Drama Spencer je soucitným pohledem do duše princezny Diany. Nepřipravenému publiku by z něj mohlo být i zle

Roku 1991 se během vánočních svátků s královskou rodinou na panství Sandringham v anglickém Norfolku potýká s vážnými duševními problémy kvůli problematickému manželství s princem Charlesem (Jack Farthing) Diana Spencer (Kristen Stewart). Přestože se množí zvěsti o Charlesových aférách a možném rozvodu, na Vánoce se musí o všem mlčet a předstírat pokoj v rodině. Diana tuto hru na dokonalost zná, ale tentokrát nebude svolná na ni přistoupit.

Film Spencer v žádném případě není tradičně laděný životopisný snímek, jenž by se snažil komplexně zmapoval život skutečné osoby, o níž pojednává. Režisér Pablo Larraín a scenárista Steven Knight se v něm naopak soustředí na pouhých pár dní v Dianině životě. Hned v úvodu také jasně zazní, že jde o fabulaci, která vychází ze skutečných událostí. Tvůrci tedy přiznaně spekulují, k čemu tehdy během oněch několika dnů mohlo dojít.

Zatímco pro chilského, autorsky vyhraněného tvůrce je Spencer dalším z řady nekonvenčně pojatých životopisných a historických děl (viz No, Neruda, Jackie), v případě uznávaného scenáristy Stevena Knighta, jenž je známý hlavně svými drsnými a sugestivními gangsterkami a kriminálními dramaty (Východní přísliby, Peaky Blinders), jde o poměrně netypickou záležitost.

Spencer určitě nestojí na ději, protože ten zde téměř není, ale na pocitech. Záměrem tvůrců bylo vystihnout Dianin úzkostný psychický stav, respektive silné zoufalství, které ji v dané době mohlo provázet. Vycházet mělo v první řadě z jejího rozpadajícího se manželství s princem Charlesem, o němž se tehdy už vědělo, že má milenku (padne zde o ní pár letmých zmínek). Svou roli na Dianině duševní labilitě ale mělo i množství svazujících tradic a rituálů, které jakožto členka královské rodiny musela dodržovat, ať se jí to líbilo, nebo ne.

Ve filmu tak např. vidíme, že se každý člen rodiny musí při příchodu na panství nechat zvážit, přičemž je dokonce stanoveno, o kolik by měli všichni do opouštění sídla přibrat, aby bylo patrné, že si pobyt zahrnující kromě jiného spoustu delikátních pokrmů patřičně užili. Veškeré činnosti od servírování jídel až po výběr šatů na konkrétní události mají svůj přesný a neměnný řád, jenž se musí dodržovat.

Královská rodina je neustále pod drobnohledem médií, která jsou lačná po skandálech – a právě teď je jeden velký na spadnutí. O to víc je třeba dbát na dodržení zdání, že je vše v naprostém pořádku. Dianě je však ze vší té přetvářky a pokrytectví na zvracení (doslova i metaforicky). Sebe sama dokonce vnímá jako novodobou Annu Boleyn, jež byla svým manželem, králem Jindřichem VIII., popravena za nevěru, přestože nevěrným byl sám král (se svou milenkou se následně i oženil). Slavná panovnice se Dianě během filmu dokonce opakovaně zjevuje.

Dianiny snahy o vzdor v podobě narušování povinných rituálů a obrazu královské rodiny jakožto něčeho bezchybného a vždy vznešeného jsou obvykle subtilní, občas ale i černohumorně zábavné. Například když služebné sdělí, že chce ve svém pokoji masturbovat, přičemž ženě jasně řekne, že má povolení sdělit tuto informaci ostatním. To souvisí s jedním z vedlejších motivů filmu, že v paláci se přes veškeré snahy o diskrétnost nic neutají. Opakovaně doslova zazní, že zde „všichni všechno slyší“.

Spencer je tak v principu mnohem víc filmem psychologickým než biografickým či historickým. Snaží se o hluboký a intenzivní vhled do ztrápené duše člověka, jehož znaly a milovaly miliony lidí po celém světě.

Jde o snímek s velmi těžkou, divácky nepříliš komfortní atmosférou, která by slabším povahám mohla přivodit splín nebo možná i depresi. Kromě pár chvil na konci je film po celou dobu značně pochmurný, pesimistický, místy skoro až hororový. Pokud tedy od filmu o lady Dianě a priori očekáváte například sladkobolnou romantiku, tady se jí v žádném případě nedočkáte. Je to film mnohem spíše pro milovníky takového Ingmara Bergmana či nemilosrdných historických dekonstrukcí než pro někoho, kdo v hloubi duše touží provdat se za mocného šlechtice.

Larraínova a Knightova vize, jež není a ani netouží být jen dalším z řady oslavných filmových pomníků významné historické osobnosti, ale spíše kritickou výpovědí o odvrácené straně současné aristokracie (a nejvyšších společenských kruhů celkově), si dozajista za své odvážné a originální pojetí zaslouží respekt. Ani po formální stránce (kostýmy, kamera, hudba) nelze Spencer nic zásadního vytknout. Pro mnoho diváků a divaček ale film patrně bude kvůli zdánlivému chladu a odtažitosti ve spojení s pomalým tempem vyprávění a absencí klasické zápletky těžko stravitelným soustem.

Osobitá koncepce však významně trpí dvěma problémy. Jedním je Kristen Stewart, která ve snaze o kultivovanou „britskost“ a jemné vyjadřování svého vzteku a nespokojenosti chvílemi viditelně přehrává (afektovaně tlačí na akcent, poulí očima apod.). Vzhledem k tomu, že film je její one-woman-show (ostatní postavy mají v podstatě jen menší či větší cameo role), jde o dost velký problém, jenž boří snaživě budovanou skličující atmosféru.

Druhá výtka směřuje ke stopáži. Spencer trvá téměř dvě hodiny, mnohem víc by jí ale seděla délka do devadesáti minut. Zatímco v první hodině by se napětí a atmosféra nasáklá duševní tísní a zhnusením dala skoro krájet, během druhé poloviny už se téma začíná kvůli minimálnímu vývoji postupně vyčerpávat a v poslední půlhodině už snímek skoro nudí.

Příznivce oceňovaného seriálu Koruna, milovníky moderní historie či odborníky na britskou monarchii by mohl Larraínův snímek nepochybně zaujmout. Ostatním divákům a divačkám, kteří by mu rádi dali šanci, ale důrazně radím si nejprve zjistit, na jaký film se vlastně chystají.

hodnocení: 60 %