Recenze: K jezeru - ruská vize smrtelné epidemie přináší depresivní konec civilizace, jak ji známe.

Recenze: K jezeru - ruská vize smrtelné epidemie přináší depresivní konec civilizace, jak ji známe. 8 obrázků v galerii
K jezeru | Foto: Netflix
Žhavé globální téma přenesli ruští filmaři do seriálového formátu a nabízejí vlastní pohled na chování lidí uprostřed smrtící epidemie.

Koronavirus je pro lidstvo v současnosti nepřítelem číslo jedna, který značně narušil běžný společenský chod a většinu ostatních závažných témat, ať už politických či třeba ekologických, odsunul na druhou kolej. A nechceme si ani představovat, jak by se věci měly, kdyby virus útočil se smrtností dalece přesahující současné, už tak velmi smutné statistiky. Ruští tvůrci tak ovšem učinili za nás a seriálová novinka K jezeru, která je od října součástí nabídky Netflixu, přináší o poznání katastrofičtější scénář, v němž hrdinové projíždí takřka apokalyptickou krajinou a hledají vytoužené klidné místo daleko od rozpadající se civilizace. Osmidílná první série se během necelých sedmi hodin snaží navodit pocity vrcholné deprese a ukázat, jak různorodě mohou lidé v krizových situacích reagovat. Podnětnost takového přístupu však má své striktní limity.

Trailer:

V rámci zvoleného formátu lze hovořit spíše o mini-sérii, která přibližně odpovídá délce tří celovečerních filmů. Tvůrci tedy mají dostatek prostoru k tomu, aby stihli plnohodnotně představit hlavní postavy a diváka empaticky naladit na jejich putování světem, který se rozpadá od základů. A neboť základem civilizace není nikdo jiný než člověk, soustředí se příběh primárně na psychologické rysy hrdinů a na jejich konfrontace se sebou samými, popřípadě s ostatními těžce zasaženými občany. Seriál tak nechce nabízet komplexního průvodce smrtelnou pandemií, nevysvětluje její původ a bezpečnostní či evakuační opatření znázorňuje pouze střípkovitě a vždy na pozadí příběhu hlavních postav.

Většinu času tak divák sleduje road-movie, kde hrdinové putují napříč depresivní zasněženou krajinou, v níž se nahodile střetávají s hřejivými přežitky humanity, stejně jako s jejím kompletním úpadkem. Vzhledem k jednoduchému a přímočarému cíli cesty, jenž představuje odloučený a neobydlený ostrov uprostřed vzdáleného jezera, je vyprávění vystavěno silně epizodicky. Každá epizoda tedy nabízí odlišné dílčí konflikty v jiném prostředí, jakožto i vlastní a relativně uzavřená vypravěčská schémata. A v každé epizodě se také dozvídáme trochu více o minulosti některého protagonisty, čímž se vyplňuje a zahušťuje jinak repetitivní schéma cestování a střetu s dalšími, různě přátelskými postavami.

K jezeru | Foto: Netflix

A je vidět, že tvůrci se opravdu báli, že přímočará struktura road-movie nebude skýtat dostatek zajímavých konfliktů - na cestu tedy poslali hned devět důležitých a vzájemně spřízněných postav, k nimž se v průběhu připojila ještě desátá. A ke stále se kupícím problémům ohledně přítomného putování a střetu s následky epidemie se čím dál intenzivněji připojují napjaté vztahy mezi protagonisty, pramenící už v minulosti (jen pro představu, hlavní mužská postava podniká cestu se svou bývalou i současnou ženou, což za žádných okolností nevěstí nic dobrého).

Takové motivační zhuštění určitě napomáhá k tomu, že je takřka neustále otevřen prostor zásadním zvratům a že rozestavení hrdinů na šachovnici se obměňuje s pravidelností, jakou můžeme přirovnat k měnícím se vládním opatřením. Problémem ovšem je, že jedinou postavu se jaksi nepovedlo vykreslit v sympatickém duchu. Chápu, že tvůrci chtěli vsadit na nejednoznačnost povah a celkových událostí, ale v takto kritické situaci je nevyhnutelně potřeba, abychom mohli hrdinům fandit a soucítit s nimi. To je ale v podstatě nemožné - zpočátku kvůli jejich čiré nesnesitelnosti (bývalka Irina), iracionálním rozhodnutím a hlouposti, posléze pak i vinou dosti samoúčelného dramaturgického nátlaku.

Postupně lze totiž celkem snadno odhadnout záměr vyprávění a manipulace, jimiž nám syžet často zatajuje či přehazuje události fabule. A zatímco takové měnící se perspektivy občas zesilují dramatický efekt a přináší nějaké napětí, ke konci už režie příliš tlačí na pilu a neustálým hromaděním drasticky melodramatických momentů spíše unavuje - vrcholem je v tomto ohledu závěr předposlední epizody, kdy přitom každému divákovi ihned docvakne, že věci se mají trochu jinak, než jak je syžet 'mazaně' ukázal.

Z pohledu filmařského řemesla je celá série samozřejmě na vysoké úrovni a nijak se neliší od západního vysokého standardu. A nikdo tvůrcům rovněž nemůže upřít, že se opravdu snažili diváka zasáhnout a donutit ho přemýšlet nad tím, jak by se v daných krizových situacích zachoval on. Bohužel se zcela vytratila sebekontrola a protagonisté byli opakovaně nuceni do samoúčelných rozhodnutí, často ústících v poněkud nepřirozeně našroubované a ukončované mikro-příběhy. Drama přitom většinou vychází z nestabilnosti samotných postav a příliš pozornosti je od jejich tíživé současné situace přesměrováno k celkem triviálním minulým traumatům, která ale jejich pochybná počínání kompletně neospravedlňují a tempo vyprávění brzdí.

Snahu o více psychologický přístup bych ale dokázal ocenit, kdyby se tvůrci nezalekli odvážnější variace motivů, které s sebou téma rozpadající se civilizace a lidskosti přináší. Seriál nám dává nahlédnout do světa bez pravidel, kde se do popředí dere přirozený instinkt přežití, kde převahu získává ten, kdo má v držení silnější zbraň, a kde se i kanibalismus může jevit jako nevyhnutelná cesta k přežití. Takové myšlenky příběh sice deklamuje, ale většinou pouze v pozadí a na spíše symbolické úrovni - po obrazové stránce je totiž veskrze přístupný jen s několika málo výjimkami, a tato univerzálnost se bohužel projevuje také absencí či zkratkovitostí vyloženě kontroverzních motivů. V tomto ohledu se seriál nijak neliší od prvoligových amerických produkcí, které také impulzivně netnou do živého a snad i lehce tabuizovaného, nýbrž preferují uhlazenou formu a komplexnost vazeb mezi protagonisty.

K jezeru | Foto: Netflix

K jezeru si v součtu zakládá na motivačně hutném podhoubí, z něhož klíčí spousta minulých i přítomných konfliktů. Tvůrci tak chtějí zatraktivnit přímočarý příběh o cestě do absolutní izolace, postavený na opakovaných střetech se zbytky trpící a hladovějící populace, čímž si sami na sebe pletou bič. Aktéři jsou totiž vesměs nesympatičtí a jejich rozhodnutí často postrádají logiku, zatímco schéma vyprávění aplikuje samoúčelné zvraty a dílčí mikro-příběhy ozvláštňuje složitější skladbou událostí, která ale kýženého efektu dosahuje jen zčásti. Naděje vkládané do odlišného ruského pojetí bohužel ústí do nepříliš autorské směsi již známých filmových témat a vzorců, již lze nejlépe charakterizovat jako obrácený Útěk ze Sibiře za pomoci automobilů, občas říznutý dramatickou atmosférou Černobylu a doplněný ústřední melodií vykradenou z Počátku.

O povaze lidí a jejich proměně v krizové situaci seriál jistě něco vypovídá a nudit se u něj nebudete, ale uvěřitelnost často ustupuje dramatickému efektu, popřípadě prvoplánovému a neprovokativnímu navozování deprese z toho, že lidé nebývají moc přívětiví tvorové. Tady bylo zaděláno na daleko hutnější a odvážnější 'maso' v alternativním ruském kabátu, který se bohužel projevil jako velmi standardní.

Hodnocení: 60%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Sledovali byste dále Ordinaci, i kdyby byla pouze na Voyo?
Určitě ano, seriál miluji a klidně za něj budu platit!
Možná ano, ale platit se mi za to nechce
Spíše ne, za ty peníze mi to nestojí
Nekoukal bych na to, ani kdyby za to platili oni mně
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist