Q.E.D.
- Dokumentární
Poté, co USA v srpnu 1945 definitivně ukončily druhou světovou válku shozením atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki, nastal rozhodující zlom ve vývoji vztahů mezi socialistickým východem a kapitalistickým západem. Nejstrašnější válečný konflikt v dějinách lidstva sice oficiálně skončil, ale napětí mezi světovými velmocemi, tedy Spojenými státy a Sovětským svazem, od té doby jen narůstalo. A vedle vesmírného závodu se projevovalo hlavně v oblasti jaderného zbrojení.
Osudy dvou japonských měst ukázaly, nakolik fatální silou atomové zbraně disponují, a už v padesátých letech začaly technologicky vyspělé národy testovat další a stále ničivější jaderné hlavice. To vyvrcholilo roku 1961, kdy Sověti nad severskou Novou Zemí cvičně odpálili bombu Tsar, která dosáhla 1570 krát větší účinnosti než obě americké bomby použité za války dohromady. Jen o rok později navíc reálně hrozilo její použití během Karibské krize, kdy USA i SSSR rozmisťovaly své rakety poblíž nepřátelských území.
Společnost žila ve strachu, který takzvaná studená válka rozsévala oprávněně. Zatímco na sklonku druhé světové války byly Spojené státy jedinou jadernou mocností a svržení ničivých bomb nemohlo vyvolat shodný odvetný útok, během několika let se situace diametrálně změnila. A co teprve dnes, kdy Ruská federace i NATO disponují neporovnatelně větším arzenálem, přičemž na obou stranách se odhaduje přibližně shodná palebná síla. A kdy stále rostoucí napětí čerstvě eskalovalo násilnou ruskou invazí do sousední Ukrajiny a hrozbami Vladimira Putina, který nechal uvést ruské jaderné zbraně do stavu zvláštní pohotovosti. To vše totiž až nebezpečně připomíná britský televizní snímek Vlákna z roku 1984, který vznikal jako odpověď na přetrvávající hrozbu nukleárního konfliktu a který v popisu pravděpodobných následků této třetí světové války došel zdaleka nejdále ze všech konkurentů.
Vlákna / Threads: Trailer
Dnes lehce pozapomenutý snímek režiséra Micka Jacksona, jenž se v devadesátých letech prosadil v Hollywoodu díky Osobnímu strážci, samozřejmě nebyl prvním filmovým varováním na dané téma. Například roku 1964 vznikly hned dva odlišné a významné snímky o propuknutí jaderného konfliktu - satirický Dr. Divnoláska od Stanleyho Kubricka a komorní, leč nesmírně napínavé Selhání vyloučeno Sidneyho Lumeta. Těmto americkým produkcím se posléze rozhodli konkurovat také Britové, a to prostřednictvím dokumentárního dramatu The War Game. To produkovala BBC a mělo být odvysíláno v říjnu 1965, ale společnost se rozhodla pro stažení z programu, neboť příběh o důsledku sovětského nukleárního útoku se zdál být až moc děsivý a realistický. Roku 1966 se sice dočkal uvedení v kinech, ale široká distribuce se mu jinak vyhýbá a dodnes jej vidělo minimum diváků.
Jedním z nich byl ale Alasdair Milne, jenž na začátku osmdesátých let působil u BBC jako generální ředitel. War Game na něj zapůsobilo natolik, že se rozhodl látku aktualizovat pro současné publikum, které bylo na depresivní 'co kdyby' připraveno více než v polovině šedesátých let. A to především proto, že britská společnost si tou dobou pěstovala hroší kůži vinou industriální a ekonomické stagnace a vysoké nezaměstnanosti. A také kvůli několika událostem roku 1983, které hrozbu jaderného konfliktu formovaly nikoli jako reálnou, nýbrž jako pravděpodobnou. V březnu nazval americký prezident Ronald Reagan Sovětský svaz 'říší zla', v dubnu se letectvo Spojených států během námořního cvičení zatoulalo do sovětského vzdušného prostoru a v září SSSR sestřelilo korejské dopravní letadlo nad Japonským mořem. Tentýž měsíc pak sovětský obranný systém postihla závada a hlásil odpálení několika mezikontinentálních balistických raket z USA. Domnělá agrese západu mohla vyústit v odvetný útok, ale prozřetelný důstojník Stanislav Petrov situaci vyhodnotil jako falešný poplach.
Lidé na obou stranách Berlínské zdi si byli těchto událostí vědomi a jednou z reakcí USA byl televizní snímek Den poté, který se odvysílal v listopadu 1983 a znázornil dopad jaderného konfliktu na Spojené státy. Film měl obrovskou sledovanost, dostal se na titulku časopisu Time a vytyčil směr, jímž se chtěli Alasdair Milne a BBC rovněž vydat. Vlákna vznikala s pracovním názvem Beyond Armageddon a Milne najal tehdy nepříliš známého režiséra Micka Jacksona. A to z prostého důvodu - Jackson totiž roku 1982 produkoval a režíroval vědeckou dokumentární sérii QED, přičemž jedna z prvních epizod nesla název A Guide To Armageddon a vyprávěla o jaderném útoku.
Jackson toužil dané téma více rozvinout a Milneho nabídka se v tomto směru nedala odmítnout. Vlákna měly poměrně štědrý rozpočet 350 tisíc liber a režisér dostal svolení pojmout dílo po svém, konkrétně jako polodokumentární portrét se statistickými údaji a vysvětlujícím komentářem. Aby byl film vědecky věrný, Jakson navázal spolupráci s mnoha věhlasnými fyziky, psychology či teoretiky, mezi nimiž nechyběli například kosmolog Carl Sagan nebo nositel Nobelovy ceny Joseph Rotblat.
