Recenze: Godzilla vs. Kong - souboj filmových titánů vstupuje do českých kin. Strhne vizuálním provedením

Když se studio Warner Bros. před necelou dekádou rozhodlo napravit americkou reputaci nejslavnějšího japonského monstra, kterou víceméně poplival Roland Emmerich ve své Godzille, rozsáhlé kinematografické vesmíry byly přeci jenom stále v plenkách. Universalu se stále nedařilo nastartovat vysněný Dark Universe, sestávající z klasických hororových monster typu Drákuly či Vlkodlaka, selhání čelil také ambiciózní Amazing Spider-Man a jediným úspěšným pionýrem v tomto ohledu zůstával Marvel, jenž prokazoval promyšlenou koncepci. Godzilla z roku 2014 stála u zrodu nového MonsterVersa, které k dnešnímu dni čítá čtyři celovečerní snímky a dospělo k prvnímu vyvrcholení, za nějž lze našlapaný crossover Godzilla vs. Kong rozhodně považovat. Ostře sledovaná novinka režiséra Adama Wingarda se už minulý víkend podívala do některých zahraničních kin, vydělala velké peníze a naznačila, že Warnerům dlouhodobější plány relativně vycházejí. V dosavadním formálním konceptu série lze ostatně vysledovat zajímavý vývoj, který se ve velkolepém střetu amerického a japonského monstra završuje. Avšak neobejde se bez problémů, spojených hlavně s dějovými zvraty, vyprávěním příběhu a zoufale nedořešenou rolí 'nadbytečných' lidských aktérů.

Právě úloha nepatrných a slabých lidí bývá v 'kaiju' příbězích, jejichž protagonisty jsou obrovští prehistoričtí titáni, soustavně vnímána jako problematická. Původní Godzilla z roku 1954 tento aspekt chytře obešla a bájného tvora prezentovala jako dozvuk nezažehnané atomové hrozby, proti níž je lidská populace, která nedrží ruku nad červeným tlačítkem, v podstatě bezbranná. Zmiňovaná verze Garetha Edwardse z roku 2014, jež představila subžánr kaiju modernímu americkému publiku, pak přišla se zdánlivě inovativní formou, která odporovala mokrým fanouškovským snům o opulentních ještěřích bitvách, respektive zcela zadupala Emmerichovu vizi Godzilly jako hrozného nepřítele. Edwardsův film uvědoměle navázal na japonské tradice, podle nichž se Godzilla postupně stal kladným hrdinou, a dění kompletně podřídil vizuální perspektivě postav a bezvýslednosti jejich konání. Na silně atmosférické dílo, jehož lidští hrdinové se jen bázlivě potáceli pod nohama neporazitelných obrů, pak navázal pestrobarevný Kong: Ostrov lebek. Ten pro změnu nabídl přímočaré a formálně nadnesené dobrodružství s důrazem na lidské činy, které vše obrací k horšímu, a představuje daleko typičtější hollywoodský blockbuster. A konečně, více než rozporuplně přijímaný třetí střípek série Godzilla II Král monster se vydal někam mezi - z Godzilly si bral seriózní snahu o osudovost a zobrazení nicotnosti lidských aktérů, od Konga zase převzal vypravěčský drajv, větší prostor pro střetnutí monster (nebo s monstry) a aktivnější lidskou účast v partii titánů. A takové rozkročení, které už v Králi monster často drhlo a narušovalo rytmus i ráz příběhu, předznamenalo také největší slabiny Godzilla vs. Kong.

