Dům jako symbol pohodlí i emoční vězení. Animák The House je plný hlubšího sdělení a metafor

The House je britský animovaný snímek od společnosti Nexus Studios, jenž je nyní k vidění na streamovací službě Netflix. Tento zhruba 90minutový film je rozdělený do tří kapitol, které tvoří dohromady melancholickou a mysteriózní antologii. Ačkoli se v každé kapitole odehrává odlišný děj, jedno je vždy spojuje – dům. Ten je v každém příběhu stejný, nehledě na to, zda se děj odehrává v minulosti, současnosti či v postapokalyptické budoucnosti.

Příběhů se ujali odlišní tvůrci, což z každé části činí samostatné dílo. Jednotlivé kapitoly se navíc odehrávají v odlišných časoprostorech a s jinými postavami. Jejich základním spojujícím prvkem je ale zpracování. Jedná se o slow-motion animaci, pracující s řadou materiálů a povrchů. Ta se v jednotlivých příbězích sice trochu liší (plstěné loutky, látky, plasty či sklo), ale ve výsledku funguje jako další jednotící prvek.

První epizody se ujala belgičtí tvůrci Emma De Swaef spolu s Marcem Jamesem Roelsem. Odehrává se v 19. století a vypráví o čtyřčlenné rodině: otci, matce a dvou dcerách. Mabel má zhruba pět let a její mladší sestra Isabel je ještě batole. Rodina je chudá, žije v menším domku v údolí, ale všeho má dostatek na přežití. Když ji ale přijedou navštívit snobští příbuzní, kteří jimi pro jejich bídu zjevně pohrdají, vše se změní. Otec se opije a uzavře dohodu se slavným „architektem“, který prý kdysi dávno pomohl i jeho otci. Mají se přestěhovat do krásného domu, který pro ně postavil, a to úplně zadarmo.

Je to až příliš idylické, aby to byla pravda. Brzy po nastěhování se rodiče velice změní, o své děti přestanou jevit zájem, oblékají se do prapodivných šatů připomínajících kusy nábytku a zdají se být jako omámení. Architekt dům navíc neustále přestavuje, děti se tak ocitnou odříznuté od rodičů, protože zmizí schody. Celý příběh svou náladou připomíná pověst o Faustovi. Onen architekt se totiž jeví jako nadlidská entita, objevující se znenadání ve vypjatých situacích. Rodiče příliš pozdě poznají, že vše vsadili na špatnou kartu.

S druhou částí se odpoutáváme od lidských postav a přecházíme k personifikaci. Příběhem provází krysák, rekonstruující velký starý dům, který chce prodat. Když je hotový s prací, dům vypadá na první pohled velice luxusně a moderně. Postupně se ale objevuje jeho pravá podoba. Ve zdech jsou nejrůznější brouci a jejich larvy, žádné zařízení nefunguje, jak má, a ačkoliv se krysák vše snaží napravit, nedaří se mu to. Brouků neustále přibývá a vše se stále víc kazí. Nezbývá než doufat, že rychlý prodej přinese zpět investované peníze.

Ani návštěvní den ale není úspěšný. Zájemci se chovají neurvale, dům znečišťují a ničí, což není tak těžké vzhledem k tomu, že v něm spousta věcí nefunguje, protože krysák se na všem snažil šetřit. Nakonec projeví zájem podivný pár hlodavců, který se v něm rovnou zabydlí, s platbou ale, zdá se, nijak nepospíchá. Odmítá dům opustit stejně jako ti brouci. A podobně jako oni se naopak množí, až ho zcela zaplaví.

Ve třetí kapitole se ocitáme ve světě koček, chovajících se a vystupujících jako lidé. Tentokrát je dům obklopený rozsáhlou vodní plochou, přičemž hladina každý den stoupá a dům postupně obkličuje. Hlavní postava Rosa až příliš lpí na místě, kde žije. Vysnila si a naplánovala rozsáhlou rekonstrukci a snaží se jednotlivé části domu pronajímat. Žádný ze zbylých nájemníků jí neplatí, dům se rozpadá, voda reziví a Rosa nemá peníze na zaplacení opraváře. Je naštvaná, zdrcená a odmítá vnímat blíží se nebezpečí v podobě záplavy. Všechno se ještě více zkomplikuje, když její kamarádku Jen (Helena Bonham Carter), která se zajímá o ezoteriku, připluje navštívit její přítel, duchovní průvodce Kosmos.

Ten všechny v domě začne směrovat k osvobození. Chce, aby se všichni vydali na putovní cestu napříč potopenou krajinou ukrytou v husté mlze. Jediná Rosa o tom nechce slyšet ani slovo. Problém však je, že se chodby začínají pomalu plnit vodou... I ona proto musí přehodnotit všechny dosavadní postoje. Hlavní myšlenkou tohoto příběhu je podle mě poukázat na to, že nám nejvíc dokáže uškodit, když nejsme schopní se adaptovat. Rosa je natolik zaslepená svou vysněnou budoucností, že zcela záměrně ignoruje potopu kolem. Dům zde znovu hraje roli jakéhosi emočního vězení. Rosa musí pochopit, že existuje i jiná cesta...

Jednotlivé krátké příběhy, spojené do tohoto filmu, i přes odlišnost času, prostoru a hlavních postav nabízí společná témata, ať už se jedná o melancholickou atmosféru, symboliku domu, poetickou formu či metafory. Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny částí motta, které zní ve výsledku takto: „Zevnitř ozývá se tichá lež, pak marný je boj, když faleš zdolat chceš, tak dej si říct a za sluncem běž.“ Pokud máme ve snímku hledat nějaké poselství, pak právě v tom, jaké hodnoty jsou pro nás v konzumní společnosti, zaměřené na materiální prožitky, důležité. Co všechno můžeme ztratit, pokud se špatně rozhodneme, a co naopak získat tím, když se odpoutáme od všeobecných představ o štěstí a blahobytu.

Celkově bych snímek hodnotila jako nadprůměrný. I když je jasné, že si kvůli své netradiční vizuální podobě a poetické atmosféře nenajde tolik diváků a divaček, kolik by si zasloužil. Nejedná se o snímek, při němž by se dalo relaxovat, protože nenabízí snadné odpovědi. Jakákoli maličkost či drobnost v pozadí vám může napomoci k tomu, abyste našli svoji interpretační linii. Za zmínku ale rozhodně stojí i původní hudba, která podtrhuje atmosféru daného příběhu. The House by si měl pustit každý, kdo má rád animovanou tvorbu, rád se zamýšlí nad významy různě kódovaných sdělení a fandí kritickému čtení popkulturních obsahů.

hodnocení: 70 %