Recenze: Ulice strachu od Netflixu nabízí průřez historií vyvražďovacích hororů. Její první část oživí klasiky jako Vřískot a To

Každý se alespoň podvědomě rád bojíme. Jak jinak si ostatně vysvětlit nehynoucí popularitu hororového žánru, jehož dominantním odvětvím je už od sedmdesátých let takzvaný slasher, ve stručnosti charakterizovaný střetem maniakálního vraha s převážně pubertálními oběťmi. Průkopníkem byl v tomto směru kultovní Halloween z roku 1978, který rázem inspiroval lavinu následovníků. Ze slasheru se v průběhu let stal teenagerský kulturní emblém a takovou pověst se nyní pokouší využít Netflix se svou hororovou trilogií Ulice strachu.

První díl nese český název Ulice strachu - 1. část: 1994 a diváka zavádí právě do poloviny devadesátých let, do smyšleného amerického města Shadyside. To je po celých Spojených státech nechvalně proslulé jako kolébka zločinu a vražd, přičemž legendy praví, že četné brutální incidenty má na svědomí kletba čarodějnice, oběšené v polovině sedmnáctého století. Mrtví nyní začínají znovu přibývat a do boje s nezastavitelnými vraždícími přízraky se pouští pětičlenná skupina odvážných puberťáků.

Snímek startuje víceméně klasickým hororovým prologem. Ocitáme se v opuštěném supermarketu, který již ve večerních hodinách zeje prázdnotou, a na scéně se objevuje potenciální oběť, již následně opravdu přepadne tajemný maskovaný zabiják. Jeho vizáž přitom dá vzpomenout na ikonický Vřískot - ten si odbyl premiéru roku 1996 a přinesl renovaci slasheru svým sebeuvědomělým přístupem a přímými parafrázemi hororových klišé. A něčeho podobného se dočkáme také v Ulici strachu, která od samého počátku prolíná žánrové estetiky minulosti a současnosti.

Klíčová je přitom hlavně minulost - příběh se jednak odehrává před více než čtvrt stoletím a užívá postupy, které zpopularizoval právě zmíněný Vřískot. Celý film se soustředí výhradně na teenagery, kteří mají o neblahé historii svého města skvělý přehled a nepotřebují pomoc rodičů. Za to vděčí především nesmělému 'nerdovi' Joshovi (Benjamin Flores Jr.), jenž je typickým žroutem konspirací a chodící encyklopedií historických záznamů či legend, jimž se ostatní dosud vysmívali. Jediným dospělým, který se snaží aktivně jednat, je místní šerif (Ashley Zukerman), jenž však čelí sérii nepravděpodobných a těžko uvěřitelných událostí - za kupícími se vraždami má stát prastará čarodějnice, jejíž hrob narušili hlavní hrdinové při autonehodě a jimž se nyní hodlá mstít. A povolává k tomu dávno zemřelé oběti, které posedla a donutila vraždit v minulých dekádách.

Toto schéma konkrétně evokuje jiné průkopnické dílo v oblasti 'dětského

hororu', kterým je To od Stephena Kinga. Také v něm se nadpřirozené zlo v jednom prokletém městě opakovaně probouzelo k životu a také v něm se musela statečná omladina spolehnout jen sama na sebe. Ulice strachu pochopitelně nedisponuje natolik komplexním psychologickým příběhem jako Kingova slavná novela, ale v mnohém snese srovnání s nedávnou filmovou adaptací, konkrétně s její první částí. Také zde se skupinka teenagerů (byť starších než v případě To) potýká se zlem, jehož podstatu nedokáží racionálně smýšlející dospělí obejmout, přičemž to mezi pěticí hrdinů romanticky jiskří a svou roli hraje jejich sexualita. Titulní dvojici představuje bývalý lesbický pár Samantha (Olivia Scott Welch) a Deena (Kiana Madeira), který se po dramatickém rozchodu znovu stmeluje právě pod vlivem aktuálních děsivých okolností. Je to ostatně právě Samantha, která na sebe uvrhla hněv čarodějnice, a zbývající čtveřice přátel musí přijít s řešením, jak kletbu odvrátit.

