Recenze: Bliss - Fantasmagorická vize budoucí společnosti, která vznáší víc otázek než odpovědí.

Recenze: Bliss - Fantasmagorická vize budoucí společnosti, která vznáší víc otázek než odpovědí. 9 obrázků v galerii
Bliss | Foto: Medium
Owen Wilson a Salma Hayek se představují v hlavních rolích v zamotaném sci-fi příběhu, jenž motivy myšlenkové simulace a alternativní reality rozvíjí z poněkud odlišné perspektivy, než bývá zvykem.

Bliss je anglickým výrazem pro blaženost, již lze definovat jako 'stav mysli, kterého lze dosáhnout pouze porozuměním kontrastu s opačným stavem mysli.' Tak ji alespoň ve 'skutečné' realitě popisuje vizionářská doktorka Isabel (Salma Hayek), která se svým partnerem Gregem (Owen Wilson) obývá harmonický futuristický svět plný prosperity a lidských hologramů. Příběh filmu se ovšem začíná odvíjet ve zcela odlišné a šedivější realitě, v níž je věčně zasněný Greg právě vyhozen ze svého kancelářského zaměstnání a Isabel je bezdomovkyní s pozoruhodnými telepatickými schopnostmi. To ona Grega od jejich prvního setkání zatvrzele přesvědčuje, že jsou skutečnými osobami v uměle vytvořené simulaci, a ukazuje mu, jak může pouhým máchnutím ruky ohýbat fyzikální zákony. Jak se později ukáže, tato vybledlejší a smutnější realita je vědeckým projektem Isabel, který učí znuděné a technologicky rozmazlené obyvatele budoucnosti nalézt vlastní blaženost tím, že poznají druhou stranu mince. Obě reality však začínají nebezpečně splývat a není jasné, kde vězí skutečnost a kde pouhá iluze.

Trailer:

Režisér a scenárista projektu Mike Cahill si udělal dobré jméno svým předchozím sci-fi počinem Výchozí bod, jehož prostřednictvím se pokusil nabídnout nové a filozofické perspektivy vnímání lidské existence a propojenosti. Takové tvůrčí pohnutky obsahuje také Bliss, ovšem tentokráte zcela zanikají v překomplikovaném příběhu a nesoudržně uchopených myšlenkách. Samotný námět přitom není hloupý a lze jej vnímat jako jistou antitezi k nedávnému sci-fi Ready Player One. Ve filmu Stevena Spielberga se společnost propadla do dystopie a lidé hledali vysvobození v úžasné virtuální realitě - v Cahillově snímku je budoucnost zachráněna pozitivním technologickým vývojem a těžbou na asteroidech (řečeno přímo ve filmu) a podle Isabel by lidé měli zakusit depresivnější existenci, aby si stále vážili nabytého luxusu. 'Musíme zažít špatné, abychom dokázali ocenit dobré.'

Tomuto jednoznačnému sdělení je v podstatě podřízena i struktura vyprávění, neboť příběh se ze simulace, nerozeznatelné od libovolné americké metropole současnosti, přehoupne do futuristické reality přesně v 50. minutě, tedy v polovině filmu. Isabel i Greg si nosem aplikují modré krystalky a ve vědecké laboratoři se probouzí do barevnějšího světa, profilovaného jako prosluněné přímořské letovisko. Zde také začíná být snímek poprvé vizuálně zajímavý, dočasně oslňující fantazijním spektrem barev a všudypřítomnými hologramy. Jenže Cahill se s jeho představováním dále neobtěžuje a lačnost po hlubší interpretaci odbývá nekonečnými dialogy mezi ústřední dvojicí - Greg totiž po probuzení přichází o paměť a celou druhou polovinu stráví tím, že se Isabel na vše vyptává.

