Unikátní český dokument podává svědectví o drastickém zneužívání chovné zvěře. Chladnými nenechá ani ty nejotrlejší.

Unikátní český dokument podává svědectví o drastickém zneužívání chovné zvěře. Chladnými nenechá ani ty nejotrlejší. 9 obrázků v galerii
Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta | Foto: Svědectví
Dokumentární snímek, jehož celý název zní Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta, předkládá publiku bezútěšné záběry z mnoha českých velkochovů. Se zvířaty, která v mnoha případech končí na pultech řeznictví a v supermarketech, je v nich zacházeno s krutostí, jaké se umí dopouštět jen člověk. Ať už divák pojídá každodenně maso, nebo je zásadovým veganem, celý rozsah pravdy s ním zamává a občas jej nechá se slzami na krajíčku.

Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta (dále jen Svědectví) vznikalo soustavně od roku 2018, kdy čtveřice dokumentaristů a bojovníků za práva zvířat ve složení Michaela Vincourová, Lukáš Vincour (manželé a zakladatelé organizace Zvířata nejíme), Věra Mikušová, Petr Beneš a Adele H. začala objíždět tuzemské velkochovy a pořizovat záznamy, odkrývající mnohými netušené spektrum zneužívání a trýznění chovné zvěře. Že je s prasaty, krávami, slepicemi či králíky zacházeno více než nevybíravě, o tom asi pochybuje jen ten nejnaivnější optimista. Jejich hospodářská 'vězení' bývají veřejnosti nepřístupná a dokument hned v úvodu zachycuje několik anonymních pracovníků, kteří filmařům brání ve vstupu. Do desítek takových podniků včetně jatek ovšem dokumentaristé přístup získali, a mohli podat bezprecedentní svědectví o tom, jakým barbarským, necitlivým a evolučně nepřirozeným praktikám bezbranná zvířata po celé své krátké a bídné životy čelí.

Trailer:

Osobně jsem se před projekcí v českobudějovickém kině Kotva, která byla pro snímek hledající distributory teprve čtvrtou v republice, trochu obával případného manipulativního a návodného provedení. Ač jsem v nejmenším nepochyboval o ryzích a chvályhodných úmyslech filmařů, z nichž dva byli v sále přítomní (Věra Mikušová a Lukáš Vincour) a připravení odpovídat na dotazy publika, tak zároveň jsem očekával příliš subjektivní a zaujatý pohled, tlačící minimálně k přehodnocení životních názorů u ekologicky či morálně lhostejnějších diváků a divaček.

Jistě, manipulativní forma se skutečně dá filmu vyčítat. V průběhu se několikrát objevuje stále narůstající číselný počet, přičemž není moc těžké odhadnout, že půjde o množství zvěře, zabité v našich velkochovech po dobu trvání projekce. Snímek trvá dlouhých 133 minut, což si obhajuje pochopitelným úmyslem obsáhnout trýznivé životy a osudy všech hospodářských zvířat, a to od jejich narození přes zajetí až po rozličnou smrt, způsobenou nejen lidmi, ale také otřesnými životními podmínkami. Neustálý příval syrových výjevů, jež doháněly některé lidi v sále k slzám, ovšem na takové ploše postupně otupuje. Na jednu stranu šlo o zjevný úmysl tvůrců, jimiž odhalovaná pravda má takový rozsah, který diváky zkrátka vyčerpá. Na druhou stranu, nadužívání některých záběrů (pohledy do popelnic, přeplněných mrtvolami zvířat, mouchami a červy) už stopáž jen protahuje. A týká se to také opakování některých informací a místy i doprovodného komentáře. Ten čte režisér a scenárista Petr Vachler a neschází mu kultivovanost a věcné či statistické informace, ovšem i zde je patrná značná angažovanost a například slůvko 'drastický' a další zdůrazňující adjektiva se objevují až moc často.

Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta | Foto: Svědectví

To ale vůbec neznamená, že by se jednalo o špatný a nepromyšlený projekt. Tvůrci při debatě po projekci přiznávali, že Svědectví považují za nástroj k šíření osvěty a jejich argument jakožto ochránců zvířat. Jisté propagandistické tendence jsou navíc potlačovány tím, že dokument po většinu času zachycuje nezkreslenou realitu velkochovů, která dohání citlivější diváky k slzám sama o sobě. Slepic je na minimálním prostoru tolik, že se vzájemně ušlapávají a ubíjejí k smrti, prasnice tráví život v klícce, v níž se ani nemohou otočit, aniž by si nepřivodily ošklivé odřeniny, na výměnu podestýlek nikdo nedbá a genetické úpravy, navyšující březost a urychlující růst, způsobují zvířatům bolestivé a ignorované zdravotní problémy a mutace. V těchto zařízeních navíc podle dokumentu pracují jen dva typy lidí - jednak ti, kteří už v prostředí neustálé smrti ztratili pomyslnou lidskost a zabíjejí bez lítosti, jednak zakomplexovaní brigádníci, jež si trápením zvěře během převozů cosi kompenzují. Snad i vlastní životní smůlu a nízké postavení ve společenském žebříčku, což ovšem snímek nerozvádí a rozvádět nechce. Pro oba typy jsou zvířata pouze instinktivně jednajícími objekty, popřípadě rovnou produkty ke konzumaci.

Tvůrci samozřejmě apelují na to, že do pouhých objektů mají zvířata stejně daleko jako lidé. Cítí bolest, propadají depresím a zoufalství, když se nemohou hnout a jejich nohy neunesou nepřirozeně velká těla, a je v nich hluboce zakořeněn pud mateřství, který je v chovech zcela potlačen a redukován na mechanické oplodňování a rození. To všechno a mnohem více mapuje Svědectví s úctou k realitě, před níž kamera neuhýbá ani v těch nejkrutějších momentech. A že se tato dokumentární úcta mísí s odporem k popisované realitě, to je přeci jen více důsledkem mravních a čistých úmyslů než laciné manipulativnosti formy.

