Téma4. 4. 2020
V karanténě s... režisérkou Johanou Ožvold
Jana Kulku jsem navštívil v září v jeho pražské dílně v Karlíně. Minul jsem ho v průjezdu do areálu a už zdálky bylo poznat, že je to on. Vylezl z většího vozu, kam se mu pohodlně vejde všechno vybavení, bez něhož se při projekcích neobejde. Provedl mě přes místnost s páječkou a fůrou elektronických součástek do hudební zkušebny, kde sdílí prostor s talentovanými muzikanty. Jeho Pramítačka připomíná něco mezi truhlářským ponkem, soustruhem a hodně starým DJským pultem.
Analogová mašinka se skládá ze čtyř samostatných projektorů, z nichž každý se ovládá zvlášť. Dohromady jdou synchronizovat nejen v rámci tempa rozsvěcení/zhasínání diod, ale též promítat spolu s hudbou, která se odvíjí z analogového pásu. Jde o velmi důmyslný a dlouhou dobu vytvářený systém srovnatelný s VJskými programy. Jenže ty jsou často digitální, mapovatelné z počítače. Kulka dokáže Pramítačkou prohnat cokoliv, filmový pás jakéhokoliv formátu, vlastnoručně natištěné struktury nebo třeba krajku.
Je tak trochu s podivem, že se Kulka dostal na letošní Lunchmeat Festival, který spojuje elektronickou hudbu a nová média. I když vlastně není, protože nabízí něco, co ve všem tom digitálním smogu chybělo a co je ve výsledku staronové. Navíc má na všetečné otázky velmi jasné odpovědi a zdůvodnění.
„Když tvůrce pracuje s nějakým nástrojem, dává mu možnosti a limity. Takže kdybych chtěl pro film přinést něco nového, jednou z cest, jak si otevřít nějaké nové pole působnosti, je vymyslet nástroj, který umí dělat věci, jež jiné nástroje dělat neumí,“ říká Kulka. Klasických filmů dle jeho slov vznikají miliony, on se rozhodl jít svou vlastní cestou, ačkoliv ty jiné nezavrhuje.
Jeho Pramítačka se skládá z běžných součástek klasických projektorů, jejichž vývoj se zasekl někdy v osmé dekádě minulého století. Její součástí je zdroj světla, objektiv, kondenzor, filmová dráha, kotouče na navíjení filmu (od 8mm až po IMAX formát!). „Oproti klasickým filmovým promítačkám zde není strhovací mechanismus a krokový posuv filmu. To je nahrazené led diodami, které se umí velmi rychle rozsvítit a zhasnout, tudíž není potřeba mechanická závěrka. Můžou fungovat jako stroboskop, který umí zmrazit pohyb,“ vysvětluje Kulka a já si vybavím technopárty z devadesátých let.
Pramítačka: Ukázka projekce se synchronizovaným zvukem
Evoluce je často nejen příběhem zdokonalování, ale i věcí náhody, domnívá se Kulka a připomene analogii s VHS, které se prosadily prostřednictvím porno průmyslu. „To, že se vždycky uchytí a rozšíří nejlepší technologie, je spíš iluzorní, proto je zajímavé podívat se na zaniklé technologické větve různých odvětví a zjistit, co by se třeba dalo v dnešní době používat,“ přemýšlí nahlas Kulka a pokračuje v objasňování vlastní motivace.
„Snažil jsem se zodpovědět otázku, proč má dnes smysl pracovat s touto obstarožní, překonanou technikou. A jedna z odpovědí je, že může přinést věci, které digitál neumí. Už samotný fakt, že nejde o simulaci, ale o proud světla přes reálnou věc, znamená, že pokud tu věc vystavím nezvyklým podmínkám, tak se zachová podle zákonů přírody – shoří, zkroutí se a podobně. To v digitálním světě nejde. Když dělám s analogem, tak se dozvídám o přírodě, stvoření, zákonech přírody. Není to simulace.“
Autor tím nepřímo dává najevo, že jeho projekce jsou jedinečné, neopakovatelné a těžko se je podaří reportážně zachytit, aby si z nich člověk odnesl tak výrazný zážitek, jaký si odnášejí účastníci z jeho akcí. „Smyslem filmu je sejít se ve tmě a něco společně zažít. Já sloužím jako zprostředkovatel. Moje základní motivace je podělit se o něco, co jsem vykutil v dílně. Základem je fascinace, čisté žasnutí. Rozblikám bílé světlo určité frekvence a najednou se tam objeví skvrny, i když vím, že je to jen střídání světla a tmy. Můžou to být různé iluze, fantomové vjemy a podobně. Je to najednou zajímavý pocit. Je to podobné jako masáž; třeba když se pírkem budu na hřbetě ruky šimrat minutu, bude to minuta, ale když se prolomím třeba do pětapadesáté minuty, tak to může působit, jako kdyby mi hořela ruka,“ odbíhá Kulka od původního tématu Pramítačky jinam, což je pro něj během mé návštěvy příznačné a pro mne jako hosta dost obohacující.
„Svět je vlastně šíleně komplexní a komplikovaný, je to tak daleko, že jeden nerozumí druhému. Zároveň nám odpadl jednotící prvek víry. Dnes jsme rozpliznutí do nějakého vakua, kdy si každý hledá něco svého. Nicméně tady to je snaha oprostit se od čehokoliv zbytečného – nepotřebuji naraci, literaturu, drama, herectví. Očistím to na dřeň, zůstane mi světlo a působím přímo na smysly lidí,“ pokračuje Kulka ve výkladu.
„A jdu k tomu prapůvodnímu, k tomu, o čem hodně pojednával Carl Gustav Jung, což je hodně o stavu myšlení západního člověka. Bůh je mrtev, ale nepřišlo za něj nic silně zástupného – někde jsou to ideologie, někde je to konzum, někde je to nihilismus, doplň si sám. Promítačka je snahou postihnout to prapůvodní, co máme kdesi všichni otisknuté. To třeba spatřuji v tom, když jsem schopen stroj rozblikat tak, že může specificky stimulovat sítnici a mozek, aby vyvolával nějaké věci, které jiné stroje neumí. Ne že bych do svých filmů dával nějaký obsah, ale jsem agent, který lechtá smysly, potažmo vědomí, nevědomí a aktivuje alchymický plamen.“
Jan Kulka se svou Pramítačkou kočuje po celé republice, promítá na festivalech, v pokojích, ve stanech, ve stodolách na vesnici. Vítá jakékoliv reakce, nevyhýbá se ani těm odmítavým. Moji návštěvu uzavírá s nadsázkou vlastní dystopickou legendou, v níž kvůli silné magnetické bouři na Slunci přestanou fungovat všechny počítače a jediná možná projekce bude na starých analogových projektorech. „A na tuhle chvíli čeká Promítačka-Archeoscope, tedy Noemova archa pro film, proto má schopnost promítat všechny filmové formáty od 8mm po IMAX. V jeskyni jako v postapokalyptickém filmu najdeme staré svitky a začneme je znovu oprašovat, hledat v nich smysl, jako když luštíme hieroglyfy. Je to trošku nadsázka, ale nemusí to být v kontextu všemožných pandemií a tragédií až tak nereálné,“ dodává Kulka.
