Recenze: Dokument Každá minuta života je obrazem kontroverzní výchovy dítěte k dokonalosti

Nový observační dokument Eriky Hníkové Každá minuta života pojednává o mladém manželském páru, Lence a Michalovi Hanuliakových, kteří se věnují výchově svého čtyřletého syna Miška s nejvyšším možným nasazením. Chlapec má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk". Tomuto cíli, jenž si chlapcovi rodiče stanovili, je podřízeno vše. Manželé odsunují své vlastní potřeby na vedlejší kolej a věnují synovi maximum času. Otec ho učí všemožným sportům, matka na něj kvůli jazykovým dovednostem mluví pouze německy atd. Díky tomu malý Miško předčí svými výkony většinu vrstevníků. Na první dětská kamarádství však zatím nemá čas. V jeho životě trénink střídá hru, hra střídá cvičení a cvičení střídá trénink v pravidelném rytmu.

Erika Hníková je zkušená dokumentaristka, která na sebe poprvé výrazně upozornila snímkem Ženy pro měny, v němž se zabývala tématem moderního ideálu ženské krásy. Od té doby natočila několik dalších dokumentárně laděných filmových a seriálových projektů, např. Nesvatbov, Pět statečných aj. Tématem své celovečerní novinky, kterou můžete aktuálně vidět v kinech, se jí povedlo rozpoutat nebývale živou diskuzi o správnosti a limitech rodičovské výchovy.

Specifický způsob, který Hanuliakovi na Miškovi aplikují, se nazývá Kamevéda. Jedná se o maximální využití času i prostředků za účelem rozvíjení potenciálu dítěte od jeho narození ve všech možných směrech. Zakladatelem této metodiky je JUDr. Pavel Zacha, který takto vychovával svého syna, z nějž se pak stal hokejista v NHL. Právě se Zachou Hanuliakovi komunikují a Miškovu výchovu s ním důsledně konzultují.

V osmdesátiminutovém snímku v podstatě po celou dobu sledujeme přesně (a pouze!) jejich program pro Miška. Hníková skutečně vůbec nic nekomentuje, na nic se neptá, dokonce je ani nestaví do konfrontace s kýmkoliv, kdo by mohl mít na jejich způsob výchovy odlišný názor. Postoj tvůrkyně z filmu za celou dobu nijak explicitně nevyplyne, což představuje pozoruhodný kontrast při srovnání např. s dokumenty Víta Klusáka (Svět podle Daliborka) nebo Barbory Chalupové (letošní Zákon lásky), jejichž postoje ke zpracovávaným tématům jsou z jejich snímků dost patrné.

Z pohledu publika, jenž na výchovu dětí nemá žádný vyhraněný názor, se dá k filmu přistupovat dvojím způsobem. Tím prvním je jeho zhodnocení z hlediska filmařské atraktivity či pouhé zábavnosti. Z tohoto pohledu je těžké Každou minutu života výrazně pochválit, protože nepřináší téměř nic, čím by mohla hrdě konkurovat jiným významným českým či slovenským dokumentárním filmům z posledních let. Není zde okouzlující protagonista, který by si diváka okamžitě obmotal kolem prstu, jakým je v Nové šichtě bývalý horník Tomáš Hisem, ani se tu nevyskytují scény, které by během chvilky snadno pohltily, jako jsou např. rozhovory se sexuálními predátory v superúspěšném dokumentu V síti. Nový počin Eriky Hníkové je znatelně méně okázalý a zdánlivě tak nemá publikum čím pobouřit, popřípadě nadchnout. Vzhledem k mohutné vlně ohlasů ale skutečně jen zdánlivě.

Druhou perspektivou je téma jako takové. Danou látkou Hníková trefila jackpot, protože si vybrala problematiku, jíž dokázala upoutat napříč českou veřejností. Nyní to skoro vypadá, že otázka ne/přijatelnosti některých způsobů dětské výchovy je pro tuzemskou společnost podobně citlivou a kontroverzní záležitostí jako např. nelegální migrace či sňatků gayů a leseb.

Hanuliakovi svou absolutní kontrolou nad Miškovým životem (co jí, kdy a co dělá, jak to dělá atd.) budí v mnoha lidech pohoršení, protože se domnívají, že na malé dítě by neměl být vyvíjen takový tlak a nároky. Je zde samozřejmě zcela legitimní otázka, zda je daný způsob výchovy vůbec přijatelný. Požadovat od dítěte dokonalost (ať už v jakémkoliv směru) a nekompromisně řídit jeho život jen proto, aby naplnil přání svých rodičů, zní poněkud zvrhle. Je otázkou, jakou k tomu mají rodiče motivaci - jde jim primárně o dobro syna, nebo spíše jejich? Mají na něco takového vůbec právo? Jak moc vlastně můžou na chlapce tlačit, aby to už nebylo příliš? Na druhou je možné se ptát, zda není obdivuhodné, jak moc se rodiče svému dítěti - na úkor svých vlastních zájmů - věnují. Debata by v tomto případě rozhodně neměla být jednostranná.

Fascinující jsou ale minimálně dvě věci: Miškovi rodiče rozhodně nepůsobí jako nějací tyrani, kteří by po svém synovi chtěli příliš a v případě selhání by ho jakkoliv trestali. Naopak působí velice rozumně, mile, chápavě a Miška za každý (i drobný) úspěch s chutí pochválí. Samozřejmě se nabízí otázka, jak dlouho by jim vydržela trpělivost, kdyby chlapec najednou začal odmlouvat a nechtěl plnit úkoly a povinnosti, které musí každý den bezpodmínečně plnit.

Malý Miško navíc působí dojmem, že extrémně disciplinovaný styl života, jenž mu rodiče naordinovali a na jehož dodržovaní osobně přepečlivě dohlížejí, mu nejen nevadí, ale dokonce se mu vyloženě líbí. Jediným potenciálním kazem obrazu na pohled dokonalého rodinného soužití je moment, kdy Miško hystericky brečí kvůli bolesti nohy, na které však nemá žádné viditelné zranění. Právě tato – pro někoho možná bezvýznamná – chvilka by mohla být subtilní, nenápadnou předpovědí, že se Miškův charakter, jenž je nyní plně v rukách jeho rodičů, možná za pár let, nejpravděpodobněji v období puberty, fatálně zlomí...

Každá minuta života má tu nevýhodu, že se nezvykle fungující rodině věnuje pouze po dobu jednoho roku. Moc bych si přál, aby Hníková v dokumentování Miškovy výchovy pokračovala i v následujících letech, popřípadě, aby se na Hanuliakovi obrátila třeba za deset let, kdy bychom mohli zjistit, kam se rodina za tu dobu posunula a jak se Kamevéda v jejich pojetí na chlapcovi „podepsala“. V této podobě totiž snímek může působit poněkud polovičatě, přestože jako „katalyzátor“ debaty zafungoval přímo ukázkově.

Hodnocení: 65 %