2.10.2021, 11:00

Režisérka Adéla Komrzý o paliativní péči, odvaze pacientů a plnohodnotném závěru života

Režisérka Adéla Komrzý o paliativní péči, odvaze pacientů a plnohodnotném závěru života 9 obrázků v galerii
Adéla Komrzý, režisérka filmu Jednotka intenzivního života | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary
Loni uvedla režisérka Adéla Komrzý do kinodistribuce poctu videoartu (Viva video, video viva), letos přináší o poznání citlivější a důležitější téma – paliativní péče v českém nemocničním prostředí. Jednotka intenzivního života se představila na filmovém festivalu v Karlových Varech a na začátku září vstoupila též do klasické kinodistribuce. S dokumentem autorka stále obráží republiku. S jakými motivacemi se do náročného tématu pustila? Nejen o tom se dočtete v následujícím rozhovoru.
Režisérka Adéla Komrzý na projekci v Karlových Varech. | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Na úvod bych měl jednu důvěrnější otázku: co přivede člověka vašeho věku k tomu natočit film z prostředí paliativní péče, kde se ošetřující setkávají s bolestí, umíráním?

„Víte, prostředí paliativní péče je pro mě především o životě, vztazích, lásce, naději, důvěře, pravdě, rozhodování, blízkosti, empatii, laskavosti, radosti, dojetí, smíření. A dalo by se pokračovat. Fyzická bolest se dá tišit, jak se měří ‚umírání‘, to nevím. Jak říká pan doktor ve filmu: ‚Zkrátka člověk žije do momentu, než přijde smrt.‘ A jak říká paní doktorka ve filmu: ‚Závěr života, to je velkej kus života.‘ Bylo pro mě zajímavé v průběhu vzniku filmu převracet perspektivu, jak na život ve svém závěru nahlížet.

K samotnému natáčení mě však přivedla negativní zkušenost. V nemocnici mi odcházel velmi blízký člověk, ale nikdo o tom s námi nemluvil a nemluvili jsme o tom ani s ním. Jen se ‚něco‘ vznášelo ve vzduchu. To, že s námi ani s nemocným lékaři nemluvili na rovinu, to nám bralo čas prožít závěr života plnohodnotně. Po určitém čase vyrovnávání se se ztrátou a bezmocí jsem zjistila, že v nemocnicích v západních zemích umírá kolem 60 až 7 0% lidí, a že tedy naše zkušenost pravděpodobně nebude ojedinělá. Chtěla jsem natočit film o tom, jak je možné, že v 21. století není samozřejmé odejít důstojně. Vypadalo to na kritiku systému. Když vtom jsem potkala lékaře Ondřeje Kopeckého a paní doktorku Kateřinu Rusinovou, kteří zrovna ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí začali rozvíjet paliativní tým. V tu chvíli jsem si uvědomila, že lze jít i pozitivní cestou a ukázat, že i o závěru života, života s nevyléčitelnou nemocí, lze mluvit otevřeně, lidsky a tak, aby měl pacient možnost o své další životní trajektorii rozhodovat. To byl pro mě inspirativní přístup. V průběhu natáčení jsem tedy získala pozitivní zkušenost, která mi také dala odpovědi na hodně otázek. Za to vděčím lékařům i pacientům, které jsem mohla potkat. Doufám, že se nám některé z nich filmem podařilo přenést.“

Protagonisté dokumentu - paliatři Kateřina Rusinová a Ondřej Kopecký. | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Paliatry jste s kamerou sledovala roky. Oni jsou průkopníky této péče u nás, profesionály. Jak ale reagovali na to, že je natáčíte?

„Samozřejmě to nebylo jednoduché a myslím, že na kameru si pořádně nezvykli nikdy. Věděla jsem, že vstupuji do velmi křehkého prostředí, a to především pro pacienty a jejich rodiny. Lékaři však chtěli podat zprávu o své práci a stejně tak pacienti a jejich rodiny, kteří se ve filmu objeví. Doufám, že jsem jejich důvěru nezklamala.“

Jak jste před samotným natáčením přistoupila k přípravě na takto citlivou misi?

„Stěžejní bylo chodit nejdříve na obhlídky bez kamery a seznámit se s prostředím, především pak s lékaři a zdravotníky, nabýt vzájemně důvěru. Pak jsem měla také sepsaný osobní dopis pro pacienty, ve kterém jsem vysvětlovala svůj záměr.“

Jednotka intenzivního života: Trailer

V čem vás natáčení změnilo?

