Recenze: Moje učitelka chobotnice - intimní vztah člověka s hlavonožcem ve strhujícím a emotivním dokumentu

Recenze: Moje učitelka chobotnice - intimní vztah člověka s hlavonožcem ve strhujícím a emotivním dokumentu 6 obrázků v galerii
Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix
Unikátní dokumentární snímek od Netflixu se dočkal zasloužené oscarové nominace a rozhodně patří k projektům, které byste na streamovací službě neměli přehlížet.

Dokumentární tvorba je nedílnou součástí kinematografie už od jejích počátků a pro mnoho lidí dodnes představuje tu nejpohodlnější cestu k novým poznatkům a znalostem. Dokumentaristé často usilují o zachycování nezkreslené skutečnosti z míst, o kterých se má lidstvo stále co nového učit, popřípadě mapují životní dráhu zajímavých individualit, které svými dovednostmi či přirozeným vybavením vyčnívají z evoluční řady a poskytují inspiraci. Moje učitelka chobotnice představuje ojedinělé spojení těchto atributů a přináší nesmírně intimní pohled na přátelství obyčejného člověka s neobyčejným mořským stvořením, které začíná u zvědavého pozorování a dotýká se až hluboce emocionálních nuancí a filozofických úvah o smyslu pozemské existence a nevyhnutelné konečnosti života.

Trailer:

Lidským protagonistou snímku je dokumentarista a přírodovědec Craig Foster, jenž roku 2010 začínal zkoumat bohaté chaluhové lesy u jihoafrického pobřeží. Zde také narazil na mladou chobotnici pobřežní, která se po celý následující rok stala jeho vášní a spřízněnou duší. K její skrýši se potápěč i s kamerou vracel každý den a mezi naprosto odlišnými živočišnými druhy se pomalu vytvářelo fascinující pouto, které svou intimitou a myšlenkovým přesahem pohodlně zastiňuje většinu hollywoodských romantických produkcí.

Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix

V tomto ohledu není film úplně typickým dokumentárním počinem, neboť informace prohání vysoce osobním a emocionálně založeným filtrem. A je tedy nevyhnutelné, že někteří odsoudí tuto nevšední romanci pro sentimentalitu a subjektivní nátlak na sledujícího. Ale takový pragmatický přístup se mi jeví jako poněkud nešťastné přehlížení tvůrčích záměrů, které jsou i s přihlédnutím k citové manipulaci krystalicky čisté. Foster ostatně nenahlíží na chobotnici pouze z pocitového hlediska a jako na svou vstupní bránu do majestátního a tichého podvodního světa, nýbrž si často zachovává rovněž tradiční dokumentaristický odstup. Rostoucí důvěra mezi filmařem a jeho objektem fascinace vyústila v obdivuhodnou porci precizně natočeného materiálu, který odhaluje takřka kompletní životní cyklus chobotnice pobřežní se všemi přidruženými krásami, zvláštnostmi i smrtelnými nástrahami. Vidíme, jak si tento pozoruhodný živočich obstarává potravu, jak využívá hojnosti a rozmanitosti svého prostředí i jak čelí malým žralokům pyžamovým - to vše Foster zaznamenává, aniž by se snažil zasahovat do přirozeného a nevyhnutelného chodu přírodu. S chobotnicí nakonec setrvává až do její smrti, která přichází krátce po nakladení vajíček a pečování o zárodky nového života.

Co ovšem dokumentu dodává rozhodující sílu a význam, je právě ono ozvláštňující emocionální pouto. Foster vystupuje zároveň jako retrospektivní vypravěč, jenž vztahuje své zkušenosti s chobotnicí k vlastním životním a existenciálním zásadám. Jak prozrazuje už název filmu, na pohled zranitelný mořský živočich učí ještě zranitelnějšího a zarmouceného člověka úplnějšímu vnímání kruhu života. Chobotnice, jež se Fostera nezdráhá svými chapadly dotýkat a zavádí ho do člověku nepřístupných tajů instinkty ovládané existence, posouvá edukační hodnotu dokumentu do nebývalé rovnováhy - pozorný Fosterův objektiv odhaluje divákovi zvířecí říši tak, jak je zvyklý z projektů od BBC, zatímco pozorovaný svět a jeho zástupce jako kdyby promlouvali až k emocím, jež jsou výsadou světa lidí. Moje učitelka chobotnice je tak důmyslně vystavěna jako 'dokument uvnitř dokumentu', a koho třeba neosloví intimní vztah dvou bytostí a z něj vyplývající dojem absolutní sounáležitosti s moudrou přírodou, ten se stále může zaměřit na unikátně zmapovanou životní pouť mořského živočicha.

Moje učitelka chobotnice | Foto: Netflix

Skvělá hodnocení a oscarová nominace však napovídají, že pro většinu filmových konzumentů není obtížné ten subjektivní emocionální nátlak přijmout. Jeho prostřednictvím dosahují režiséři Pippa Ehrlich a James Reed mimo jiné naléhavého sdělení, které burcuje k ochraně chaluhových lesů, skýtajících neuvěřitelné a inspirativní životní příběhy. Sám Craig Foster založil neziskovou organizaci Sea Change Project, která má zvyšovat povědomí o daném ekosystému, a dokument nezanechává jediný stín pochybnosti, že právě jeho přátelství s chobotnicí zásadně - emocionálně i intelektuálně - ovlivnilo jeho náhled na život. A podobný efekt má Moje učitelka chobotnice také na sledujícího. Toho zanechává se slzami na krajíčku, truchlícího nad nevyhnutelným osudem malého hlavonožce, jehož existence se zdá být více naplněná než u jakékoli lidské bytosti.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Zaujal vás Shang-Chi?
Ano
Ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist