Recenze: Cherry - režiséři druhého nejúspěšnějšího filmu historie zkouší štěstí s dramatem o traumatizovaném narkomanovi

Recenze: Cherry - režiséři druhého nejúspěšnějšího filmu historie zkouší štěstí s dramatem o traumatizovaném narkomanovi 9 obrázků v galerii
Cherry | Foto: Apple TV+
Na Apple TV+ je k vidění novinka ostře sledovaných tvůrců, kteří mají na svědomí několik nejvýdělečnějších filmů uplynulé dekády. Nebývale odvážné měřítko projektu odpovídá obřím ambicím, ale současně vznáší spoustu otazníků a pochybností.

Cherry je novým režijním počinem bratrské dvojice Anthonyho a Joea Russoových, která si udělala v Hollywoodu jméno režií čtyř úspěšných marvelovských snímků. Na Avengers: Endgame přitom roku 2019 vyrazil do kina snad celý svět a velkolepé zakončení třetí příběhové fáze MCU se stalo vůbec nejvýdělečnějším filmem historie, než jej minulý týden po znovuuvedení v Číně předběhl Avatar. Režírující sourozenci mají na mimořádném úspěchu značný podíl, neboť prokázali sebevědomou tvůrčí iniciativu a navzdory velkému množství důležitých postav vtiskli jednotlivým filmům smysluplné a místy i příjemně pohlcující vyprávění. Jejich další projekt tak spousta diváků netrpělivě očekávala a jen málokdo nebyl zvědavý, jak si 'Russo Brothers' povedou mimo striktní bariéry komiksových adaptací. A v tomto směru je Cherry opravdu rázným vychýlením z nastoleného tvůrčího kurzu - jedinou připomínku marvelovské éry zde zastupuje představitel Spider-Mana Tom Holland, jenž čelí další velké herecké výzvě. Ztvárňuje vysokoškoláka jménem Cherry, který po dvouleté službě v armádě trpí posttraumatickou stresovou poruchou a východisko z tíživé situace hledá v užívání drog a vykrádání bankovních poboček. Na samé dno přitom stahuje i svou životní lásku Emily (Ciara Bravo) a jejich životy se ocitají v začarovaném kruhu deprese, závislosti a rostoucích dluhů.

Trailer:

Přestože se za touto stručnou synopsí neskrývá nijak vizionářský ani originální námět, sebevědomí tvůrci se už od prvních sekund snaží vzbudit dojem, že sledujeme velkou filmovou událost. Obraz se sytě zabarvuje červenými filtry a titulky ohlašují prolog, čímž předznamenávají rozdělení 140 minut trvajícího filmu do kapitol. Retrospektivní komentář Toma Hollanda pronáší nesouvislé filozofické úvahy a herec několikrát oslovuje diváka přímým pohledem do kamery, když mu vysvětluje své osvědčené postupy během probíhající bankovní loupeže - to režiséři prokládají také rychlými prostřihy z minulých přepadení. Tento pětiminutový úvod se odehrává roku 2007, načež nám titulky na zarudlém pozadí ohlašují ČÁST 1 a vracíme se do roku 2002 - během pouhých pěti minut tak chápeme záměr vyprávět rozsáhlý osobní příběh pomocí několika okázalých formálních prostředků. Výrazný styl, který zahrnuje náhlé změny barevného spektra a ostré nadhledy z ptačí perspektivy, doplňují uvědomělá komunikace s publikem ve stylu Klubu rváčů, retrospektivní vyprávění známé například ze Scorseseho gangsterek a krátké symbolické flashbacky, které doprovází verbální popisy událostí či postav. Co se ale dá v prologu omluvit jako předznamenávání určitých druhů komunikace a vedení pozornosti, to se ve zbylých kapitolách bohužel jeví jako sebestředné a nesystematické ukájení dvou snaživých filmařů, přesvědčených o vlastní výjimečnosti - tedy podobné selhání, jakého jsem se osobně dočkal u neadekvátně povýšených děl jako Fontána nebo Babel.

Cherry | Foto: Apple TV+

Poměrně rychle totiž vychází najevo, že zvolené formální prostředky v součtu nemají hlavu ani patu a jen pramálo podporují vyznění zdlouhavého a jednoduchého příběhu. A tím nechci naznačovat, že by byl samotný příběh vyloženě špatný a nezajímavý. Od režisérů Avengers a Captain America každý očekával obrovský akční blockbuster a na jednu stranu je sympatické, že se namísto toho rozhodli pro emocionálně založenou romanci, tvarovanou hrůznými válečnými traumaty a z nich plynoucí drogovou závislostí. Jádrem vyprávění má být vztah mezi dvěma rozkládajícími se osobnostmi, jejichž vzájemná láska putuje stále temnějším tunelem, kam probleskuje stále méně okolního světla - proto mi nepřijde úplně zvláštní, proč v příběhu nehrají v podstatě žádnou roli ani rodiče Cherryho, o nichž padne snad jediná zmínka, ani Emily, kteří se objeví až v samém závěru. Záměry jsou chvályhodné, ovšem provedení připomíná ingrediencemi přeplácaný a nesourodý guláš.

Pochopil bych, kdyby Russo Brothers využívali různých výrazových a stylistických voleb k tomu, aby od sebe nápadně oddělili jednotlivé kapitoly, jimž by tím zároveň vtiskli charakteristický punc a atmosféru. Tedy něco, co onehdy potřeboval i megalomanský Atlas mraků, který šest příběhů, vycházejících z šesti různých žánrových tradic, vyprávěl s pomocí zcela totožného 'neviditelného' stylu. Ke snímku z roku 2012 jsem odbočil záměrně, neboť při sledování Cherry mě nejednou napadlo přirovnání právě k tvorbě režisérek Lany a Lilly Wachowských. Stejně jako nyní bratři Russoovi s úspěchem MCU v zádech, také tehdejší bratři (dnes sestry) Wachowští byli v Hollywoodu horkým zbožím zásluhou jediné tematické látky - trilogie Matrix. A jejich prvním počinem mimo dané teritorium byl rozporuplně přijímaný Speed Racer, v němž se talentovaní sourozenci utrhli ze řetězu a zasypali publikum tunami stylistických a narativních hrátek. Jenže zatímco Speed Racer je soudržný i zábavný a jeho nekonečná vynalézavost stabilně rozvíjí dynamický příběh i jeho postmoderní eklektickou náturu, Cherry je v předvádění všemožných postupů nepromyšlené a místy až otravné.

Cherry | Foto: Apple TV+

Řada pasáží napříč celým filmem evokuje spíše cool historku nežli závažné drama a uvědomělý Hollandův komentář způsobuje, že si od něj divák drží chladný odstup. Režiséři se přitom o pohlcení sledujícího evidentně pokouší, seč jim síly stačí - příkladem budiž scéna prvního setkání Cherryho a Emily na přeplněném školním nádvoří, kdy je zcela rozmazáno veškeré pozadí a dvě titulní postavy vystupují až nepřirozeně do popředí. Tento styl má zřejmě předznamenat absolutní orientaci na danou charakterní dvojici, jenže z filmu vystupuje náhle, rušivě a jako pěst na oko. A podobných momentů je v těch roztěkaných sto čtyřiceti minutách požehnaně. Velmi dlouhé záběry se neustále střídají s rychlými montážemi, nadužívání zmíněných ostrých nadhledů je otravné už po patnácti minutách, barevné filtry mají jen málokdy nějaké opodstatnění a tvůrci si neodpouští ani artové vložky, nejčastěji v podobě surreálných fantazijních záběrů na Emily.

A přesto film vyznívá velmi zdlouhavě a staticky. Jednotlivé kapitoly nejenže postrádají charakteristický a soudržný rukopis, ale nijak systematicky nepracují ani s trváním projekce a syžetu - některá část trvá deset minut, jiná skoro tři čtvrtě hodiny, přičemž většinou schází postupná gradace a dění je vždy zajímavé pouze na úrovni dané kapitoly. Někam dále za horizont se pozornost už skoro nevede. Nejatraktivnější tak jsou scény z armádního výcviku, kam Cherry po prvotní krizi s Emily nastupuje, a ze samotného nasazení na Blízkém východě. Výcvikový dril je konkrétně v rámci díla výjimečný tím, že se ho režiséři pokouší kompletně odlišit od zbylých částí filmu - zúžený formát obrazu však příliš parády nenadělá a v součtu jde stejně o ojedinělý pokus, který jinak ustupuje dílčím formálním hrátkám.

Celá druhá polovina je feťáckým dramatem o nevyhnutelném sestupu do pekla drogové závislosti, a přestože už zde lépe fungují motivace a vztahy mezi postavami, empatický účinek se stále spíše nedostavuje. Cherry se uchyluje k vykrádání bank, aby mohl splácet rostoucí dluhy za nákup drog. Trvalé zaměstnání si najít nemůže a příběh se otírá o neúctu společnosti k válečným veteránům, kteří v zahraničí 'bojovali za vlast'. A v rámci této linie se často projevují satirické sklony, které společně se zvoleným stylem oslabují a rozmělňují závažnost ambiciózního sdělení. Snímek nabídne dva velmi nepříjemné a naturalistické výjevy z vojenského zásahu, které kontrastují s otevřeně vysmívaným charakterem předešlého výcviku, vedeným pozérskými ukřičenými seržanty. A které mají zároveň nastartovat přechod k traumatické a depresivní druhé polovině. Jenže i v jejím průběhu se strhává příliš pozornosti na vizuální stránku a na sebeuvědomělost, čímž nám tvůrci zbytečně odpírají zamýšlenou katarzi.

Cherry | Foto: Apple TV+

Veskrze pozitivní přínos tak vidím pouze v hercích v čele s Hollandem, jenž se opravdu snaží o barvitý výkon a prochází celkem uvěřitelnými fyzickými proměnami. Pro své vysněné a respektu hodné vysvlečení ze superhrdinského kostýmu si však opět nevybral kvalitní snímek, který by skýtal hluboké a silné podněty. Cherry je jedním z vrcholných příkladů toho, když dva bezesporu nadaní filmaři dostanou neomezenou volnost a chtějí do světa hlásat spoustu velkých myšlenek, zabalených do všemožných a na povrchu atraktivních formálních útvarů. A moc jim to nejde. Je v tom mnoho nadějných a neotřelých nápadů a obecně nemám nic proti tomu, když režisérské ego přerůstá jinak poslušně následované normy - bez takové iniciativy by ostatně nikdy nemohly vzniknout opravdu progresivní filmy jako Vesmírná odysea, Apokalypsa nebo zmiňovaný Matrix. Jenže v tomto případě citelně schází sebekontrola a sjednocující vize, kterou měl pohlídat vnímavý střihač či obratnější scenáristé - Jessica Goldberg a Angela Russo-Otstot nemají se psaním celovečerních snímků mnoho zkušeností a to se možná také nešťastně projevilo. Ambiciózní projekt se vytrácí z hlavy už pár hodin po zhlédnutí a přímo žadoní o to, aby Russo Brothers příště vyzkoušeli nějaký menší a žánrově nerozptýlený thriller, popřípadě aby se vrátili k třeskutým atrakcím.

Hodnocení: 45%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Který z uvedených muzikálů máte nejraději?
Zpívání v dešti
Hello, Dolly!
My Fair Lady
West Side Story
Kabaret
All That Jazz
Rocky Horror Picture Show
Bídníci
Moulin Rouge!
Fantom opery
jiný
Nemám rád/a muzikály.
Nejnovější články:
Načíst další články