Vedle důkladné vědecké rešerše ale Jackson usiloval také o uvěřitelné zachycení obyčejné anglické rodiny, jejíž příběh by jednotlivé události, zasahující až třináct let do postapokalyptické budoucnosti, rámoval. Spojil se proto s dramatikem Barrym Hinesem, jenž z vlastních zkušeností rozuměl dělnickým třídám a jehož příběhy často popisovaly sociální problémy v industriálních částech země. Napsal například knižní předlohu i scénář oceňovaného filmu Kena Loache Kes.
Tato spolupráce se podle všeho ukázala být rozhodující. Dění bylo zasazeno do Sheffieldu, menšího města severně od Londýna, který by byl v případě nukleární války pravděpodobným cílem Sovětů. A to kvůli jeho průmyslové nátuře a nedaleko umístěným leteckým základnám. Příběh sleduje mladý milenecký pár Jimmyho a Ruth, jejichž rodiče, žijící v odlišných poměrech, zaujímají k jejich společné budoucnosti rezervovaný postoj. Ruth je ale těhotná a oba plánují společné bydlení, přičemž moc nevnímají televizní či rádiová vysílání, informující o eskalujícím válečném konfliktu v Íránu.
Působivost a účinek filmu tkví hlavně v jeho naprostém realismu, který zajistili jak vědečtí poradci, tak i lidový spisovatel Hines. V úvodu je divák součástí každodenního života postav, jejichž dialogy vyznívají uvěřitelně. A to samé platí o popisu fiktivních událostí, které vedly až k rozpoutání otevřené jaderné války. Zprávy z Blízkého východu totiž posloucháme společně s aktéry, kteří je buď přepínají, nebo ignorují. Celkový obrázek je tudíž rozháraný a neúplný, ale přesto zcela přesvědčivý. A díváte-li se na film dnes, poznáte v těchto vymyšlených informacích o rostoucím napětí meziNATO a SSSR několik děsivých paralel k současné situaci na Ukrajině.
Vlákna jsou ostatně vyčerpávající v tom smyslu, že stejně jako aktéři, pokračující ve svých životech navzdory sílícímu strašáku nukleárního útoku, také publikum nedostává komplexní zprávy o napjaté mezinárodní situaci. Což opět souvisí s dnešní dobou, kdy média sice chrlí jednu zprávu za druhou, ale jejich pravdivost a důvěryhodnost nemůže nikdo s jistotou určit. "Oba jsme se shodli, že žádná z postav nikdy nezaujme takzvané boží hledisko a nikdy nezjistí, co se děje mimo jejich aktuální zkušenost, především pak mimo Sheffield," prozradil režisér Jackson v rozhovoru pro The Guardian a narážel na spolupráci se scenáristou Hinesem. "Zdálo se to jako hledisko, které by v souvislosti s nukleární apokalypsou zaujala většina lidí. Většina informací by se prostě vypařila."
Co se ale z hlavy jen tak nevypaří, jsou veškeré sekvence, které následují po jaderném útoku. Tvůrci využili veškeré rady od přizvaných odborníků, aplikovali přesvědčivé masky a sáhli k archivním záběrům z reálných válečných konfliktů, což pomohlo vytvořit bezprecedentní portrét útrpné nukleární pustiny. Mnohdy skutečně není poznat, které záběry jsou autentické a které uměle inscenované. Lidské pozůstatky se rozkládají v plamenech či vyčnívají zpod zřícených budov, protagonisté se doslova rozpadají před očima vlivem radioaktivního spadu a rodí se postižené děti. Druhá polovina Vláken bezesporu aspiruje na tu nejdepresivnější podívanou, jaká kdy v rámci kinematografie vznikla. Populace Velké Británie se v průběhu let sníží na úroveň středověku, novorozené děti ovládají stále hůře schopnost řeči a vše neúprosně doprovází statistické údaje, které informují o nezvratném kolapsu civilizace. Myšlenka Alberta Einsteina, který pronesl, že "sice neví, s čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale v té čtvrté to budou klacky a kameny," nabývá právě ve Vláknech nejpřesvědčivější podoby.
Snímek byl poprvé odvysílán 23. září 1984 na BBC Two a stal se nejsledovanějším pořadem týdne, přičemž obnovených premiér se Vlákna dočkala ve Spojených státech, v Austrálii či v Kanadě. Souhrou náhod či zásahem osudu se znepokojivý film ocitl na streamu v letošním únoru, a to díky britské televizní službě BritBox. Po vypuknutí rusko-ukrajinského konfliktu byl ale rázem z nabídky odstraněn, což mimo jiné vypovídá o jeho přetrvávající aktualitě.
Vlákna se však po zásluze chlubí skvělým skóre od kritiků i diváků. Kritický agregát Rotten Tomatoes hlásí 100 % z deseti recenzí, na mezinárodní databázi IMDB má snímek hodnocení 8 z 10 a CSFD hlásí dokonce 88 %. Kritik Peter Bradshaw z The Guardian roku 2014 ohledně svých dojmů ze závěrečné scény filmu, kdy se dceři Ruth narodí dítě postižené ozářením, uvedl: "V této chvíli sestra mé přítelkyně uronila slzu a zalapala po dechu, na což nikdy nezapomenu. A následně odešla z pokoje. Podíval jsem se na ní, abych se nemusel koukat na plátno, a poté jsem stočil zrak na koberec. Doslova jsem se třásl strachy vzhlédnout. Vlákna zaplavila mé tělo ďábelským protějškem adrenalinu. Všichni jsme ulehli do postelí v naprostém tichu. Za dlouhá léta sledování filmů a televize či hltání knih a kultury jsem nic takového nezažil."
Berme si příklad a modleme se, aby se nic z toho, co bylo v tomto nadčasovém filmu znázorněno, nikdy reálně nevyplnilo.
