Jaký je Nejhorší člověk na světě? Pod tlakem hektické doby jím může být kdokoli z nás

Jaký je Nejhorší člověk na světě? Pod tlakem hektické doby jím může být kdokoli z nás 7 obrázků v galerii
Nejhorší člověk na světě | Foto: Aerofilms
Držitel dvou oscarových nominací, norský snímek Nejhorší člověk na světě, vstupuje tento týden do tuzemských kin. Příběh zasazený do Osla, jednoho z nejinovativnějších evropských měst a rodiště realistického dramatika Henrika Ibsena, sleduje třicetiletou ženu, která se pokouší srovnat své priority a nastavit vyhovující životní kurz. Režisér Joachim Trier ji sleduje distancovaně i hloubavě a nabízí portrét dospívající generace, jejích obav i slabostí. Navzdory mírné zdlouhavosti pohltí i dojme.

Dánský filmař Joachim Trier se během patnácti let etabloval jako festivalový autor, jehož snímky často vyznávají přitažlivost k norskému hlavnímu městu Oslu. Stejně jako jeho debut Repríza o začínajících spisovatelích a pozdější drama Oslo, 31. srpna, v němž se mladý narkoman po léčebné kúře vrací mezi staré přátele, také Nejhorší člověk na světě je zasazený do čisté, architektonicky poutavé a na první pohled utopické norské metropole.

Vyrůstala a dospívala v ní také brzy třicetiletá Julie (Renate Reinsve), jejíž život ale perfektní organizovanost postrádá. Po více než 120 minutách v její společnosti sledující dochází k závěru, že utopická je hlavně představa jakékoli existenční jistoty či ideálního partnerského soužití. Julie má do nejhoršího člověka na světě daleko (tento titul se objeví, když je v záběru docela jiná a veskrze milá postava) a její komplikovanost vystupuje primárně v kontrastu k již zastaralým a mnohdy přežitým vyobrazením ženy ve společnosti.

Trailer: Nejhorší člověk na světě

Románové vyprávění, rozdělené do dvanácti navazujících kapitol a prologu s epilogem, nás nejprve provádí studentským obdobím, kdy Julie střídala svá budoucí zaměření. Studium medicíny opustila kvůli psychologii, načež zkusila štěstí jako fotografka, než skončila jako prodavačka v knihkupectví. Matka ji podporovala pod podmínkou, že každý přechod myslí vážně, a mladá žena prožívala také první románky. Krátce před třicítkou zakotvila v náruči o patnáct let staršího autora komiksů Aksela (Anders Danielsen Lie), ale jejich vztah doprovázely otazníky ohledně různých priorit, dané převážně věkovým rozdílem.

Při společné návštěvě Akselových rodičů Julie vzpomíná na rodokmen své rodiny a doprovodný komentář krátce popisuje historii ženských předků – většina z nich měla před třicítkou kupu dětí, žila v manželství bez lásky a některé se tohoto jubilea ani nedožily. Julie pociťuje sílící tlak okolí, které ji nutí k pořízení vlastních dětí a snad i k vystoupení z komfortní zóny, avšak tyto úvahy pramení pouze z nepochopení a snad i z mužské samolibosti. Akselovo zdravé sebevědomí, dané úspěchy jeho komiksů o oplzlém kocourovi (jež Julie shledává poněkud sexistické), vnímá Julie stále více jako aroganci, projevující se i v jeho přehnané intelektuálnosti.

Později je Aksel konfrontovaný ohledně své „nepřijatelně vulgární a sexistické“ tvorbě v rádiovém vysílání, kde mu spílá dvojice feministických moderátorek. Nevybíravý autor hájí umění jako prostředek k vyvolávání a testování nekomfortních témat a odmítavý postoj oponentek nechápe. Od prvotních úspěchů jeho tvorby ovšem uplynulo mnoho let a svět se proměnil, což v závěru nemocný Aksel vnímá a propadá nostalgii. Zoufá si, že od materiální potěchy se lidská pozornost přesunula k interaktivním, „neživotným“ náplním.

Nejhorší člověk na světě | Foto: Aerofilms

Navazuje tak na motivy, které aktéři probírají také v průběhu příběhu. Julie nechce mít dítě jen proto, že o něj stojí její partner, jemuž tikají pomyslné biologické hodiny stále rychleji. Stejně jako Aksel prostřednictvím komiksů, také Julie se vzpírá společenským normám svou neochotou je následovat. Jednoho večera se od něj na jeho výstavě odloučí a zatoulá se na cizí svatbu, kde se seznámí s charismatickým a rovněž zadaným Eivindem (Herbert Nordrum). Zajiskří to mezi nimi, ovšem dohodnou se na dodržování loajality a na tom, že nechtějí své partnery podvádět. Přesto spolu stráví celou noc a jejich testování hranic mezi laškováním a nevěrou jim utkví v paměti – navíc má pro publikum i větší erotický náboj než sexuální scény, jimiž Trier šetří.

Julie ale nakonec padne Eivindovi do náruče. Zřejmě i proto, že je odlišný od intelektuálního Aksela, prodává kávu a dává najevo, že nechce děti. Považuje totiž za nerozumné přivádět potomky do dnešního světa, jehož budoucí prognózy jsou děsivé. Klimatické změny, přelidňování či vyhlazování původních obyvatel na první pohled nehrají v příběhu žádnou roli, ale nakonec jsou v něm explicitně zahrnuté jako součást dnešního přemýšlení o světě a budoucnosti. Eivindova stávající (a posléze bývalá) partnerka Sunniva (Maria Grazia Di Meo) se například dopátrá svého indiánského původu a veškerý čas vrhne do ekologismu, což je znázorněno v rychle sestříhané montáži, která proletí planetou a ukazuje její nejbolavější přírodní aspekty. Současně s tím ale Sunniva navyšuje počet instagramových followerů lacinějšími způsoby a fotí odvážné erotické pózy během jógy.

Podobný kontrast mezi osvětovým přístupem a jeho klopotnou realizací odpovídá i struktuře filmu, který je místy naturalisticky hloubavý a psychologický, jindy až humorně distancovaný. Z tradic Ibsenova realismu si Trier půjčuje literární strukturu, kdy každá z různě dlouhých kapitol (některé trvají až dvacet minut, další přibližně pět) zobrazuje samostatné téma, které rozvádí i uzavírá. A které se většinou skládají z rozhovorů či událostí, jež se nespoléhají na přehnanou intelektuálnost a dají se označkovat nálepkou „ze života“. Ať už jde o první seznámení s přítelovými staršími kumpány, jejichž děti neposlouchají a zlobí, nepříjemné řešení rozchodu nebo o návštěvu maminky, která by nejraději nahlas spílala bývalému muži (a otci), ale dcera ji před partnerem taktně umlčí.

Nejhorší člověk na světě | Foto: Aerofilms

Oslo není nijak romantizované a rozhodně nepředstavuje feministický ráj. Julii totiž na jednu stranu v jejích často protichůdných rozhodnutích chápeme už proto, že podobná existenciální dilemata zažívá v dnešní hektické době skoro každý dospívající člověk. A jsme snad nejhoršími lidmi na světě jen proto, že se rozhodneme následovat domnělé štěstí i za cenu vykonání skutku, jehož budeme v budoucnu pravděpodobně litovat?

Jenže na svobodomyslnou Julii je současně nazíráno také s odstupem a optikou toho, jak si muž ve středním věku představuje ideální mladou partnerku. A tedy, mimo jiné, jako lůno pro vlastní děti, ochotné obětovat kariéru a vlastní sny vnucovanému rodinnému štěstí. Jakkoli poznáváme a chápeme některé vnitřní pohnutky protagonistky a většinu scén vnímáme z její perspektivy, nevidíme například žádné její kamarádky či její způsoby trávení volného času.

To ale souvisí s tím, že výprava od realismu odbočuje spíše ke komentované kronice Juliina klíčového vztahu s Akselem, pročež Trier místy aplikuje až hyperrealistický a dokonce surrealistický přístup. Příběh doprovází ženský komentář, který zní velmi neosobně a dokumentárně. Momenty, kdy si sledující připadá, jako by seděl v jedné místnosti společně s postavami, střídají okázalá vizuální narušení této autenticity. V jednu chvíli si Julie například vysní to, že se čas okolo ní zastaví, a ona prochází nehybným městem vstříc Eivindovi, s nímž prožije romantické odpoledne. Jindy dojde na požití halucinogenních látek a Julie je mimo sebe, což režisér využívá k rozpoutání vtipné i znepokojivé psychedelické sekvence.

Spíše než lpění na chladném naturalismu či uměleckých zásadách Dogmy 95, již často vyznávali dánští režiséři jako Lars von Trier a Thomas Vinterberg, tedy Nejhoršího člověka na světě charakterizuje hravost a kreativita. Joachim Trier má rád historii svého média a odkazuje na ni jak slovně, když se postavy baví o svých oblíbených filmech (Aksel zmíní druhého Kmotra a Psí odpoledne), tak i tematicky. Některé pasáže a vybraná uklidňující muzika připomenou střípkovitý Manhattan Woodyho Allena, jiné Truffautovo hořkosladké drama Jules a Jim o milostném trojúhelníku.

Tempo je místy pod nánosem různých záměrů lehce nevyrovnané a nakonec se nabízí otázka, komu je tento eklektický, ale zároveň svěží a originální snímek vlastně určený. Rozhodně různým filmovým oceněním, jimž jde naproti už vypichováním aktuálních témat a zdůrazňováním formální kreativity. Určitě některým dospívajícím především z řad žen, jimž může imponovat nezávislý Juliin charakter, jakkoli jim uvízne knedlík v krku nad jejím ambivalentním osudem, v němž se snění opakovaně střetává s vystřízlivěním. A jistě všem, kteří pochybují o tom, zda stojí za to prožívat každý životní okamžik beze strachu nad tím, co přinese budoucnost.

Nejhorší člověk na světě | Foto: Aerofilms

Osobně shledávám největší sílu Nejhoršího člověka na světě v tom, že může vyprávět o komkoli z nás. Projekt Joachima Triera a jeho dvorního scenáristy Eskila Vogta totiž zaujme odvahou experimentovat a nedávat jednoznačné odpovědi, ale navzdory všem různorodým myšlenkám nakonec nejvíce dojme scénou, v níž umírající člověk naříká před svou životní láskou nad tím, co mohlo být. Tehdy publikum pravděpodobně uroní slzu a příběh ústředního „obyčejného neobyčejného“ páru, jemuž bylo vše ostatní ve filmu podřízeno, mu definitivně přiroste k srdci.

Budoucnost je nejistá, minulost nezvratná a hledání životní i partnerské rovnováhy bojem, který bude filmaře a filmařky inspirovat ještě dlouho. Kéž by každý dokázal bavit a podněcovat myšlení stejně jako Trier a jeho oscarový vehikl, který určitě stojí za pozornost, přestože mnohdy podává své sdělení až příliš překomplikovaně a rozvláčně.

hodnocení: 80 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.

Ankety
Řídíte se při výběru filmů a seriálů doporučeními a recenzemi?
Ano, čtu recenze i doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom recenze.
Doporučeními se neřídím, spoléhám se na vlastní vkus a potřeby.
Recenze čtu zásadně až po zhlédnutí filmu nebo seriálu.
Recenze ani doporučení mě vůbec nezajímají.
Spíš si nechám něco doporučit od přátel a známých.
Nejnovější články:
Načíst další články