Recenze: Moje učitelka chobotnice - intimní vztah člověka s hlavonožcem ve strhujícím a emotivním dokumentu

Recenze: Moje učitelka chobotnice - intimní vztah člověka s hlavonožcem ve strhujícím a emotivním dokumentu 6 obrázků v galerii
Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix
Unikátní dokumentární snímek od Netflixu se dočkal zasloužené oscarové nominace a rozhodně patří k projektům, které byste na streamovací službě neměli přehlížet.

Dokumentární tvorba je nedílnou součástí kinematografie už od jejích počátků a pro mnoho lidí dodnes představuje tu nejpohodlnější cestu k novým poznatkům a znalostem. Dokumentaristé často usilují o zachycování nezkreslené skutečnosti z míst, o kterých se má lidstvo stále co nového učit, popřípadě mapují životní dráhu zajímavých individualit, které svými dovednostmi či přirozeným vybavením vyčnívají z evoluční řady a poskytují inspiraci. Moje učitelka chobotnice představuje ojedinělé spojení těchto atributů a přináší nesmírně intimní pohled na přátelství obyčejného člověka s neobyčejným mořským stvořením, které začíná u zvědavého pozorování a dotýká se až hluboce emocionálních nuancí a filozofických úvah o smyslu pozemské existence a nevyhnutelné konečnosti života.

Trailer:

Lidským protagonistou snímku je dokumentarista a přírodovědec Craig Foster, jenž roku 2010 začínal zkoumat bohaté chaluhové lesy u jihoafrického pobřeží. Zde také narazil na mladou chobotnici pobřežní, která se po celý následující rok stala jeho vášní a spřízněnou duší. K její skrýši se potápěč i s kamerou vracel každý den a mezi naprosto odlišnými živočišnými druhy se pomalu vytvářelo fascinující pouto, které svou intimitou a myšlenkovým přesahem pohodlně zastiňuje většinu hollywoodských romantických produkcí.

Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix

V tomto ohledu není film úplně typickým dokumentárním počinem, neboť informace prohání vysoce osobním a emocionálně založeným filtrem. A je tedy nevyhnutelné, že někteří odsoudí tuto nevšední romanci pro sentimentalitu a subjektivní nátlak na sledujícího. Ale takový pragmatický přístup se mi jeví jako poněkud nešťastné přehlížení tvůrčích záměrů, které jsou i s přihlédnutím k citové manipulaci krystalicky čisté. Foster ostatně nenahlíží na chobotnici pouze z pocitového hlediska a jako na svou vstupní bránu do majestátního a tichého podvodního světa, nýbrž si často zachovává rovněž tradiční dokumentaristický odstup. Rostoucí důvěra mezi filmařem a jeho objektem fascinace vyústila v obdivuhodnou porci precizně natočeného materiálu, který odhaluje takřka kompletní životní cyklus chobotnice pobřežní se všemi přidruženými krásami, zvláštnostmi i smrtelnými nástrahami. Vidíme, jak si tento pozoruhodný živočich obstarává potravu, jak využívá hojnosti a rozmanitosti svého prostředí i jak čelí malým žralokům pyžamovým - to vše Foster zaznamenává, aniž by se snažil zasahovat do přirozeného a nevyhnutelného chodu přírodu. S chobotnicí nakonec setrvává až do její smrti, která přichází krátce po nakladení vajíček a pečování o zárodky nového života.

Co ovšem dokumentu dodává rozhodující sílu a význam, je právě ono ozvláštňující emocionální pouto. Foster vystupuje zároveň jako retrospektivní vypravěč, jenž vztahuje své zkušenosti s chobotnicí k vlastním životním a existenciálním zásadám. Jak prozrazuje už název filmu, na pohled zranitelný mořský živočich učí ještě zranitelnějšího a zarmouceného člověka úplnějšímu vnímání kruhu života. Chobotnice, jež se Fostera nezdráhá svými chapadly dotýkat a zavádí ho do člověku nepřístupných tajů instinkty ovládané existence, posouvá edukační hodnotu dokumentu do nebývalé rovnováhy - pozorný Fosterův objektiv odhaluje divákovi zvířecí říši tak, jak je zvyklý z projektů od BBC, zatímco pozorovaný svět a jeho zástupce jako kdyby promlouvali až k emocím, jež jsou výsadou světa lidí. Moje učitelka chobotnice je tak důmyslně vystavěna jako 'dokument uvnitř dokumentu', a koho třeba neosloví intimní vztah dvou bytostí a z něj vyplývající dojem absolutní sounáležitosti s moudrou přírodou, ten se stále může zaměřit na unikátně zmapovanou životní pouť mořského živočicha.

Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix

Skvělá hodnocení a oscarová nominace však napovídají, že pro většinu filmových konzumentů není obtížné ten subjektivní emocionální nátlak přijmout. Jeho prostřednictvím dosahují režiséři Pippa Ehrlich a James Reed mimo jiné naléhavého sdělení, které burcuje k ochraně chaluhových lesů, skýtajících neuvěřitelné a inspirativní životní příběhy. Sám Craig Foster založil neziskovou organizaci Sea Change Project, která má zvyšovat povědomí o daném ekosystému, a dokument nezanechává jediný stín pochybnosti, že právě jeho přátelství s chobotnicí zásadně - emocionálně i intelektuálně - ovlivnilo jeho náhled na život. A podobný efekt má Moje učitelka chobotnice také na sledujícího. Toho zanechává se slzami na krajíčku, truchlícího nad nevyhnutelným osudem malého hlavonožce, jehož existence se zdá být více naplněná než u jakékoli lidské bytosti.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Kreativní Evropa
Ankety
Máte rádi žánr true crime?
Ano, mám.
Mám, ale není můj nejoblíbenější.
Ne, nemám.
Vyhýbám se mu, děsí mě.
Je to pro mě subžánr s velmi různorodou kvalitou.
Co je to true crime?
Nejnovější články:
Načíst další články