A podobně jako v případě To, také v Ulici strachu se hrdinové musí obracet do minulosti, aby si události poskládali dohromady. Například do roku 1978, kdy v Shadyside došlo k tragickému masakru v letním táboře. Právě tento incident bude pozadím pro druhou část trilogie s podtitulem 1978, od níž lze očekávat další posun v žánrové estetice oproti 1994 - od vlivu popkulturního Vřískotu a od uvědomělých postav, které mají znalosti z klasických 'slasher' filmů ("Ve filmu to fungovalo!" zaslechneme hned několikrát), se přesuneme k poetice Pátku třináctého. Jeho první část ostatně dorazila roku 1980 a celá se odehrává právě v letním kempu.

Na úrovni historické reflexe svého subžánru se tak Ulice strachu zatím jeví jako zajímavý a promyšlený projekt, který si ze současných trendů ukusuje především z fenoménu Stranger Things - úspěšný seriál mohutně zpopularizoval 'osmdesátková' dětská dobrodružství ala Rošťáci, jimž dodal temnější auru či zlověstný stín nezažehnané studené války. První část Ulice strachu se na jednu stranu pokouší navázat prostřednictvím humoru a často odlehčené nálady, na druhou stranu však až překvapivě přitvrzuje - násilí je poměrně časté, krvavé a v závěru i detailní, tudíž pro děti mladší dvanácti let by rozhodně nemělo být u televize místo. Zkušenější hororové fanoušky ovšem tento aspekt bezesporu potěší, neboť namísto neškodné pohádky s neschopnými zabijáky dostanou ryzí vyvražďovací horor, v němž se dočkají i překvapivých a bolestných úmrtí (minimálně jednoho, které mě osobně překvapilo opravdu hodně).

Stranger Things je ovšem projektem bezpochyby lépe napsaným a dějově atraktivnějším. V Ulici strachu totiž zcela nefungují protěžované vztahy mezi postavami, které vyznívají opravdu vynuceně a šablonovitě - lesbický pár, jemuž je věnována i krátká erotická scéna, je spíše potvrzením moderního liberálního trendu a zamilovaný černošský nerd je chtě nechtě vtipný, byť si získá asi největší sympatie. Postavy se pochopitelně nechovají ani nemluví přirozeně, což by byl ten nejmenší problém, kdyby jim byly do úst vkládány alespoň zapamatovatelné hlášky a kdyby disponovaly silnými charaktery - ani jednoho se ovšem bohužel nedočkáme. Nemluvě o tom, že místy jsou na pořadu dne dosti absurdní zvraty - staletý a legendami opředený hrob čarodějnice je například objeven po autonehodě jen kousek od hlavní silnice a stačí jen lehce zahrabat rukama, aby se objevila zachovalá kostra.

Režisérka Leigh Janiak, která obstarala celou trilogii, pak odvádí spíše rozporuplnou práci. Občas přichází s vlastními zajímavými nápady a nečekaným střihem zrychlí rytmus vyprávění, jindy však inscenuje scény poněkud nepřehledně. Především je však z její práce cítit, že také ona příliš lpí na zažitých vzorcích, a s řemeslnou zručností servíruje již známé hororové atrakce a klišé. Někdy to funguje a navíc zapadá do retro estetiky, jindy jen čekáme na povinný a lehce odhadnutelný zvrat a podíváme se na hodinky, kolik času ještě zbývá. Snímek totiž trvá hodně přes hodinu a půl a ne vždy si takovou stopáž obhájí - trochu otravný je především v závěru, s nímž si očividně neví rady a nechává jej otevřený po vzoru televizních seriálů.

Na zbývající části ovšem budu rozhodně zvědavý, neboť dojde ke kompletní obměně prostředí i postav a snad také k dalšímu vybarvení tvůrčích záměrů, které mi zatím jsou veskrze sympatické. Ulice strachu - 1. část: 1994 je možná nevyvážená ve své přístupnosti a mezi všemožnými inspiracemi hledá svou originální tvář, ale zase buduje poměrně hutný fikční svět, v němž se celkem důmyslně mísí různé žánrové tradice a odkazy. Kombinace pubertální romance, dobrodružné honby za staletými legendami a krvavého vyvražďovacího hororu mohla bezpochyby dopadnout mnohem chaotičtěji a hloupěji.

Hodnocení: 70%