Řešení nabízí snímek ve veganství, na jehož adresu se pozitivně vyjadřují některé úspěšné a fyzicky zdatné osobnosti jako Ben Cristovao, MMA bojovnice Magdalena Šormová nebo mistr světa v thajském boxu Jan Müller. Mnozí řeknou, že v tomto ohledu už je dokument návodný a propagující jistý životní styl, který je pro lidstvo navzdory současnému rozmachu pořád okrajový a odporující historické 'tradici' (nazveme-li podrobování, zabíjení a konzumaci chovné zvířat hodně mírně). Někteří potenciální odpůrci snímku a jeho přesahujícího sdělení dokonce mohou prohlásit, že odporuje samotné lidské přirozenosti jakožto savce, živícího se slabšími kusy potravního řetězce. Těmto názorům se tvůrci pokouší oponovat argumenty, podle nichž by měl vyvinutý lidský rozum produkovat soucit. Takové sdělení je bezesporu chvályhodné a z morálního hlediska důležité, ale současně se moc nedaří překlenout jeho smutnou naivitu.

Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta | Foto: Svědectví

Lidé možná mají nejvíce rozvinuté emoce v živočišné říši, avšak lidské dějiny jsou mimo úžasných objevů či umění také dějinami krutosti a násilí, k nimž se mnoho jedinců bezcitně uchyluje. To ostatně platí i pro některé zmiňované osoby, které v dokumentu se zvířaty manipulují. Mnozí pochopitelně jen vykonávají svou práci a třeba toho později litují - tvůrcům například poskytlo anonymní svědectví několik lidí, kteří ve velkochovech pracovali a pohled na zubožená zvířata nesnesli. Lukáš Vincour při debatě rovněž vyprávěl o setkání s bývalým pracovníkem, jenž se zvířecím aktivistům nejdříve vysmíval a dával na odiv svou bezcitnost, načež se rozplakal a vyjadřoval lítost nad svými činy, páchanými na zvířatech. Takové motivy ale Svědectví logicky nerozvádí, jelikož by odváděly pozornost od zacházení se zvířaty a vyžadovaly by prozkoumání pracovní i osobní zóny těchto lidí a jejich psychiky. Takřka všichni zaměstnanci chovů a jatek jsou místo toho vnímáni jako 'záporáci' - ani ne proto, že by o to dokumentaristé usilovali, ale protože pracují ve sféře, která ubližuje a zabíjí, aby uspokojila často zbytečně rozmazlenou lidskou poptávku. A tato záporná úloha je nepřímo přisuzována také všem, kdo odmítají naslouchat a zvážit změnu.

Změna ostatně souvisí právě s lidskou schopností vytvářet si vlastní postoje a názory - ovlivňované třeba díly jako Svědectví, které se pokouší apelovat na to pozitivní spektrum lidských emocí. A naráží při tom na paradox, neboť otevřeně hlásá, že v této záležitosti existuje jen jediný správný názor. A to ten, že nikdo nemá právo brát život jinému tvorovi, cítícímu a trpícímu stejně jako my.

Určitě je ale dobře, že se autoři v tomto případě uchýlili k prezentaci možného řešení a apelu na publikum. Jednak to koresponduje s formou, přesvědčující diváka o ryzí špatnosti zobrazovaných věcí, jednak to patří k dokumentu, který sleduje problém a pokouší se nabídnout východisko. To je pochopitelně v nedohlednu a otázka "Co dál?' rezonuje po vstřebání takového množství deprese a fyzického i duševního soužení asi nejvíce. Tvůrci správně tvrdí, že Svědectví je jejich nástrojem, který jim nemůže znehodnotit a odsoudit ani ten nejvíce zaujatý divák, pro něhož je představa veganství a plošného zákazu hospodářského chovu z mnoha důvodů absurdní. A nemusí jít o důvody povrchní, nýbrž o oprávněné pochyby logistické či vyplývající z oné historicky zakořeněné tradice a lidské nátury.

Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta | Foto: Svědectví

Pro tvůrce je nyní klíčové dostat jejich sdělení do většího množství kin či do televize. Jejich apel se zatím jeví jako silný a důkladný, ale malého počtu projekcí se bezesporu účastní hlavně ti lidé, kteří už mají o dané problematice uvědomění a nepodléhají lhostejnosti. Co se bude dít dále, je ale během na dlouhou trať s mnoha názorovými a legislativními dilematy, které v dohledné době nemohou být vyřešeny a dost možná na to nikdy nedojde.

Svědectví by měl vidět každý, kdo někdy v dětství přemýšlel nad tím, jak mu jeho každodenní jídlo vlastně doputovalo až na talíř. Ne proto, aby měnil názory, nýbrž z toho důvodu, aby nabyl plného uvědomění a poznal také odvrácenou a převážně ignorovanou stranu potravinářství. Sám si netroufám udávat procentuální hodnocení dílu, které v mnoha ohledech problematicky předkládá krutý reálný obrázek, jehož morální hodnotu ani v nejmenším nezpochybňuji a cítím k ní respekt. Osvěta je v tomto ohledu důležitá, vypovídá mnohé o lidech a chladnokrevné konzumní mašinerii a každý se může rozmyslet, co si z ní odnese - i když tvůrci občas nevybíravě tlačí k jedinému a krajnímu východisku.

Podívej se na Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta online hned teď!

Ankety
Líbí se vám trailer k Betlémskému světlu?
Ano
Ne
Nejnovější články:
Načíst další články