Bliss | Foto: Prime Video

Definice blaženosti a charakter budoucí společnosti jsou tedy do zblbnutí verbálně opakovány a scénář se začíná více a více orientovat na dilema, které vyvstává v osobě zmateného Grega - je manželem úspěšné doktorky v úžasné progresivní realitě, nebo je bláznivým bezdomovcem v 'naší' realitě současné? Druhou možnost podporuje Gregova dcera Emily (Nesta Cooper), která po ztraceném otci už v první polovině aktivně pátrá. Podle Isabel je sice jenom falešně vygenerovanou osobou, ale Gregovi se zjevuje i v pozdějším světě blaženosti a neustále mu namlouvá, že nemá v pořádku hlavu a paměť. Je tedy celý film pouze velkou metaforou o lidech bez domova, unikajících ze svých špinavých realit užíváním drog? Závěrečných několik minut a popisování modrých krystalků jako 'únikových' tomu napovídá - jaký smysl pak ale má celý vědecký projekt i jeho myšlenky, nejednoznačné zakončení a neustálé kladení otázek, pokud vedou jen k natolik otřepané alegorii?

Tím se vlastně dostáváme k hlavnímu problému filmu, který většinu času nezvládá podněcovat zvědavost a navrch za sebou nechává příliš otazníků. První polovinu stráví Isabel a Greg poflakováním a také ubližováním ostatním lidem, které považují za falešné - je zde dokonce pětiminutová scéna, během níž titulní dvojka se smíchem sráží okolní jezdce na kolečkových bruslích a dokonce i invalidní starší osobu. Proč? Jaký má zdlouhavá prezentace jejich telepatických schopností pro další vyprávění význam? Kromě toho, že mohly být tyto atraktivní hrátky zahrnuty do traileru a vydávány za 'nový Matrix', mě žádný důvod nenapadá. V jednu chvíli Greg sleduje své druhé já, odvážené policejním vozem, a režisér diváka na okamžik naváže na perspektivu tohoto druhého Grega - ten hledí směrem k hlavnímu hrdinovi, ale vidí špinavého zarostlého bezdomovce. Kdo byl tenhle další Greg? A jak tedy ten 'skutečný' opravdu vypadá? Nezodpovězeno.

Bliss | Foto: Prime Video

Vlastně jediné, čím snímek určitou pozornost udržuje, jsou prvotní očekávání a vlastní bizarnost. Úvodní část, kdy hrdinové bydlí pod mostem a obcházejí pochybná feťácká doupata, mi lehce připomněla atmosféru 12 opic. Jenže oproti nim se Bliss nikam zajímavě nevyvíjí, a když už nabídne změnu prostředí a dobrou myšlenku, vše zpochybňuje lacinými metaforami a nudnými zvraty, které většinou postrádají rytmus i kreativní provedení. Oba slavní herci se snaží, seč jim síly stačí, ale i na jejich výkonech se nepřesvědčivá tvůrčí vize projevuje. Owen Wilson má nezvykle zakřiknutou a usedlou roli, v níž je evidentně uvězněný, a Salma Hayek většinou vypadá jako extravagantní a přehrávající cikánská čarodějnice, jíž ten přechod k noblesní doktorce nejde úplně věřit.

Mike Cahill si možná zaslouží uznání za snahu přicházet s neobvyklými náměty, ale jeho ambiciózní novinka kulhá na obě nohy a kvalitou neatakuje ani tu nejméně povedenou epizodu Black Mirror, natožpak mistra konstruktivní satirické deprese Terryho Gilliama. Zvolený příběhový směr je emocionálně chladný a pod tíhou logických děr a nedořešených motivů se vytrácí zamýšlená výpovědní hodnota. Bliss se vypaří z hlavy mnohem rychleji, než se do ní přechytrale pokouší dostat.

Hodnocení: 35%

Ankety
Jaký "prokletý film" byste chtěli příště?
Kletba z temnot (2012)
Umučení Krista (2004)
3:15 zemřeš (2005)
V zajetí démonů (2013)
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist