Recenze: Ulice strachu míří v druhé části do kulisy, kterou milovníci hororového žánru ocení

Recenze: Ulice strachu míří v druhé části do kulisy, kterou milovníci hororového žánru ocení 4 obrázky v galerii
Ulice strachu – 2. část: 1978 | Foto: Netflix
Horor je možná u diváků všeobecně oblíbená komodita, slasher nicméně často bývá nad schopnosti současných režisérů. Nemluvě o nemoci věčného hledání dalšího Vřískotu, kdy se nové filmy často až hořečnatě snaží nějakým způsobem bořit / obracet známá klišé, aniž by se uměla popasovat se samotnými základy žánru. Ulice strachu je o to odvážnější experiment, že exkluzivně pro streamovací službu vznikla rovnou celá trilogie.

Ulice strachu je navíc sympatická tím, že si klade nemalé ambice a jakkoli v nich nenachází přímo stabilní výsledek, rozhodně nabízí obstojnou žánrovou zábavu. První díl, který trefně popsal ve své recenzi kolega Lamps, se zajímavě přesouvá od Vřískotu (pravidla popírající úvod) přes Halloween (maniak utržený ze řetězu) po dětský dobrodružný horor v duchu hitů To a Stranger Things. Není to hladká kombinace, což je na tempu prvního filmu nejednou znát, ale každá složka si své místo ve struktuře nakonec obhájila a prázdnost postav (minimálně některých) vyvážilo sympatické obsazení.

Trailer:

Našla se samozřejmě ale. Tlačenost kontroverzní romance je čistě otázkou vkusu (a rozčiluje spíše tím, že tohle téma se teď jeví být zkrátka všude), zato dějové zázemí jak z Příběhů ze záhrobí ztrácí své kouzlo, když jsou klíčové okamžiky minulosti odhalovány tak, že někdo náhodou spadne na správné místo. Velký plán se tu zkrátka bere hlavně na první dobrou a chybí mu potřebná drobnokresba. Ale v prvním dějství to nakonec tvůrci uhráli.

Ulice strachu - 2. část: 1978 stojí na obdobných základech. Jak vratkých určuje divákova láska k žánru a ochota mhouřit oči tam, kde příběh staví efekt nad logiku. Odvážná je ochota vystřídat většinu hrdinů a potěší odpovídající prostředí v podobě letního kempu. Podobná klasická kulisa se současně může autorům pěkně vymstít a i druhá Ulice strachu nelogicky naráží na vlastní nastavená pravidla - mezi táborníky jsou sice i malé děti, ty ale přirozeně umírají mimo záběr. Většinu času naštěstí druhá část Ulice strachu připomíná to, proč se stal Pátek třináctého kultovní záležitostí.

Ulice strachu – 2. část: 1978 | Foto: Netflix

Má totiž své neodmyslitelné kouzlo prostředí, kde všichni působí otevřeně vystaveni krutému osudu. A jakkoli druhý díl postrádá vyloženě nápadité mordy, nabízí slušný bodycount. Jen se na něj o něco déle čeká, což je naštěstí vyváženo lepším vykreslením většiny postav. A protože už se nemusí hrát na tajemno, jakmile se šlápne do vrtule, film nestagnuje.

Je každopádně obtížné se pro Ulici strachu (pro kterýkoli díl) obecně nadchnout. Režisérka Leigha Janiak není žádný břídil (žánrové ostruhy si vysloužila režií několika epizod televizního Vřískotu), zároveň ale nikdy nenatočí scénu vyloženě nápaditě. Bylo by zajímavé sledovat, co by s podobnou látkou dokázal například Alexandre Aja. Janiak je rutinér, ale i tahle meta zajišťující ucházející zábavu není zdaleka tak běžná, jak by měla.

Ulice strachu – 2. část: 1978 | Foto: Netflix

S příchodem finále pak splňuje dvojka, co je jí předurčeno - není tu skutečný začátek ani konec. Jen část skládačky, která čeká na poslední dílek. Ten je již na Netflixu k dispozici a jeho soud nechám zpátky na Lampsovi. Za sebe mohu říci, že druhý díl využil téma i prostředí ze všech třech dílů nejlépe a současně se nejméně zamotal do příliš laxně nastavených pravidel svého světa. A za to mu oproti jeho bratříčkům přihodím v hodnocení 10 % navíc.

Hodnocení: 70 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Chtěli byste vidět Rambův příběh v pojetí Quentina Tarantina?
Ano, určitě by to bylo velmi zajímavé
Ne, verze se Stallonem je vynikající
Možná, ale raději bych, aby zase natočil něco vlastního
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist