalo ještě třeba rok, bylo by dost možné, že bysme ten film začali sami nenávidět.“
Je celkem normální, že když člověk něco vytvoří, za rok by to udělal jinak. Někteří filmaři a umělci obecně se proto odmítají vracet ke svým starým pracím. A můžu vám říct, že to platí i pro novináře a publicisty. Vy jste se tedy ještě nedostali do fáze, kdy by vám Vyšehrad lezl krkem?
Štáfek: „Konečnou verzi jsme viděli před pár dny, finální verzi pro kina jsme schválili minulý týden. A zvládli jsme to usledovat!“
Kopp: „Nám ten film neležel v šuplíku hotový, pracovali jsme na něm celou dobu.“
Štáfek: „Paradoxně si myslím, že nám ten čas, kdy jsme na tom pracovali, i trochu pomohl.“
Předpokládám, že po tak dlouhé postprodukci musí být umístění každého střihu naprosto perfektní. Cokoliv míň než absolutní preciznost bude chyba!
Štáfek: „Nevím, jestli až tak, ale něco na tom je. Martin zmiňoval, že jsme kvůli absenci deadlinů trochu zdržovali, ale to neznamená, že by ten čas byl naprosto nevyužitý. Já si myslím, že kdybychom se museli řídit normálním uspěchaným harmonogramem, odvedeme sice práci rychleji, ale pak se právě dostaneme do té situace, kdy si to za rok pustíme a jsme naštvaní, že jsme něco neudělali jinak. Teď jsme vlastně měli ten rok odstupu ve chvíli, kdy jsme na střihu pořád pracovali – to je vlastně hodně výjimečná situace. V tuhle chvíli jsem přesvědčený, že jsme se dostali do fáze, kdy jsme upřímně spokojení a nic bychom neměnili. Mít premiéru rok a půl po natáčení se mi z tohohle úhlu pohledu jeví skoro ideální. Ale ani o měsíc navíc, to vám můžu říct!“
To vytrvání je obdivuhodné, zvlášť když jste jistě měli možnost prostě to hodit na stream.
Štáfek: „V listopadu jsme o tom s producentem Ctiborem Poubou diskutovali. Určitě byla příležitost rozstříhat to na epizody a prodat streamovací platformě, ale to by nám vážně rozervalo srdce. Navíc by to nedávalo smysl, ten film na takové zacházení prostě není dělaný.“
Je skvělé to slyšet. Lavi v seriálu není vykreslená živoucí postava se soudržnou psychologií, protože jí nepotřebuje být. Je to karikatura zažívající různé anekdoty a gagy. Film ale potřebuje začátek, prostředek a konec, konflikt, vývoj… Zdá se, že jste na to mysleli.
Kopp: „Budeme tu teď trochu mluvit i za scenáristu Tomáše Vávru. Samozřejmě využil nastavení seriálu jako základ, ale je zvyklý na delší formáty a uvědomuje si, jaké ošetření taková látka potřebuje. Pro nás pro všechny je pak skvělé mít konečně možnost Laviho pořádně v jeho světě zabydlet, rozpracovat jak jeho, tak i vedlejší postavy.
Zní to jako těžký úkol, ale nás Lavi baví, známe ho a víme o něm víc, než co prozradil seriál. Ano, v epizodách není prostor na nějakou hloubku, ale to neznamená, že v našich hlavách nejde o plnohodnotného člověka. Možná, že kdybychom přišli k seriálu jako Vyšehrad zvenčí a dostali za úkol udělat z něj plnohodnotný film, byl by to pro nás problém. Ale protože celou dobu víme, že ten svět sahá dál, vlastně bylo snadné to konečně sepsat a dát tomu prostor.“
Hádám, že okolo postavy Laviho byl celý Vyšehrad sestaven. Podobně jako v případě Borata seriál a film existují proto, aby v nich byl Lavi.
Štáfek: „Tak se to dá určitě říct. Borat byl ostatně jedním z našich vzorů. Lavi odráží nějaké vlastnosti našeho světa, a dá se dobře vložit do prostředí, kterému se chceme věnovat. On se může nabalit na věci, které známe, popřípadě se ty věci dají nabalit na něj. Jako se Borat může sejít s Pamelou Anderson, Lavi se může sejít s hvězdami českého fotbalu. Často se nás lidé ptají, jak moc chceme být vnímáni jako nadsázka a jako moc jako přímý komentář. Prostě jsme si vzali věci ze skutečnosti a nějak je přetvořili, aby sloužily v Laviho příběhu. Ten je pro nás nejdůležitější.“
Při sledování seriálového Vyšehradu se mi úplně nepodařilo rozluštit, jestli máte Laviho rádi. Zdá se, že udělá vždycky špatné rozhodnutí, vždycky se zachová hrozně. Nemá projevy nějaké skryté lidskosti, jaké vidíme zrovna u Borata.
Štáfek: „Lavi je v jádru hodnej člověk, dobrej kluk. Máme ho rádi, ale zároveň nás sere. Sere nás, jak se někdy chová k druhým lidem a jak řeší situace, ve kterých se ocitá. Mezi seriálem a filmem u něj ale určitě došlo k vývoji – ostatně došlo k němu i u nás. Když jsme dělali seriál, byli jsme ostřejší než dneska, a když se podívám na některé díly a scény zpětně, tak se trochu stydím. Říkám si: ‚To jsme byli hodně přísný, to už bych dneska nedal.‘ Jo, možná to bylo zbytečný. V tu chvíli jsme to tak ale cítili, nic jsme ze sebe netlačili na sílu.
Takže Laviho máme rádi a jsme rádi, že trochu dospěl. Zároveň se ale nebojte, že by z něj byl najednou beránek. Film se odehrává bezprostředně po seriálu, nejde o novou postavu ani o postavu, která by měla čas napravit všechny svoje chyby. Pak by ostatně nemělo smysl ho dál sledovat. Snažíme se najít balanc vlastního růstu, filmového formátu, který potřebuje propracovanější postavu, ale i přání fanoušků vidět opět toho Laviho, na kterého si zvykli.
Doufám, že divák bude mít Laviho nejen rád, v jistých chvílích mu ho bude trochu i líto. Možná bude patrnější, proč je, jaký je, a proč to jeho dobré jádro nemělo tolik příležitostí se projevit. Už to nebude jen magor, co dělá jednu píčovinu za druhou.“
Kopp: „Proto nám pomáhá filmový formát, který umožňuje nějaký vývoj, prozření a katarzi. Nečeká nás samozřejmě příběh o úplné nápravě, máme ale prostor si víc hrát s méně jednoznačnými emocemi. Věřím, že až ten film uvidíte, budete nejen chápat, proč máme Laviho přese všechno rádi, ale i vy ho budete mít trochu rád.“
Jaký je váš pracovní proces? Lidi si u komedií, zvlášť v neformálním onlinu, přestavují nekomplikovanou srandu na place, kde štáb zažívá pomalu stejně tolik legrace jako postavy. Dává taková představa smysl, nebo je váš přístup metodičtější?
Štáfek: „Svoji práci bereme hodně zodpovědně. S tím projektem žijeme čtyři roky, možná pět, když to vezmeme od prvních schůzek. Dopracovali jsme se k rovným deseti verzím scénáře, což je numerologicky pěkné, když i Lavi nosí na zádech desítku. Před natáčením jsme se scházeli prakticky denně, na natáčení jsme chodili možná ne přímo se storyboardem, ale rozhodně s připraveným záběrováním a konkrétním plánem. Díky tomu jsme si byli jistí v kramflecích a dovolilo nám to i určitou míru improvizace na místě.
Vlastně bych přímo nerozporoval, že jsme si natáčení užili a že jsme se na místě hodně nasmáli, ale aby to bylo kompletní, musíte si za tím představit hodně práce. Vždycky je tam nějaká úroveň tenze, když víte, kolik toho máte před sebou, co je potřeba udělat, co na vás závisí. Nemůžu teda říct, že bych byl úplně bez nervů. Podařilo se nám ale vyhnout stresu, protože nám to nebylo šumák. Když se říká, že čím větší sranda je na place, tím míň legrační je film, tak si myslím, že jsme tohle pravidlo porušili. Ale jenom proto, že jsme si to zasloužili.“
Kopp: „Jsme zvyklí točit hlavně zakázkově, kdy se musíme trefovat druhým do vkusu. To samo o sobě umí být stresující, když se vlastně nemůžeme tak úplně spolehnout na vlastní úsudek, jestli se něco povedlo, nebo nepovedlo, protože závisí na rozhodnutí zadavatelů. U Vyšehradu jsme byli vlastními zadavateli, což s sebou nevyhnutelně nese určitou pozitivní atmosféru. V Česku nikdy nevíte, jestli tuhle příležitost nemáte naposledy. Pořád ale platí, že film je drahá záležitost. Každý proces měl tedy dvě fáze – fázi nadšení a fázi pilování, domýšlení a dotahování. To se projevilo už při psaní scénáře, který měl skutečně hodně verzí.
Když se konečně natáčí, začnou peníze téct neuvěřitelným způsobem, takže si dobře rozmyslíte, kdy je čas mít srandu a kdy je čas odvést práci. Jsme zvyklí točit hodně obrazů denně, protože musíme, takže nemáme čas bavit se. Představa, že mají herci na place prdel, je tak trochu pohádka. Je to šílená vstávačka, třináct hodin na place, za celou dobu se nezastavíte. Takže jsem rád, že, jak Jakub říká, se nám občas podařilo se trochu uvolnit, ale jinak to je vydřená a profesionálně odvedená práce. Nikdo by nám nezaplatil flákání s kámoši, žijeme v kapitalismu.“
Bylo problém Vyšehrad zaplatit? Na pohled se to zdá jako atraktivní brand, který sežene sponzory.
Štáfek: „Samozřejmě se najde řada korporátů, které Lavi baví. Teda přesnější je říct, že baví třeba jejich ředitele, ale pak se do toho vloží právní oddělení, které řekne, že Vyšehrad je moc provokativní a kontroverzní a jednání jde do kytek. Začnou se bát, že náš brand by uškodil jejich brandu. Nechci si ale moc stěžovat, nakonec se našlo, myslím, dost lidí, kteří ty koule do toho jít měli a dali nám zelenou. Zároveň jsme investovali z vlastních zdrojů. Tak moc nám na Lavim záleží.“