„Bude to znít jako klišé, ale jsem vědoměji ukotvená v přítomnosti. Zároveň si v prostředí nemocnice začnete poměrně rychle rovnat životní priority a pociťovat vděk za to, co a koho máte kolem sebe. Opravdu vidět, slyšet, cítit. Změnilo mě i vědomí toho, že nemoci do života nechodí vždy kauzálně. Někdy pro ně zkrátka není vysvětlení, příčina.“

Zažila jste během natáčení chvíle, kdy jste chtěla vypnout kameru?

„Zažila. Byl to moment na úplném začátku natáčení, kdy jsem sama držela kameru a připadala jsem si v dané situaci nepatřičně. Také jsem z nemocničního prostředí neměla tolik zkušeností. Lékař mě tehdy podpořil a v natáčení jsme pokračovali. Myslím, že i takové momenty k natáčení dokumentu patří.“

Jednotka intenzivního života | Foto: Česká televize

Z jakého důvodu vlastně účinkující pacienti a jejich rodiny svolili k natáčení? Co si myslíte, že bylo onou motivací?

„Pro pacienty a jejich blízké, kteří se ve filmu objeví, bylo motivací vědomí, že díky zaznamenání části jejich životního příběhu vznikne filmová zpráva o práci paliativního týmu a že třeba pomůže i dalším, kteří by tuto péči někdy potřebovali. Nesmírně si vážím jejich odvahy a důvěry, kterou do mě vložili.“

Jak se za ty roky od doby, co jste začala natáčet, změnil přístup k tématu paliativní léčby? Zkraje letošního roku byla založena 1. paliativní klinika u nás, což je evidentně velký posun.

„Ano, je to veliký posun. Měla jsem možnost vidět, jak paliativní tým roste. Nejprve se scházel v seminární místnosti, později nemocnice přidělila prostory a vznikla ambulance a zatím posledním velkým krokem bylo založení 1. kliniky paliativní medicíny. Přednostkou je MUDr. Kateřina Rusinová a primářem doktor Kopecký. Součástí týmu jsou i další lékaři, sestry, psycholog, kaplanka, sociální pracovnice, fyzioterapeutka a další. Také bych ráda zmínila vrchní sestru Zuzanu Kadlecovou, která nám s koordinací natáčení hodně pomohla a povzbuzovala nás. Přestože paliativní tým ve Všeobecné nemocnici dělá velké kroky kupředu a proráží tak cestu i dalším, ne ve všech nemocnicích je paliativní péče dostupná. V Čechách máme zhruba 200 nemocnic a paliativní týmy jsou zatím více či méně rozvinuty pouze ve 40 z nich. Je tedy co dohánět, aby na ni mohli dosáhnout všichni, kdo ji budou potřebovat. Velký smysl má pak samotná výuka mediků, kteří mají o paliativní medicínu zájem.“

Delegace k filmu Jednotka intenzivního života na festivalu v Karlových Varech. | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Příjemně mě překvapilo, že Jednotku intenzivního života v cestě do kin podpořil distributor Falcon, který disponuje sítí multiplexů CineStar. Zmínila byste se o projekcích s tematickými diskusemi s diváky a jaké z nich máte pocity?

„Ano, také mě podpora distributora Falcon těší a moc si jí vážím. Projekce s následnými diskusemi podpořil i Nadační fond Abakus, díky němuž mohou lékaři cestovat do regionů a debatovat s tamním odborným i laickým publikem. A fungují opravdu skvěle. Je vidět, že o téma je veliký zájem a že je ve společnosti silná potřeba bavit se o tématech současné medicíny. Zároveň i sdílet osobní zkušenosti. Mít možnost se vzájemně uslyšet. Mám z toho radost. O projekcích a aktualitách s filmem spojených informujeme na našich stránkách na Facebooku a Instagramu.“

Co si myslíte, že českému lékařství chybí?

„Samozřejmě se nabízí odpovědět: finance. A to na hlubší strukturální úrovni, určitě ano. Ale z mé zkušenosti je možné zlepšovat na každodenní úrovni komunikaci tak, že to nestojí ani peníze, ani čas. Třeba se pacienta zeptat, jak se mu daří. Projevit o něj zájem a vědomí, že do ordinace nepřišel pouze chodící nemocný orgán, ale člověk.“

Co v rámci filmové tvorby chystáte?

„Natáčela jsem talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění. Do procesu jsem přizvala Tomáše Bojara a vznikl, myslím, velmi radostný film, který se na půdorysu přijímaček na uměleckou školu zamýšlí nad tím, na jakých hodnotách stojí současné umění a jakou roli má v současném světě. Další témata jsou zatím ve vývoji.“

Ankety
Půjdete do kina na Dunu?
Určitě, nemůžu se dočkat!
Ne, sci-fi mě nezajímají
Do kina nechodím, na filmy koukám jen doma
Co je to Duna?
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist