Jeden z největších oscarových favoritů vstupuje do našich kin. Slavný režisér v něm dojímá vzpomínáním na dětství

Skoro všichni uznávaní režiséři dospějí do bodu, kdy je přemůže nutkání ohlédnout se do minulosti a podělit se o ty události či setkání, která v dětství formovala jejich pohled na svět a přístup k umění. V minulosti se k tomu uchýlil třeba Federico Fellini se svým Amarcordem nebo George Lucas prostřednictvím Amerického graffiti, které je vedle Star Wars trestuhodně přehlížené. V posledních letech tak pro změnu učinili Alfonso Cuarón filmem Roma, Paolo Sorrentino, jehož Boží ruka je k vidění na Netflixu, a Steven Spielberg snímkem The Fabelmans, který se do kin podívá letos v listopadu a v němž si David Lynch zahraje legendárního režiséra Johna Forda.

Pozadu nezůstává ani britský herec, scenárista a režisér se zaměřením na Shakespeara a milovník Hercula Poirota Kenneth Branagh. Jeho autobiografická novinka nese název Belfast podle hlavního města Severního Irska, v němž se Branagh roku 1960 narodil. Už v devíti letech se přitom musel s rodinou odstěhovat do anglického Readingu, aby unikl stále násilnějším nepokojům, které jeho rodné město sužovaly.

A právě události roku 1969, kdy takzvané Troubles pronikly do ulic Belfastu a značily spor mezi protestanty, kteří se zasazovali o setrvání Severního Irska ve Spojeném království, a katolíky, jež chtěli zemi připojit k jednotnému Irsku, rámují tento vzpomínkový příběh, který již tento týden vstupuje do tuzemských kin. Hlavní hrdina Buddy (Jude Hill) je obrazem samotného Branagha. Musí se potýkat s rodinnými rozkoly a všeobecnou nejistotou v době, kdy by ze všeho nejraději nosil květiny své školní lásce a nechával se unášet kouzelnými filmy, vysílanými v televizi či v místním biografu. A jakkoli se černobílý snímek se skvělými herci příjemně sleduje, příliš obohacení nenabídne ani z pocitového, ani z čistě historického hlediska.

Tyto osobní vzpomínkové projekty většinou svým tvůrcům umožňují přeřadit z tradičnějšího mainstreamového vyjadřování a hrát si se stylem i vyprávěním dle libosti. Například ve zmiňované Romě Cuarón zvolil pomalé tempo, zachycující každodenní rutinu v životě chudé služky a zvýrazňující práci s kamerou, která bloudila prostorem a často zachycovala i zdánlivě bezvýznamné úkony.

Belfast tyto tendence místy nezapře, ale neužívá je zdaleka tak okázale a účelně. Úvod sestává z leteckých záběrů na moderní přístavní město, které ale rázem ztmavnou a my se ocitáme na sklonku šedesátých let. Kamera plynule prolétá přeplněnou ulicí, v níž děti hrají fotbal a odpovídají na starostlivé výkřiky maminek, a všechen radostný šelest přeruší až náhlý vpád demonstrantů, kteří „nepřátelskou“ ulici obrátí vzhůru nohama. V tomto směru je okamžitě znát, že Branagh příliš neupravuje svůj běžný styl ve znamení dlouhých záběrů na steadicamu (popřípadě na připravené kolejnici) a dramaticky komponovaných záběrů, který je charakteristický také pro jeho nejnovější a výpravnou Smrt na Nilu.

Zatímco detektivní plavba Hercula Poirota ale nápadnou vizualizaci a kamerové finesy používala kreativně a v souladu s vyprávěním, v Belfastu jsou okázalé výjevy, zahrnující i zpomalené záběry a majestátní podhledy v jinak obyčejných dialogových scénách, trochu jako pěst na oko. Především pak proto, že po dynamickém začátku se inscenace uklidní a série interiérových rozhovorů s rodiči (Jamie Dornan a Caitríona Balfe), prarodiči (Judi Dench a Ciarán Hinds) či sestřenicí (Nessa Eriksson) evokují právě ten nízkorozpočtový osobní snímek, který očekáváme.

Tato nevyváženost ale není zdaleka fatální. Naopak, právě Branaghův cit pro hezké kompozice a překvapivé umístění kamery zajišťují místy opojný stylistický prožitek, který na velkém plátně vynikne. S hudebním podkresem Van Morissona dostáváme řemeslně precizní příběh dospívání, který si dává záležet na tom, aby všechny scény disponovaly sdělením, které odpovídá perspektivě devítiletého zasněného chlapce. Rozhovory s dědou a babičkou jsou jako únik do objetí životní moudrosti, podávané s potřebným humorem a prosycené dobře známou sounáležitostí. „Chtěl bych, abyste jeli do Anglie i vy s babičkou,“ svěřuje se Buddy dědečkovi, jenž tuší, že se jeho čas nachyluje, a jedno oko rázem nezůstane suché. A podobně i seriózní rozepře mezi rodiči posloucháme společně s mladým protagonistou a nejsme nikdy přehlceni povídáním dospělých, neboť Branagh vždy rychle přeskočí k další scéně a k příjemnějším dětským tématům.

Problém nastává spíše v tom, že přes devadesát minut trvající snímek často skáče mezi scénami až moc nahodile a hodně dlouho trvá, než se trochu zorientujeme v kontextu a pobereme, kdo a proč vlastně poklidný rodinný život ohrožuje. Branagh v tomto směru zapojuje svou odvěkou fascinaci filmem a vyprávěním příběhů, tudíž se například nejprve zmiňuje Robin Hood, načež dědeček vypráví o tom, jak výběrčí nájmů kdysi obcházel domy v ulici a po splnění povinností byl přepaden a všechny peníze byly vráceny majitelům (bohatým bral a chudým rozdával). Takové abstraktní popisování věcí je až moc časté a snadno se může stát, že publiku bude scházet centrální motiv, podle něhož se může orientovat.

Scény jsou tedy veskrze krátké, ale jejich střídavé nálady a zacílení působí trochu zmatečně a tempo se jeví nevyrovnané. Vše je, pravda, podřízeno oné dětské perspektivě a Branagh veškeré dění podmiňuje přítomností Buddyho, jenž všechno buď vidí, nebo slyší, ale různorodých vjemů je zkrátka moc. Někdy sledujeme sytě nasvícené záběry z biografu, kdy může naše fantazie vzlétnout společně s Buddyho, a snímek vyznívá neškodně, jako kdyby všechno okolní napětí nemohlo k protagonistům proniknout. Tento zasněný opar se ale bije s ne moc přesvědčivým realismem a mnohé potenciálně silné scény kvůli tomu slábnou. V závěru se například Buddy ocitá uprostřed rabování, kam ho matka nesmyslně táhne proto, aby vrátil odcizený prací prášek – a proto, aby Branagh mohl ukázat bující nepokoje jeho optikou.

A v té chvíli už je Belfast až příliš uměle konstruovaný, což k dětskému „feel good“ filmu prostě nesedí. Kdyby Buddy místo vyznávání lásky spolužačce pobíhal po okolí a mezi všemi rodinnými rozhovory řešil záhady, mohl z toho být smyšlený příběh o dospívání Hercula Poirota. Branaghova velikášská inscenace a subjektivní přístup v distribuci informací se zde ostatně tolik neliší od Smrti na Nilu, která mi přijde jako mnohem soudržnější snímek, zasluhující oscarové nominace za režii i nejlepší film více než Belfast.

Touto retro výpravou do vlastní minulosti si ale Kenneth Branagh splnil svou tvůrčí povinnost a rozhodně mu nelze upřít poctivost, s níž k nejosobnějšímu projektu v životě přistoupil. Na Belfast se dobře dívá a většinou je zábavné pozorovat promyšlené filmařské postupy, které ale často přesahují poněkud rutinní a šablonovité poselství. Rodinné moralitky jsou ale potřeba, a když se na nich podílí natolik báječní herci jako zde (osobním favoritem je maminka v podání Caitríony Balfe, která unáší všechnu mateřskou tíhu, již příběh vyzdvihuje okrajově, ale přece přesvědčivě), neměl by být problém tuhle vysněnou položku slavného filmaře slupnout jako malinu.