Začnu však u pozitivních stránek a u toho, kterak se Wingardovi a týmu

scenáristů relativně povedlo navázat na výše popsaný vývoj série. Podobně jako v minulých dvou filmech, také zde figuruje vedle dominantních titánů velké množství lidských postav, které mají různé motivace a cíle. A stejně jako v Ostrovu lebek a v Králi monster, i v Godzilla vs. Kong to jsou lidé, kdo svými činy uvádí do pohybu Godzillu, nyní právoplatné alfa-monstrum. Tři roky po událostech posledního dílu ohnivý ještěr útočí na základnu vědecké organizace APEX a po zdroji náhlé agrese pátrá konspirátor a bývalý zaměstnanec APEX Bernie Hayes (Brian Tyree Henry), k němuž se přidávají dospívající Madison Russell (Millie Bobby Brown) a její kamarád Josh (Julian Dennison). Ti pronikají až do tajných laboratoří v Hong Kongu, kde jsou svědky toho, jak ředitel organizace Walter Simmons (Demián Bichir) vyvíjí strašlivou zbraň, schopnou přemoci i zdánlivě neporazitelného Godzillu. Kong mezitím pobývá na Ostrově lebek pod dohledem Monarchu, kde navazuje unikátní vztah s domorodou němou dívkou Jia (Kaylee Hottle). Prehistorický lidoop je vnímán jako jediná šance pro zkrocení rozzuřeného Godzilly a pod dohledem vědce Nathana Linda (Alexander Skarsgård) je přepravován na Antarktidu, kde má posloužit jako transport do dosud skrytého a neprozkoumaného světa plného netušené zemské energie.

Lidé tedy nejenže vyprovokují Godzillu, uvědomujícího si ohrožení své dominantní pozice, ale doslova s sebou vláčejí také majestátního King Konga – ten je nejprve přepravován v řetězech na letadlové lodi, načež jej eskortuje tucet vrtulníků ve scéně, která přímo odkazuje na japonský originální crossover King Kong vs. Godzilla. V hlavní úloze se přitom ocitá Kong, jenž je už od prvního filmového dobrodružství z roku 1933 v kinematografii etablován jako kladný hrdina, hájící pouze svou ostrovní říši. Godzilla oproti tomu musí zaujmout postavení hrozby, které vyplývá z nepochopení, respektive podlé manipulace ze strany lidí – s takovým schématem ostatně pracovala už dvojice filmů Godzilla vs. Mechagodzilla a Terror of Mechagodzilla ze sedmdesátých let, která rovněž představuje významný inspirační zdroj Wingardova snímku. Ten je bezpochyby důmyslně zakotven v popisovaných tradicích a logicky rozvíjí koncepci nově budovaného MonsterVersa, jehož každá část je znatelně odlišná. Tato snaha o odlišení a vlastní rukopis však přináší rovněž negativní prvky a místy dochází k ještě zmatečnějšímu míchání formálních přístupů než v předchozím Králi monster.

A při obviňování neváhám ukázat prstem na jediného muže, jímž je právě režisér Adam Wingard. Jeho jméno doteď znala jen poměrně úzká skupina hororových fanoušků, kteří snad mají v oblibě nízkorozpočtové filmy jako You’re Next nebo Blair Witch: 20 let poté. Godzilla vs. Kong byl pro Wingarda prvním velkým studiovým projektem, s jehož monstrózním měřítkem by se jistě potrápil kdejaký zkušený filmař. A jakkoli entuziastický režisér zvládá očekávané akční sekvence, které jsou kreativně nasnímané, velkolepé a jednoduše zábavné, poněkud neurvale zápolí s vyprávěním příběhu a charakterem výpravy. Godzilla (2014) byla temná, napínavá a náznaková, Ostrov lebek nabídl celkem konzistentní a převážně uvolněnou jízdu plnou stylových záběrů a zábavných kompozičních přechodů a Král monster se sice potýkal s rytmem, ale v součtu si udržel svou tvář i jasný směr. Godzilla vs. Kong chce být na jednu stranu osudový blockbuster, založený na emocionálním poutu mezi Kongem a vnímavou dívenkou, ale soustavně se do něj šroubují nesourodé komediální vložky. Užvaněný černošský konspirátor je od první scény protivnou figurou a celá jeho linie, do níž se bohužel namočila i sympatická hvězda minulého dílu Millie Bobby Brown, by neobstála ani v uvolněnějším Stranger Things – tam se také dětští hrdinové s prstem v nose infiltrují do přísně střežených vědeckých zařízení, ale zdaleka to nepůsobí natolik nepatřičně a pochybně. Místy se soundtrack skládá z ležérních popových songů z minulého století, hned v následující chvíli ale začne dunit hudba od Junkie XL, proti níž nemohu opět říci ani slovo špatného, jenže její intenzita často přehlušuje i dialogy lidských postav. A tím se vlastně podtrhává, jak nedopečeně a podružně zde lidé opět vyznívají – jejich činy jsou sice důležité, ale Wingard je často vůbec neukazuje a herecké výkony ve filmu tvoří směs takzvaných ‚reaction shots‘, kdy se známí herci tváří zmateně a vyjeveně. Zřejmě nejvíce bolestivé to je u dvojice Kyle Chandler a Alexander Skarsgard, která by ve filmu skoro nemusela být (především pak Chandler, jehož mi bylo opravdu líto).

První hodinu projekce bych dokonce přirovnal k obrovskému zklamání a kromě akčního segmentu z letadlové lodi a pár záběrů na Eizu Gonzáles v ní nenacházím nic, co bych si chtěl v budoucnu pouštět opakovaně. Wingard se zběsile přesouvá napříč zeměpisnými polohami a hrozně dlouho trvá, než ve více liniích vznikne pořádek a ukáže se tvůrčí záměr. V druhé polovině se naštěstí vyrovná tempo, různé kinematografické tradice se konečně soudržně protnou a divák si může užívat to, na co primárně čekal. Rozsáhlá bitva v hongkongské metropoli má soustavné grády a neschází jí ani zajímavá barevná stylizace, ani vynalézavá práce s kamerou, která se místy pohybuje paralelně s údery Kongových pěstí a vytváří netradiční zážitek, jednoznačně vhodný pro velká plátna kin. Očekávaný a v trailerech předznamenávaný twist nakonec má hlavu i patu a vůbec – jako drahému, vizuálně dokonalému a v kulturních tradicích zakořeněnému blockbusteru nejde filmu zase tolik vyčítat.

Chaoticky sestříhaná a nudný první půlka ovšem hyzdí celkový dojem stejně jako tradičně mdlé zacházení s lidmi, z nichž je nejsympatičtější určitě němá Jia. A jako poněkud diskutabilní vnímám i linii s ‚novým světem‘. Ta sice opět navazuje na japonský snímek Godzilla vs. Megalon (1973), v němž se představil rozsáhlý podzemní národ Seatopia, jenže celý dosavadní MonsterVerse, postavený na zasazení fantastických monster do reálného světa, tím ‚degraduje‘ na fantasmagorickou pohádku ve stylu Cesty do středu Země a tak trochu i třetí Doby ledové. To je samozřejmě jen můj subjektivní pocit, který nijak nevyvrací vizuální půvab a zajímavost světa samotného.

Godzilla vs. Kong je bezesporu výsledkem skupinového úsilí lidí, kteří milují filmový vesmír kaiju a vehementně usilují o to, aby diváci jejich nadšení plně sdíleli. Relativně krátký (110 minut) snímek je napěchovaný obrazovými podněty, jež ani napoprvé nelze plnohodnotně vstřebat. Škoda tedy, že ke druhé projekci nijak nemotivuje otupující děj, jenž celou první hodinu přešlapuje mezi různými formálními přístupy i liniemi dost neobratně a dokazuje, že Adam Wingard zkrátka nemá dost pevnou ruku na ukočírování takto ambiciózního vyvrcholení, které spojuje různé žánrové tradice coby hollywoodský kaiju film, vzdává poctu jako remake a piluje vlastní výraz jako další část konceptuálně rozvíjené série. Případné (a nepravděpodobné) uvedení v tuzemských kinech bych si ujít asi nenechal, ale jinak si z této drahé megalománie vždy pustím raději nadupaný sestřih toho nejlepšího – a přitom bylo zaděláno na mnohem více.

Hodnocení: 60%