„Generace Z je otevřenější, empatičtější a ochotnější své prožívání sdílet,“ říká režisérka ceněného online seriálu TBH Lucia Kajánková

„Zobrazení světa a životů teen hrdinů a hrdinek je podle mne něco, co v české audiovizi, snad s výjimkou studentských filmů, dost chybí, takže to byl jeden důvod. Přitom je to tak důležité. A pro mne jako tvůrce je to téma, které mne zajímá dlouhodobě, protože dospívání je naprosto klíčové období, kde si dotváříme, kým vlastně budeme a jak se vztahujeme ke světu i k sobě. A také protože v tomto věku, pochopitelně, vše prožíváme extra intenzivně, takže si můžeme při psaní dovolit větší drama a vyhrocenost, než když píšeme o dospělých postavách, což mne taky baví. Moje scenáristky a scenáristi jsou od věku našich protagonistů jen kousek, střední školy měli za sebou opravdu čerstvě. Navíc jsme konzultovali s teenagery, které známe, kromě toho jsme provedli anonymní průzkum na různých středních školách v ČR. Ptali jsme se studujících na jejich životy, témata, která řeší, co je baví. I třeba na to, jak přemýšlejí o své budoucnosti. A poslední ‚kontrola‘ byli herci a herečky, kteří ty postavy ztvářňují. Dostali ode mne veliký prostor říct si k tomu své. Je ale také potřeba říct, že TBH nemůže být, a ani to nebyla naše ambice, nějakým ultimátním obrazem celé generace Z v ČR.“

„Pro Českou televizi bylo TBH prvním hraným webseriálem vůbec a pro mne je to televizní debut, takže se asi zjednodušeně dá říct, že jsme si to trochu zkoušeli společně. Kreativní producentka Alena Müllerová, v jejíž tvůrčí produkční skupině seriál vznikal, byla hodně otevřená tomu, když jsem chtěla pracovat s writers‘ roomem, což je dost nestandardní, a také tomu, že jsem třeba obsazovala herce dost specificky. Plus jsme byli pod pražskou produkční skupinou, ale seriál vznikal v produkci brněnského studia, které se nám opravdu snažilo snést modré z nebe v rámci limitu toho, že jsme webseriál. Navíc se vše dělo během pandemie a několika lockdownů, točili jsme totiž v březnu 2021. Takže náročné to bylo, zároveň jsem měla fantastický tým. Předpremiéra na Serial Killeru, ještě příznačně v Brně, kde jsme točili i postprodukovali, přišla den poté, co jsme dokončili mix zvuku desáté epizody. Takže začít cestu TBH k divákům tady, moci to s nimi sdílet v kině a rovnou s cenou, bylo skvělé i proto, že to odstartovalo mezinárodní zájem festivalů. Pro mne i můj tým je velká radost zažívat, jak si TBH vede za hranicemi ČR.“

„Ten název byl součástí mého pitche úplně od začátku, když jsem projekt prezentovala ČT. Jednak jde přímo k tomu, co tematicky svazuje všechny postavy, co o sobě říkáme okolí i sami sobě a nakolik upřimné to reálně je… Zároveň tam přesně vnímáte i tu ironii, nějakou hravost a přepálenou provokaci, což je to něco, s čím pracujeme jak ve stylu nebo v názvech, tak i v paradoxu toho, co si s tou upřimností pak počít… Nebo to může znamenat i The Brno Hood, což si myslel kamarád Marti Jindrové, která hraje Nessu. Nebo Ty BláHo?“

„Témata jsme ladili s writers‘ roomem, respektive nám je ‚přinášely‘ postavy v procesu, kdy jsme si je objevovali. Ale rozhodně jsme se hodně bavili o existujících seriálech, na co jsme sami koukali jako teens i v současnosti, dokoukávali si současné skandinávské i britské věci, které jsou TBH blízké nejen tematicky, ale i formátem, řešili inspirace v přístupu i stylu stejně jako to, co rozhodně nechceme.“

„Sítě a možnost, do jisté míry i tlak být online vlastně pořád je něco neoddělitelného a naprosto přirozeného pro současné mladé lidi, kteří s touto rovinou sociální interakce už vyrůstali. V jistém zobecnění to má rizika toho, že se stále srovnáváte s nějakými obrazy, kterými jste zaplavovaní, ocitáte se mezi tlakem na konstrukci své online identity, pro kterou se částečně vzdáváte soukromí a vlastně můžete mít kromě tohoto znejisťování konstantní FOMO. A v extrémnějších případech jsou sociální média obrovským zesilovačem těch nejhorších projevů lidské povahy, jak vidíme i v tom, jak je užívají také lidé těch nejstarších generací. A co už jednou na internetu je, tak tam zůstane navždy. Takže nemít online archiv svého dospívání velmi oceňuji. Ve zkratce je generace Z pod trvalým, alespoň latentním tlakem, který sítě vytvářejí. Ale mají i svou druhou stránku, kterou bych bývala velice uvítala, když jsem dospívala off-line – nabízejí možnost najít si přátele, spřízněné duše, témata a podobně, která vám z nějakého důvodu schází ve vašem bezprostředním okolí. Hypoteticky máte celý svět v kapse.“

