66%
Borsalino a spol.
- Akční
- Drama
Borsalino se dnes řadí k pověstným gangsterkám, přičemž cestu k úspěchu měl snímek režiséra Jacquese Deraye vydlážděnou již předem. Vznikal na motivy knihy The Bandits of Marseilles od spisovatele Eugene Saccomanoa, která vyprávěla skutečný příběh proslulých mafiánů Paula Carboneho a Françoise Spiritoa, kteří vládli podsvětí Marseilles ve 20. a 30. letech minulého století. A koho nezlákal vábivý námět, ten musel spěchat do kina alespoň kvůli vůbec první spolupráci dvou nejslavnějších francouzských herců té doby (Jean Gabin a Lino Ventura jistě prominou) – Alaina Delona a Jeana-Paula Belmonda.
Jacques Deray se rázem ocitl v záviděníhodné, ale zároveň proklatě
komplikované pozici. Obě megastar spolu na natáčení podle všeho vycházely, ovšem rozhodující stabilitu musel obstarávat právě čtyřicetiletý režisér, jenž už předtím s Belmondem i Delonem pracoval na samostatných projektech. Deray dohlížel na to, aby oba herci vystupovali ve shodném počtu scén a strávili na plátně stejný čas ve finálním sestřihu filmu, což mělo zabránit žárlivosti a nafoukaným manýrům – něco podobného se v zámoří událo roku 1974 při natáčení Skleněného pekla, kdy si Steve McQueen vynutil pár replik na víc, aby nezaostával za kolegou Paulem Newmanem.
Opravdový problém a začátek „dlouholetého odloučení“ mezi Delonem a Belmondem nakonec nastaly až vinou okolností, jimž by jen málokterý neangažovaný fanoušek přikládal váhu. Alain Delon totiž současně zastával i pozici producenta a jeho jméno se tedy na plakátu objevilo hned dvakrát, přičemž nápis „An Alain Delon Production“ (budeme-li brát v potaz anglickou verzi) se vyskytoval ještě před Belmondovým jménem. A bylo zle.
Ublížený Belmondo svého kolegu a producenta v jedné osobě zažaloval a celou záležitost hnal k soudu. Bližší informace poskytl už v srpnu 1970 pro magazín The New York Times Delonův společník a producent Pierre Caro. „Vzal (Belmondo) tu věc k soudu a rozhodnuto bude 23. listopadu. Tvrdí, že pokud vytěží nějaké peníze, tak je věnuje nemocnici pro staré herce. Podle mého měl Belmondo od začátku strach natočit s Alainem film. Vyžadoval stejný počet detailních záběrů. Alain musel odstranit některé z jeho nejlepších scén, protože v nich vypadal lépe než Belmondo. Mám pocit, že spolu už nikdy pracovat nebudou. Alain tvrdí, že ano, ale lže. Vsadím klidně tisíc dolarů, že k tomu nedojde,“ prozradil Caro.
V tomtéž rozhovoru se na dané téma stručně vyjádřil také sám Delon. „Pořád jsme tím, co byste tady v Americe nazvali ‚parťáky‘. Ale nejsme přátelé. To je rozdíl. V tom filmu byl mým hostem, ale přesto si stěžoval. Mám jej rád jako herce, ale jako člověk je trochu odlišný. Řekl bych, že jeho reakce byla hloupá... Skoro jako reakce ženy. Ale nechci se o něm více bavit.“
Dlouho se také zdálo, že by Pierre Caro svou tisícidolarovou sázku vyhrál. Borsalino zaznamenal u diváků úspěch a pokračování s názvem Borsalino a spol. natočil Deray už roku 1974, ovšem Belmondo se po boku Delona už neobjevil. Zůstalo to tak až do roku 1998, kdy se tyto dvě legendy stříbrného plátna znovu sešly ve filmu Poloviční šance. Stopy po pověstné rivalitě se přitom dlouhodobě zametají pod koberec a oba herci se shodují, že jim v další spolupráci zabránil zejména odlišný tok jejich kariér a složitost v propojení jejich stylů – jako kdyby sami kopírovali osudy jejich aktérů z Borsalina, jejichž cesty se po prvotním společném úspěchu rovněž odloučily.
Oba velikáni se spolu v posledních dvaceti letech často objevovali na veřejnosti a Belmondova smrt, k níž došlo 6. září 2021, jeho dávného ‚parťáka‘ silně zasáhla. Pětaosmdesátiletý Delon neváhal přímo změnit své padesát let staré stanovisko a potvrdil, že Belmondo byl po šedesát let ještě více než jen přítelem. „Představte si, že někoho ztratíte po šedesáti letech, někoho, kdo je váš přítel. (...) Měl jsem hodně společníků na své cestě, ale s ním to bylo jiné – on byl společník na celý život,“ uvedl Delon po Belmondově umrtí pro francouzský web RTL.
Odkaz Borsalina je tedy v součtu stejně pozoruhodný, jaké musely být i životní osudy skutečných gangsterských předobrazů. A navíc nekončí u světa „seriózní“ kinematografie a u dvou slavných herců – zajímavostí je, že velkou inspiraci snímek poskytl rovněž legendárnímu italskému pornoherci Roccovi Antoniu Tanovi alias Roccovi Siffredimu, jenž své umělecké jméno odvodil právě od postavy Alaina Delona, která se ve filmu jmenovala Roch Siffredi.
