Jaký je letošní oscarový film CODA, který nikdo neviděl?

Letošní Oscaři sice z pohledu kvality televizního programu za moc nestáli, ale mluvit se o nich bude ještě dlouho. Jane Campion se stala teprve třetí ženou, která získala zlatou sošku za režii, a přelomové úspěchy zaznamenalo také hřejivé drama V rytmu srdce.

To na vyhlašování vstupovalo se třemi nominacemi a každou dokázalo proměnit. Nejenže navzdory očekáváním triumfovalo v nejprestižnější kategorii, kde jakožto malá produkce za deset milionů dolarů porazilo i favorizované West Side Story a Sílu psa, ale shráblo také Oscary za nejlepší adaptovaný scénář a nejlepšího herce ve vedlejší roli. Toho prvního si odnesla režisérka a scenáristka Siân Heder za adaptovaný scénář, druhý připadl Troyi Kotsurovi, jenž se stal historicky prvním neslyšícím hercem–mužem oceněným Oscarem. První a jedinou takto oceněnou hluchou herečkou byla Kotsurova zdejší kolegyně Marlee Matlin za film Bohem zapomenuté děti z roku 1986.

Vcelku neznámý snímek, který si odbyl premiéru loni v létě na festivalu Sundance a následně putoval rovnou na Apple TV+, je tedy rázem vyhledávaným. A po jeho zhlédnutí a poté,co publikum na Oscarech nadšeně třepotalo dlaněmi a neslyšící herce a herečky poctilo tzv. tichým aplausem, je zřejmé, že přesně o to tvůrcům filmu (který v angličtině nese název CODA podle zkratky Child Of Deaf Adults) šlo.

V rytmu srdce navíc není originálním projektem Heder a jeho námět vychází z francouzského snímku Rodinka Bélierových z roku 2014. Jde teprve o třetí remake v historii, který vytěžil Oscara v hlavní kategorii – dosud se to povedlo pouze Ben Hurovi z roku 1959, který navazoval na stejnojmennou němou epiku, a Skryté identitě Martina Scorseseho, což byla předělávka hongkongské Volavky. Za neuctivé vykrádaní se ale na CODA nikdo zlobit nebude, neboť primárním cílem tvůrců (včetně producenta francouzského originálu) bylo rozšířit poselství příběhu o sluchově handicapovaných lidech také k anglicky hovořícímu publiku.

Příběh, sestavený podle té nejjistější hollywoodské šablony, sleduje čtyřčlennou rodinu. Milující rodiče (Troy Kotsur a Marlee Matlin) a starší syn (Daniel Durant) jsou od narození hluší a dar sluchu byl nadělen pouze dceři Ruby (Emilia Jones), která rodině pomáhá s jediným možným zdrojem výdělku, jímž je rybaření. Ve světě, kde skoro nikdo ze slyšících neumí používat znakový jazyk, je Ruby pro své příbuzné nepostradatelná, čímž trpí její sociální vztahy a také sen o pěvecké kariéře.

Ačkoli je tedy snímek propagovaný jako příběh o neslyšících, protagonistkou celou dobu zůstává právě „CODA'“, tedy dítě hluchých rodičů Ruby. Ta se pokouší najít rovnováhu mezi rodinným životem, který je pro ni kvůli neustálým překladatelským povinnostem svým způsobem prací, a osobními touhami spojenými ani ne tak se školou, v níž podle svých slov není dobrá, jako spíše se zpěvem.

Film vystavuje velmi tradiční zápletku kolem protagonistky rozpolcené mezi dvěma zdánlivě neslučitelnými tábory. Zpěv je v prvé řadě promyšlenou protiváhou ke komunikaci uvnitř rodiny, odehrávající se v naprostém tichu, což Siân Heder v průběhu celkem důmyslně rozvíjí. Ruby má nejprve problémy se před ostatními studenty ve sboru projevovat, což pramení z dřívější a stále doznívající šikany, jíž čelila kvůli své odlišné mluvě (potažmo „ošklivé mluvě“, jak tvrdí ona sama). Už těmito myšlenkami, které se odvíjí spíše na pozadí hlavní zápletky, nás snímek nabádá k toleranci vůči lidem z neslyšící komunity.

Rodiče ani bratr jejím snům nerozumí. Jak by také mohli, když její krásný hlas neslyší a jediné potěšení z muziky nachází v hlasitém přehrávaní rapu, při němž je v autě „brní celá zadnice“. Vzájemné nepochopení je patrné i během školního koncertu, kdy Ruby se spolužákem zpívá emotivní duet a matka s otcem, kteří nedokážou na dálku odezírat, si povídají o tom, co se koupí k večeři. Při této scéně Heder poprvé přepíná do perspektivy neslyšících a nechává nás vystoupení sledovat bez zvuku, čímž zdůrazňuje prohlubeň mezi jejich universem a světem plným ruchu, řeči či melodií.

Tyto rozdíly ale nikdy nejsou tak fatální, aby se nedaly překlenout. „Bála jsem se, že si nebudeme rozumět,“ vypráví matka o chvíli, kdy jí doktoři po porodu sdělili, že Ruby slyší. Přestože je dospívající dcera rodinným handicapem stále více limitována a smutní nad absencí „normálního života“, jaký vedou spolužáci, její každodenní počínání dokazuje, že matčiny obavy byly zbytečné. A její rodiče svým smyslem pro humor, pozitivním přístupem k životu a fyzicky projevovanou náklonností pro změnu zajišťují pevné rodinné zázemí, které mnohým dětem z „normálních“ rodin schází.

Cestou je nakonec pouze vzájemná komunikace a ochota přizpůsobovat se. Při závěrečném pěveckém konkurzu rodina Ruby doprovází a vkrade se do sálu. Nervózní dívka díky tomu pookřeje a zpěv Both Side Now od Joni Mitchell doprovází znakovými posunky. Jde o vrchol rodinné sounáležitosti, k němuž příběh od začátku směřoval a který navzdory snadné předvídatelnosti a snad i sentimentu zanechá sledující se slzami na krajíčku.

Toto doslovné prolnutí obou Rubyiných linií, tiché rodinné i „pracovní“ pěvecké, představuje tu nejpříkladněji obkreslenou hollywoodskou šablonu. A není divu, že akademici ocenili tento přístup, v němž se mísí vzorové coming-of-age drama s šířením povědomí o životě okrajové, zdravotně handicapované skupiny.

Jde o veskrze příjemný a často humorný zážitek se sympatickými postavami, z něhož angažovanost a nadšení němých herců odkapává. Žoviální a současně uvěřitelně emotivní Troy Kotsur kraluje, ale minimálně oscarovou nominaci by si bývala zasloužila také Emilia Jones v hlavní roli, která zvládla interakci s němými kolegy bravurně, a navrch skvěle zpívá. Převládající hřejivost a bezvýhradně pozitivní a doslovné zakončení zanechají dojem, že snímek ani nemá výraznější slabiny.

Právě vypravěčská univerzálnost a viditelná snaha jít na ruku nejen titulní handicapované komunitě, ale také „lásku a solidaritu šířící Akademii“, se ovšem jako slabina jeví. Během projekce si sledující vlastně jen odškrtává povinné zvraty a rozhodně nedostane tak pronikavé psychologické ztotožnění s protagonistou, jaké nabídl nedávný Zvuk metalu. V něm Riz Ahmed ztvárnil bubeníka, jenž náhle přišel o sluch a s těžkou životní výzvou se vyrovnává ve specializovaném komunitním středisku. Ačkoli má jiné nároky, právě Zvuk metalu podává více strhující a formálně odvážnější odyseu do srdce dané komunity.

V rytmu srdce si nás omotá lidskostí, která musí rezonovat v každém citlivém divákovi či divačce, avšak něco nad rámec svého žánru mu schází. V součtu tedy není ničím víc než dalším příběhem o poněkud komplikovanějším dospívání, v němž protagonistku tentokrát neovlivňují ani drogy (nedávný Krásný kluk s Timothéem Chalametem), ani dlouhodobě pěstovaný pocit totální méněcennosti (Osmá třída), nýbrž její neslyšící, byť oddaně milující okolí.

Na pokusy o nadstandardní a komplexní příběh, v němž Ruby přechodně bojuje s rodinou i trochu dramatičtěji, se navíc zanevřelo. A když už se objeví (jako ve scéně, kdy bratr své slyšící sestře vyčítá, že před jejím narozením fungovala rodina normálně), jde spíše o dále nerozvíjené hořké prohlášení než o nezbytnou součást nějakého lineárního přemýšlení. Životní realismus v jeho nahodilosti a v zachycování dílčích emotivních momentů se střetává s totálním schematismem. A byť je výsledek bezesporu kvalitní, uvolněný a díky skvělým aktérům také oslovující, oscarový laureát by měl přeci jen vypadat jinak. Časy Schindlerova seznamu či Titanicu jsou zkrátka nenávratně pryč a Akademie se přizpůsobuje menším festivalovkám, které mají srdce na dlani.