Pět důvodů, proč je 2012 nejlepším katastrofickým filmem posledních let

Pět důvodů, proč je 2012 nejlepším katastrofickým filmem posledních let
2012 | Columbia TriStar
2012 byl rok, který si prastará mayská civilizace spojovala s nevyhnutelným koncem světa. A nebyl by to Roland Emmerich, entuziastický režisér hitu Den nezávislosti, aby z tohoto jednoduchého námětu neuvařil dvouapůlhodinový epický biják, v němž se hroutí celá města a vybuchuje Yellowstonský národní park. 2012 je bezesporu šílenou podívanou, která fyziku a míru pravděpodobnosti zahání úmyslně do extrému, ovšem přes všechny pochybnosti jí nelze upřít neobyčejné filmové kouzlo. Existuje totiž minimálně pět důvodů, proč lze tuto typickou 'Emmerichovštinu' považovat za vůbec nejlepší a nejvyváženější katastrofický snímek po přelomu století.
2012

Epické měřítko

Pokud jste viděli zmiňovaný Den nezávislosti, pak vás jistě nepřekvapí, že Roland Emmerich se nebojí dirigovat rozsáhlé akční sekvence a pracovat se stovkami digitálních záběrů. A 2012 je na tom velmi podobně. Některé efekty sice zcela neobstojí tvůrčím záměrům, jenže právě tvůrčí vize drží všechny ty epické scény absolutní destrukce pevně pohromadě. Divákovi jsou servírovány bortící se města, obří přílivové vlny, sopečné výbuchy a zemětřesení, přičemž všechny tyto výjevy nepostrádají ani auru respektu k zuřící přírodě, ani špetku nadhledu, který má v tomto případě vítaný ozvláštňující efekt.

Odvaha nebrat se vážně

John Cusack, Woody Harrelson
2012
Zatímco Den poté představoval veskrze vážné svědectví o možném příchodu nové doby ledové, 2012 si naprosto uvědomuje limity své serióznosti. Vše na pohled vypadá osudově a místy až děsivě, ale Emmerich točí v prvé řadě velkofilm pro celou rodinu, který se nebojí 'shodit' sám sebe - ať už díky postavě šíleného konspirátora Woodyho Harrelsona nebo samotnou náturou velkolepých akčních scén. Ty jsou úmyslně vystavěny ve formě 'úniků na poslední chvíli', čímž jednak posilují dramatický efekt, jednak pomrkávají na diváka a sdělují mu, že dílčí aspekty akce (například průjezd limuzínou skrze řítící se prosklený mrakodrap) nemá brát vůbec vážně. V celém filmu nevidíme krev ani násilí, a přestože mimo záběr umírá takřka celá lidská populace, příběh je v prvé řadě rodinnou blockbusterovou zábavou - a přitom nikdy neztrácí zmiňovanou osudovost a celistvost.

Komplexní rozvrstvení postav a jejich motivací

Stejně jako v případě skvělého Dne nezávislosti, i v 2012 přináší Emmerich nesmírně vyvážený a bohatý fikční svět, který propojuje komplexní a přehledná síť důležitých lidských aktérů. Hrdinové filmu jsou převážně osoby, které mají okamžitý přístup k tvrdým datům a které informují diváka o možném či nevyhnutelném vývoji. A v centru pak stojí dynamicky se přesouvající skupinka kolem protagonisty Johna Cusacka, jež publikum provádí jednotlivými epickými atrakcemi a na vlastní pěst směřuje za záchranou, kterou 'vrchnost' obstarává. Postavy, rozeseté po všemožných koutech hroutícího se světa, navíc pojí přátelské či příbuzenské pouto, tudíž se posiluje jejich propojení a vyprávění hladce zprostředkovává jejich komunikaci. 2012 zkrátka přináší konec světa, jak jej známe, z neomezené perspektivy, již zprostředkovávají hrdinové ve všemožných společenských sférách. A tudíž navzdory dlouhé stopáži nenudí a udržuje si silné dílčí motivace.

Obsazení a kvalitní postavy

2012
2012 | Columbia TriStar
Problémem katastrofických filmů často bývá, že se nesejde úplně sympatická parta herců a že vedlejší postavy jsou minimálně bezkrevné a do počtu. Zde se ovšem sešla skupina snadno zapamatovatelných a poměrně renomovaných hereckých tváří, a divák by neměl mít problém 'usledovat' jakoukoli dějovou linii jen zásluhou zajímavě vykreslených charakterů. A to je o to důležitější, že některé postavy mají primárně informační funkci a nahlas vysvětlují možné scénáře, popřípadě zastávají negativní vládnoucí pozici a musí se chovat jako morální padouši - a tím už se dostáváme k poslednímu a velmi význačnému bodu.

Absence amerického patriotismu a centrismu

Či lépe řečeno 'pošlapávání hrdé politiky hollywoodských příběhů'. Zatímco ve Dnu nezávislosti byly Spojené státy vybarveny jako zásadní centrum odboje a rozhodující jiskra v zažehnutí lidského povstání, 2012 má na americký přínos poněkud střízlivější a satiričtější pohled. Důležitý vládní papaláš, jenž organizuje záchranný program, je typickou figurou samolibého a nesolidárního politika, ústřední skupinku postav zachraňuje soukromý letoun ruského oligarchy a samotná 'Noemova archa' se nachází v Číně, tedy v moderním průmyslovém a hospodářském centru. Tímto procesem se rovněž rozbíjí zažitá klišé katastrofických příběhů, pracujících s kultem nedotknutelného filmového hrdiny - zde se všichni snaží pouze přežít a konzervovat zbytky naší civilizace, což Emmerich narušuje až v posledním a zbytečně protahovaném aktu. 2012 je v součtu ohromně poctivým hollywoodským řemeslem, které s vlastní hloupostí manipuluje s nevídaným citem a láskou, jaké všichni novodobí žánroví konkurenti postrádají - snad jen s výjimkou loňského překvapení s názvem Greenland: Poslední úkryt, které jde v lecčems proti proudu podobně jako Emmerichův výpravný spektákl.