„Má odpověď přímo souvisí s předchozí otázkou – zřejmě i kvůli tomuto minimálně online přístupu ke světu mimo jejich bublinu bych řekla, že jsou obecně otevřenější, empatičtější a ochotnější své prožívání sdílet navenek. Protože ty nejistoty a intenzitu všeho především v období dospívání neobjevila tato generace, jen je otevřenější mluvit o tom, co řeší. A to vnímám jako velikou devízu generace Z.“

„Ta neochota řešit své problémy s autoritami, respektive se spíš obracet na své peers, ať už osobně, nebo právě online, byla jedním z největších společných jmenovatelů zmiňovaného dotazníkového průzkumu, který v jiných tématech generoval spíše širokou škálu přístupů a vnímání mladých lidí, kteří byli ochotní spolupracovat, a bylo jich několik tisíc. Na druhou stranu si nemyslím, že je to příznačné jen pro tuto generaci. Navíc v tomto věku je osamostatňování se a snaha řešit si své problémy po svém pochopitelnou vývojovou fází dospívání. Je ale důležité, aby mladí lidé věděli, že v opravdové krizi se mají kam obrátit, ať už na rodiče nebo na odborníky ve škole či mimo ni. A je odpovědností právě těch dospělých či institucí, aby v ně mladí lidé měli důvěru.“

„Jak z osobní zkušenosti, tak z rešerší i konzultací, které jsme k seriálu dělali, nějaké jednoduché a jasné řešení neexistuje. Je důležité, aby se lidé, kterým se to děje, měli kam obrátit s důvěrou, že to jejich situaci ještě nezhorší – a takové mechanismy na některých školách i mimo ně, pod patronátem neziskovek, už naštěstí existují. Dá se pracovat i s celým kolektivem, jak krizovou situaci zlepšit, jsou na to funkční postupy i opora. Jenže ne všude a na té naší fiktivní škole se jim to právě moc nedaří. Takže šikana se asi nedá vyřešit definitivně, to bychom byli nerealističtí, ale ubírat na intenzitě i následcích určitě ano. Bohužel je to pomalý proces, který musí být citlivý a specifický třeba právě pro danou školu a skupinu. Obrovsky složitá je online varianta šikany, to vidíme také přes generace, co jsou lidé schopní říkat a dělat, ale v osobním kontaktu by si to nikdy nedovolili. V obecné rovině je ještě podle mne zásadní, abychom právě nezavírali oči, i když se něco takového neděje přímo nám – to je vina, kterou si nese v TBH Luky. A jako u všeho je nejlepší prevence, kterou je dlouhodobé vedení dětí odmalička k empatii s ostatními lidmi i s jejich odlišnostmi, místo toho mít navrch na úkor jiných. To by prospělo všem, nejen středoškolákům v toxických kolektivech.“

„Od začátku jsme věděli, že TBH stojí a padá s postavami. A já chtěla objevovat nové, zajímavé talenty, takže bylo skvělé i to, že jsme s TBH vypadli z Prahy a mohli ten casting otevřít. První kolo, i kvůli podzimnímu lockdownu, bylo online – obeslali jsme herecké školy, ale udělali také úplně otevřenou výzvu, lidé mi posílali videa na docela rozsáhlé zadání. Třeba Filip Srbecký, který hraje Tondu, herectví nestuduje a byl to jeho první casting vůbec. Viděla jsem těch videí přes tři sta a vybrané si pozvala na druhé kolo, které už probíhalo osobně. Dělali jsme hodně situační improvizace a z toho vzešlo jednak obsazení vedlejších rolí, tak desítka lidí, se kterými jsme pak strávili den něčím, co bylo částečně třetím kolem castingu, částečně už hereckou přípravou. Ale sama jsem nevěděla, kdo bude koho hrát – zkoušeli jsme si různé kombinace, situace ze scénáře i úplné improvizace skupinových dynamik. A z toho jsem pak poskládala hlavní cast, který je záměrně celý o něco posunutý oproti tomu, jak by to mělo být obsazeno ‚správně‘ podle scénáře. Protože mne baví a pokládám za přínosné si ty postavy, ještě u takového projektu, objevovat a doladit společně s herci. Takže poslední verze byla přepsaná ještě pro ně a v dialogu s nimi.“

Máte pro krátkometrážní formát nějakou slabost? V minulosti jste se na scénářích ke krátkým filmům již podílela, například spoluprací s Jakubem Šmídem . Proč je podle vás zajímavý? Je to formát pro dnešní mladou generaci?

„Filmy s Jakubem jsme dělali ještě na FAMU, takže ten formát vycházel prakticky z toho, že Neplavci i Amanitas byly naše školní filmy. Ale ten krátký formát i v případě TBH je inspirativní v tom, že je otevřenější experimentování a hře se strukturou, očekáváním, hledisky postav, prostě vyprávěním obecně. Dá se s ním prostě víc hrát. A mladé generaci je bližší jednak v tom, jak jsou zvyklí konzumovat obsah, i proto, že v krátkém formátu nemáte jednoduše prostor na ‚žádný velký kolem toho‘. Musíte být na malém prostoru přesní a k věci.“

„Klasický – minimálně v tomto formátu – celovečerák připravujeme v produkci Analog Vision, píšeme teď s Jakubem Haubertem scénář a máme podporu Státního fondu kinematografie na vývoj. Jmenuje se Porcelina, v hlavní roli byste měli vidět Martinu Jindrovou, která hraje Nessu. A je to queer road movie v blízké budoucnosti střední Evropy, která snad zůstane předapokalyptickou dystopií a nestane se historickou dokufikcí.“