Série Vřískot: Hodnoceno od nejlepšího dílu po nejhorší

Série Vřískot: Hodnoceno od nejlepšího dílu po nejhorší
Vřískot | Dimension Films
Psal se rok 1996. Slasher, tedy subžánr hororu, v němž maskovaný maniak zabíjí teenagery – obvykle poněkud připitomělé – přestal diváky zajímat. Začínající scenárista Kevin Williamson to ale viděl jinak. Inspirován příběhem sériového vraha z Gainesville na Floridě, který zabíjel tamní vysokoškolské studenty, napsal scénář k hororu s názvem Scary Movie. Jeho obratnost v žánrových klišé zaujala Wese Cravena, který dal světu takové klasiky jako Poslední dům nalevo (1972), Hory mají oči (1977) nebo Noční můra v Elm Street (1984). Společně se na projekt vrhli, přejmenovali ho na Vřískot a dlouho to nevypadalo, že se tenhle kousek nějak výrazněji zapíše do filmové historie. Ostatně i premiérový víkend před Vánoci roku 1996 nebyl nejslavnější, film v kinech otevřel za pouhých 6 milionů dolarů. Pak ale zapracovala šeptanda, že Vřískot není jen další tupá vybíjená, ale hravé a svěží redefinování kdysi oblíbeného žánru. Víkend co víkend nabíral Vřískot na síle a nakonec si jen z amerických kin odnesl přes sto milionů dolarů.
Vznikl nový fenomén, v němž hrdinové chápou, v jakém žánru se ocitli. A nejen to. Vřískot formuli o souboji se zlem nezvykle doplnil o hledání identity vraha. Ne snad, že by samotné postavy podnikaly nějaké detektivní pátrání. Ale celá podívaná byla záměrně natolik rafinovaně vyprávěná, aby si jednotlivé dílky mohl divák skládat. Tento týden měl premiéru již pátý díl a my se dnes podíváme na to, jak si jednotlivé filmy vedou. Díly série jsou řazeny od nejlepšího po nejhorší. Článek bude přirozeně obsahovat spoilery.

Vřískot (1996)

Někdy se stane, že zajímavý koncept dotáhne k dokonalosti až pokračování. Vřískot není ten případ. Tady se zkrátka povedlo udělat perfektní řez hned napoprvé. Samostatnou kapitolou je úvodní mord, který odpravil v té době jedinou skutečnou hvězdu filmu (Drew Barrymore). Bezprecedentní tah, kterým tvůrci dokonale zamíchali kartami a znejistili diváky, kdo se opravdu dožije závěrečných titulků. Další výhrou byl perfektní castig. Málokdy se povede získat tak barvitou sebranku sympatických postav, nemluvě o odvážném obsazení Moniky z Přátel do role arogantní reportérky.
Williamson se navíc ukázal jako opravdový znalec žánru, takže celý film prošpikoval chytrými kličkami, narážkami a zajímavě vystavěnými momenty – jako když Sidney už neví, komu věřit, před domem míří pistolí na dva kamarády, kteří ji přesvědčují, že vrah musí být ten druhý, takže je pošle do háje a zamkne oba venku. Celé by to samozřejmě nefungovalo bez Cravena, který svou energickou režií dokázal, že hororový žánr je jeho krevní skupina.

Vřískot 2 (1997)

Dvojka nebyla v jednoduché pozici. V prvé řadě už měla jasně vyprofilované hrdiny, v té druhé navazovala na metahoror, takže zdánlivě neměla čím překvapit. Williamson se ale znovu vytáhl, když nechal z událostí prvního filmu udělat ve světě Vřískotu fenomén. Dvojku otevírá scéna v kině, kde se právě promítá horor Stab, jenž byl inspirován vraždami ve Woodsboro. A přirozeně se zde odehrají první vraždy. Přál bych vám zažít ten pocit, když usednete do kina na pokračování svého oblíbeného hororu a jeho úvod se odehrává v přítmí kinosálu. Vzpomínám, jak se najednou všichni začali v sedačkách nervózně ošívat.
Ale jen o skvělém úvodu dvojka není. Znovu nabízí naprosto zběsilé tempo, vysoký bodycount, zajímavé obsazení nováčků, chytré využití klišé, často až na hraně přiznané parodie (Randyho smrt v dodávce je „přehlušena“ partičkou s hlasitou muzikou) a našlapaným finále. Motivace vrahů je sice tentokrát o něco „zprstuvycucanější“, ale zasazení do kulis školního divadla to bohatě vynahrazuje. Vřískot 2 je příklad ukázkového sequelu, který se nebojí přitlačit prakticky na všech frontách a nachází potřebnou hranici, aby se ani jednou nestal nechtěně směšným.

