Íránské drama Na cestě nachází kreativitu tam, kde už západní produkce nemají co říci

Íránské drama Na cestě nachází kreativitu tam, kde už západní produkce nemají co říci 7 obrázků v galerii
Na cestě | Foto: JP Productions
Pozoruhodný debut íránského režiséra Panaha Panahiho Na cestě, který v prostoru jediného auta vykresluje nálady čtyřčlenné rodiny a zřejmě i celé íránské společnosti, je v českých kinech k vidění od 10. března. Dramatická road movie s humornými prvky sice svým vyhraněným a utlumeným filmovým jazykem spadá do festivalových sekcí, ale minout by ji neměl žádný divák, který občas rád vymění předražený design hollywoodských sporťáků za osobitější karoserii menších kinematografií.

Toto automobilové přirovnání není náhodné a souzní s příběhem o rodině, která ze záhadných pohnutek cestuje k hranicím země, v níž svoboda často končí již za okny rodinného sedanu. Něco takového ostatně naznačuje už promyšleně inscenovaná scéna, jíž snímek Na cestě začíná. Kamera pomalu rotuje uprostřed auta a odhaluje odpočívající tříčlennou posádku a řidiče, jenž vůz obchází, protahuje se a krátce přes sklo komunikuje se psem ležícím v kufru. V té chvíli ještě nevíme, že řidičem je nejstarší syn (Amin Simiar) manželské dvojice, která jej doprovází na hranice Íránu společně s mladším, přibližně pětiletým synem (Rayan Sarlak).

Otec (Hasan Majuni) má nohu v sádře, ačkoli se nikdy nedozvíme proč, a během pozdějšího rozhovoru to úsečně svádí na to, že „spadnul“. Matka (Pantea Panahiha) nelibě nese, že mladší potomek propašoval na výlet mobilní telefon, rovnou mu jej zabavuje a ukrývá pod nedaleký kámen s tím, že jej při zpáteční cestě vyzvednou. Staršího syna neopouští zasmušilost a evidentně není ve své kůži ještě předtím, než mu matka přikazuje zastavit, a s obavami pronáší, že je někdo sleduje. Už od startu je tedy zřejmé, že nepůjde o rutinní rodinné povyražení a že budeme odhalovat tajemnější pravdy o světě, před nímž aktéři podle všeho utíkají.

Trailer: Na cestě

Něco takového se na jednu stranu potvrzuje. Rodinka směřuje k hranicím za pomoci tajných převaděčů a tento řídící motiv vyprávění, tedy cesta, evokuje uprchlickou krizi a touhu vydat se za lepšími zítřky do západních zemí. Írán je v záležitostech lidské svobody dlouhodobě represivní, jeho občané bývají ve velkém popravováni za relativně nicotné prohřešky, ženy marně vyhlížejí své zrovnoprávnění a sňatky se mohou uzavírat ještě před dovršením patnácti let. A zemi pochopitelně poznamenává i politická a čistě sociální nestabilita multikulturního regionu.

Pokud ale sledující tento základní kontext nezná, pravděpodobně bude zmatený z toho, že scénář se o minulost postav nakonec vůbec nezajímá a namísto odpovědí předkládá feel good jízdu, založenou na prožívání společných okamžiků. Ty jsou totiž s blížícím se cílem stále vzácnější. Můžeme to vyčíst z interakcí rodičů, z nichž často odkapává vůle skutečné emoce potlačovat. A to hlavně tváří v tvář energickému a zvídavému mladšímu synovi, jenž by plné vysvětlení beztak nepobral a jehož dětská nevinnost a chuť do života musí zůstat nezlomené.

Přemýšlivý režisér a scenárista Panah Panahi se na tuto nakažlivou dětskou energii často orientuje a místy se může zdát, že snímek je zábavnou one-man-show vynikajícího mladého herce Rayana Sarlaka. To on je na zadním sedadle neúnavným motorem, který pohání občas melancholické, ale veskrze pozitivní a příjemné nálady příběhu. Jeho skotačení a vtipná imaginární přirovnání zlehčují i scény, které by v jinačím uchopení vydaly i na temný thriller – jako při setkání s hororově zamaskovaným převaděčem na motorce, jenž se vynoří z husté mlhy a rodině podává další jízdní instrukce. Po jeho odjezdu ještě dlouho slyšíme zvuk motorky, ale malý chlapec jej pohotově přirovná k postavě Scarecrowa z komiksů o Batmanovi (potažmo z filmu Batman začíná).

Na cestě | Foto: JP Productions

Podobné narážky na zábavní kulturu se ve filmu objevují hned několikrát. Jednak dokazují Panahiho lásku k filmu či literatuře, jednak pomáhají dotvářet uzavřený svět titulních postav, které jako kdyby unikaly pochmurné realitě, jíž se za zády plačtivě vysmívají. O budoucnosti staršího syna je nám řečeno pouze to, že se má v zahraničí oženit, přestože nepadne ani jméno jeho nevěsty. Když během jedné zastávky vyběhne mladší potomek vyvenčit psa, rodiče si povídají o tom, že je fena vážně nemocná a měla by se dát utratit, což ale ze soucitu nad ní i nad synem neudělají.

V průběhu tohoto rozhovoru chlapec se psem nadšeně poskakuje a připojuje se k nim i starší syn, což rodiče sledují společně s publikem z velké vzdálenosti. Panahi takto pracuje s perspektivou záměrně, a zatímco při scénách v autě, které jsou vlastně jen přetvařováním se a únikem před realitou, jsme aktérům pochopitelně nablízku, opravdové výlevy emocí schovává režisér co nejdále od kamery. Ať už jde o popisované skotačení se psem nebo o samotné loučení, kdy slyšíme vzlykající matku na levé straně rámu a z té pravé se ozývá ustavičné pokřikování pětiletého chlapce, jenž závažnost momentu nechápe.

Takové spojení akutního zármutku s nezkrotnou energií a radostí ze života se pro film s ubíhajícími minutami stává stále typičtějším. Starší syn například uroní za volantem obrovskou slzu právě ve chvíli, kdy jeho bratr recituje praštěnou básničku o čurání. Panahi ovšem tento kontrast aplikuje nejen na úrovni emocí, ale také stylu a tématu. Matka se odjíždějícího syna neočekávaně zeptá na jeho oblíbený film a on jmenuje 2001: Vesmírná odysea se zdůvodněním, že jde o „zenový film, který zklidní nervy a přenese do jiných galaxií“.

A přesně to provádí se sledujícími i Na cestě, byť cestování mezi dimenzemi vyměňuje za jízdu autem s rodinou, která je sama zdrojem imaginace a uklidnění. Později otec leží u ohně, zabalený do obleku povrchem připomínajícím celofán, a malý syn se spokojeně uloží na jeho hruď. Baví se o tom, jak drahý musí být Batmobil, a kamera se od nich vzdaluje. Země kolem nich se poté mění na hvězdami poseté nebe a dvojice se doslova stává astronauty, mizejícími v dáli.

Na cestě | Foto: JP Productions

Hřejivost dané scény, kdy postavy zasněně fantazírují u ohně a staršímu synovi a sourozenci, jehož už možná nikdy neuvidí, malují setkání se superhrdiny, charakterizuje celý film. Na cestě trvá příjemných devadesát minut a oslovuje nikoli samoúčelným sentimentem, nýbrž jemnými nuancemi a dotykem šikovného a kreativního filmaře. Panahi je synem legendárního íránského režiséra Jafara Panahiho, jenž má doma třeba Zlatého lva z Benátek za snímek Kruh nebo Zlatého medvěda z berlínského festivalu za Taxi Teherán. A po slavném otci zdědil nejen náklonnost k příběhům odehrávajícím se na cestách, ale také nesporné formální nadání, které se v jeho debutu vyznačuje hlavně spojením naturalismu a uměleckého přístupu.

Postavy si povídají způsobem, který není dějotvorný v hollywoodském smyslu a postrádá lineárnost, ale odpovídá tomu, jak se mohou bavit a vtipkovat rodiče s pětiletým synkem, a to globálně. Tím se ostatně potvrzuje nátura íránské kinematografie a kultury obecně, které nemusí být od té evropské až tak na hony vzdálené, obzvláště třeba v porovnání se sousedním Afghánistánem. A artové momenty, kdy aktéři dlouho mlčí či prolamují čtvrtou stěnu mezi filmem a divákem, promyšleně zapadají do sdělení a nepůsobí otravně. Týká se to především závěru, kdy se matka oddává smutku a pláče, zatímco hraje starší popová píseň a mladší syn se dívá přímo do kamery a pohybuje rty, jako kdyby zpíval na playback.

Přesto je někdy trochu obtížné porozumět jednání postav, uvízlých v pro nás cizí kultuře, a ne každá dílčí zastávka přináší kýžené myšlenkové obohacení. Epizodka se sraženým cyklistou, který se nechá v autě svézt a následně pokračuje v probíhajícím závodu, je možná až moc mimo mísu a některé scény doznívají trochu déle, než je zapotřebí.

Na cestě | Foto: JP Productions

Celkově však vítězí silná autorská vize a triumfální spojení hořké melancholie s humorem, které žánr road movie dlouho nepamatuje. Letos sice dané území prozkoumá ještě oslavovaný japonský snímek Drive My Car, který bude usilovat o několik Oscarů a v českých kinech se představí již za deset dní, ale Hollywood v tomto směru dávno nestíhá. Ze známější zámořské konkurence posledních let například moc neobstála ani tak oscarová Zelená kniha, jako spíše nezávislá Malá Miss Sunshine z roku 2006. Ta rovněž nacházela lehký a osobitý humor tam, kde by ostatní sáhli po laciném rodinném sentimentu.

Se zdejšími postavami, které podle všeho obětovaly i střechu nad hlavou pro synův útěk a které podnikají i vlastní útěk duševní, se nakonec sžijeme a je nám s nimi dobře. Herci jsou báječní a sympatičtí a Panahi opakovaně nachází kreativitu tam, kde západní konkurence už dávno stagnuje. A stačí mu k tomu vlastně jen vynalézavá práce s kamerou, která už v úvodní scéně z auta činí útočiště před okolním světem, a chytře nastavená míra kontextu. I za cenu toho, že publikum místy tápe, rezonuje tato svobodomyslná a nadějeplná jízda nakonec velice účinně. Dejte jí šanci.

hodnocení: 80 %

Ankety
Řídíte se při výběru filmů a seriálů doporučeními a recenzemi?
Ano, čtu recenze i doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom doporučení uživatelek a uživatelů.
Předem čtu jenom recenze.
Doporučeními se neřídím, spoléhám se na vlastní vkus a potřeby.
Recenze čtu zásadně až po zhlédnutí filmu nebo seriálu.
Recenze ani doporučení mě vůbec nezajímají.
Spíš si nechám něco doporučit od přátel a známých.
Nejnovější články:
Načíst další články