První dojmy: Seriálu Devadesátky jde spíš o zachycení doby než o řešení kriminálních případů

Devadesátky jsou televizní počin, na nějž se čekalo. Ne snad v tom smyslu, že by všichni odpočítávali dny do premiéry tohoto seriálu České televize. Čekalo se proto, že tuzemská 90. léta jsou silně nepokrytá ve filmové a televizní tvorbě. Byli tu v kinech Sametoví vrazi, U mě dobrý nebo Ganster Ka, na ČT vznikl čtyřdílný Rédl a nedávno na Voyu třídílný Případ Roubal. Reálně ale máme silné zpoždění – v zahraničí příběhy podle skutečných událostí vznikají s odstupem pěti deseti let, nikoli více než čtvrtstoletí. Retrem se stávají události bezpečně vzdálené nebo zapomenuté. Devadesátá léta jsou přitom dnes v globální kultuře retro, ale v našem prostředí zůstávají živá, bolavá, divoká, nevydiskutovaná.

U krimi seriálu Devadesátky jde už jen podle názvu více právě o zachycení doby než o řešení kriminálních případů, proto to není žádný Pitaval, Případy 1. oddělení nebo Mordparta a podobně. Hned úvod je dokumentární a shrnuje pomocí dobového televizního zpravodajství, jak se společností přehnala do té doby bezprecedentní vlna zločinu, před níž tu Václav Klaus příznačně zavírá oči a dělá, že o ní neví.

Děj samotný se snaží o dvě perspektivy – mladého, agilního, možná trochu naivního vyšetřovatele a starého, unaveného detektivního vlčáka, jenž si ještě dobře pamatuje praktiky minulého režimu. Jako by mu přechod z nespravedlivého režimu do režimu bezpráví i vyhovoval. Zároveň se ukazuje, jak blízko k sobě mají policisté a zločinci, až chvílemi vytvářejí určitou symbiózu, aby se přes malé ryby dalo dostat k těm velkým.

Hlavní atrakcí je určitě zhmotnění tehdejších mafiánských bossů Františka Mrázka a Ivana Jonáka a člověka paradoxně baví vidět tu přetrvávající všudypřítomnou hněď v mizanscéně, kdy téměř všechno je správně olezlé, zašlé a ještě nepřetřené zářivými barvičkami raného kapitalismu. Prozatím se buduje napětí i sympatie k postavám pomalu, nejsou to žádné strhující Narcos z Netflixu, ale v rámci české tvorby jde o velice slibný seriál, který působí o něco přesvědčivěji než zmiňovaný Roubal. Rozhodně má cenu koukat se dál.

Případy 1. oddělení mezi porevolučními českými krimi seriály kvalitativně nepřehlédnutelně vyčnívají. Možná největší zásluhu na tom má scenárista a bývalý policista Josef Mareš, který při psaní čerpal ze skutečných případů a vlastních bohatých zkušeností. Díky tomu seriál vzbuzoval silný pocit autenticity.

Šestidílná minisérie Devadesátky, která je prequelem úspěšného seriálu, se dějově vrací do nechvalně proslulých porevolučních let, v nichž organizovaný zločin zažíval neuvěřitelné žně. Mareš s režisérem Peterem Bebjakem se zcela logicky rozhodli tuto dobu vykreslit ve velmi temných a depresivních barvách. A už po prvním dílu lze konstatovat, že se jim to hodně povedlo.

Hlavní postavy z Případů (Plíšek, Kozák, Korejs) tady potkáváme v mladších verzích (v podání Martina Fingera či Roberta Mikluše), kterak dostávají za úkol řešit závažné zločiny spojené s českým podsvětím. Případy opět vycházejí ze skutečnosti a hned v první epizodě se objeví takové osobnosti jako František Mrázek či nezaměnitelný Ivan Jonák v naprosto bezchybném ztvárnění Michala Novotného. Příběh je tentokrát kontinuální, takže na konci prvního dílu se nedočkáme rozluštění úvodní vraždy pofidérního bodyguarda, která vše odstartuje.

Z mé strany tedy zatím převládá mírné nadšení, protože je vidět, že tvůrci to s touhle látkou zřejmě myslí vážně a že jejich schopnosti natočit relevantní a osobitou kriminálku je naštěstí neopustily. Na další díly se proto hodně těším.

Devadesátky míří dál než minisérie Rédl, která se zaměřila na bezprostřední přechod z konce osmdesátých do začátku devadesátých let. Vše bylo viděné prizmatem tajných služeb (bývalých i těch stávajících) a více či méně bizarních postaviček. Devadesátky se ještě více drží dobových reálií, některé osoby a osůbky budou jistě divácky vděčné (Ivan Jonák v podání Michala Novotného, František Mrázek ztvárněný Albertem Čubou), ačkoliv těm historie znalejším poběží mráz po zádech při uvědomění si, že něco takového bylo tenkrát možné, běžné, tolerované, přehlížené, jaksi trpěné.

Ostatně bezmoc některých vyšetřovatelů je až hmatatelná a člověk jen čeká, kdy se na scéně objeví někdo na způsob Pacinova Serpica. Nechybí humor, cynismus a na jedničku zvládnutá autenticita počátku 90. let jak ve výpravě a kostýmech, tak v mluvě a přístupu účinkujících. Z herců mě nejvíc bavil Matouš Ruml coby psychopatický šofér mercedesu. Snad se z té škatulky bezradných a obcházených milenců vymaní a bude dostávat více podobných rolí.