Vřískot 4 (2011)

Bylo to těžké rozhodování. Obecně jsou si čtyřka a pětka kvalitativně hodně blízko a každý díl ztrácí v jiné rovině. Čtyřka má problém hlavně s finálním aktem, kdy měli Craven s Williamsonem možnost posunout celý fenomén novým směrem a nechat vyhrát zlo. Bohužel se toho zalekli a po svěžích sto minutách přišli s „pouhou“ klasikou, kde opět vítězí Sidney, Dewey a Gale. Škoda. Jde ale o jediné výraznější zaváhání celého filmu. Jinak je tu vše, proč si fanoušci Vřískot zamilovali. Vypíchnout si jednoznačně zaslouží nováčci. Erik Knudsen, Rory Culkin, Emma Roberts a speciálně Hayden Panettiere zahráli natolik sympatické postavy, že bylo hledání vraha opravdu vzrušující. Pro Cravena šlo o poslední film, který režíroval před svou smrtí v roce 2015. Lepší filmové rozloučení s publikem i žánrem si přát nemohl.
Vřískot (2022)
Vřískot
Kdybychom hráli na body, má pětka oproti čtyřce navrch ve vyváženějším tempu a lepším finálním aktu s odhalenými vrahy. Ztrácí nicméně na postavách a hláškách. A obojí je pravděpodobně dáno tím, že na rozdíl od čtyřky pětku Williamson nepsal, ale pouze produkoval. Není to tak, že by zdejší nové maso bylo přímo nesympatické. Ale nepřiroste, snad vyjma Jenny Ortegy, k srdci. Ale nechápejte mě špatně. Pětka je dobré pokračování a Craven, jehož v režii vystřídali Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett (Krvavá nevěsta), by se rozhodně za takový výsledek nestyděl. Vyjma úvodního twistu, kdy tentokrát první oběť přežije, se ale vlastně jen variují všechny žánrové hrátky, využité v celé sérii. A čtyřka zkrátka byla v tomhle ohledu nápaditější.

Vřískot 3 (2000)

Černá ovce série, která nevznikla v ideálních podmínkách, což je na ní znát. Williamson neměl na projekt čas, takže ho vystřídat rutinér Ehren Kruger. Neve Campbell (Sidney) během natáčení současně pracovala i na filmu 460 podezřelých (2000) a dotočení finální série seriálu Správná pětka (1994). To vedlo k tomu, že neměla na Vřískot 3 dostatek času, proto má ve filmu méně prostoru. Ani Craven se do projektu úplně nehrnul a nakonec souhlasil s účastí jen proto, že mu studio Miramax zafinancovalo natáčení vysněného dramatu Hudba mého srdce (1999).
Vřískot 3 tak byl vlastně nechtěným dítětem. Což by ještě nutně vadit nemuselo, ale Kruger se ve své snaze o navázání na klasiku vydal nešťastnou cestou - pro motivaci svého vraha převymyslel origin Vřískotu, respektive ho doplnil, a hladce to do sebe nezapadlo. Jde navíc o jediný díl série, v němž řádí jen jeden maniak. Zpětně proto řada momentů působí problematicky včetně faktu, že se před finálním střetem vrah nikdy nesetká se Sidney tváří v tvář, přestože je její bratr. A na tom zápletka stojí (a padá). Trojka každopádně není žádný žánrový odpad. Má ale nejblíže k tomu, čemu se ostatní díly vysmívají.