První dojmy: Matrix Resurrections je pokusem o dekonstrukci původní trilogie

První dojmy: Matrix Resurrections je pokusem o dekonstrukci původní trilogie
Matrix Resurrections (2021) | Warner Bros.
Roman Freiberg: 65 %
Málokterého letošního očekávaného blockbusteru jsem se bál tolik jako Matrix Resurrections. První díl Matrixu dosud považuji za jeden z nejlepších filmů všech dob a jeho dvě pokračování za přinejmenším pozoruhodná ve způsobu, jak se pokusila fantastickou původní ideu rozvést a svým způsobem i završit. O to víc mě děsila představa dalšího dílu, navíc téměř po dvaceti letech.
Resurrections si v první polovině s vtipem a nadhledem pohrává nejen s fenoménem Matrixu samotného, ale trefuje se i do současného zábavního průmyslu (kromě hollywoodské kinematografie hlavně do světa videoher). Způsob navázání na finále trojky je nakonec poměrně přijatelný a audiovizuální stránka včetně enormně stylizovaných akčních scén je i tentokrát na vysoké úrovni (své předchůdce v tomto ale bohužel nikterak nepřekonává).
Lana Wachowski na kultovní trilogii odkazuje téměř neustále, kvůli dostatečné opoře v ději to ale nepředstavuje problém. Ten nastává ve chvíli, kdy si uvědomíme, že hlavní zápletka směřuje primárně pouze k parafrázi posledního aktu jedničky, a to včetně závěrečného vyznění. Jde tedy o restart v pravém slova smyslu: o snahu vzkřísit kdysi populární, významnou a vlivnou značku a těžit z ní i v následujících letech. Osobně ale příliš nevěřím tomu, že by se to Warner Bros. povedlo.


Kamil Fila: 80 %
Matrix Resurrections je hlavně Matrix Deconstructions, vyloženě zpětné rozebrání celého univerza i kultu okolo něj. Je to film o tom, jak lidé po dvaceti létech chápou fenomén Matrixu, co všechno si do něj promítají, jak na něj nostalgicky vzpomínají a jak by chtěli, aby i pokračování bylo tak převratné jako první film. Ano, v ději se přímo mluví o tom, jak se dělají sequely. Je to dost jízlivá kritika Hollywodu a jeho potřeby vydělávat peníze na všem, dokud není původní myšlenka vyždímaná.
Tento film je vzpourou proti systému. Takové pokračování je možné udělat jen u Matrixu, žádné jiné popkulturní dílo by to nesneslo. Přestože se tu upomíná na staré scény, výjevy a hlášky, vše je předěláno do zvláštně ironické, lehce zcizující atmosféry, takového narativního déjà vu, a přitom se tu nikdy neprolomí „čtvrtá stěna“ a postavy nemluví přímo na publikum. Pouze některé se chovají jako poučení diváci trilogie, zatímco Neo a Trinity trpí ztrátou paměti. Ale právě tímto rozborem, převyprávěním, přeobsazením a přepsáním identity mnoha postav je snímek originální, a to natolik, že nikdy nic podobného nevzniklo a nevznikne.
Zatímco trojice snímků z let 1999 až 2003 mluví o tom, jak chceme uniknout z virtuální fikce do reality a postupně jsme schopní virtuální realitu ovládnout, čtyřka nás upomíná, že jsme většinou vždy lapeni v různých verzích virtuality, našich snech, přáních, iluzích, bludech, omylech, fanouškovství a vlastních teoriích. Je to velmi „metafilm“, ale pořád zábavný, chvílemi jako skeč ze Saturday Night Life. První třetina vrcholí v úplné herní extázi s rovinami reality. Ve druhé půlce film přepne do vážnější roviny, ke konci je z toho skoro zombie horor.
Lana Wachowski je ze sourozeneckého dua zjevně tou, která se starala víc o mytologii a myšlenkový náboj a byla méně zodpovědná za styl a akci, což bude spíš doménou Lilly, jež ale tentokrát film nespolurežírovala. Z typického matrixovského stylu tak zůstávají hlavně odvážné přechody mezi různorodými prostory a montáže více časových rovin dohromady. Nejsou tu ale žádné výjimečné přestřelky, bitky nebo honičky. Film působí krásně jistou neučesaností, hodně klade důraz na viditelné fyzické zestárnutí hrdinů. Určitě se vyplatí vidět ho dvakrát či třikrát, ale musíte přijmout, že dostanete něco radikálně jiného než předtím. Nedá se to srovnávat ani se Speed Racerem nebo Atlasem mraků. Je to sci-fi romance pro dospělé s nádechem něčeho, jako byl Free Guy s Ryanem Reynoldsem.