Recenze: K jezeru - ruská vize smrtelné epidemie přináší depresivní konec civilizace, jak ji známe.

Recenze: K jezeru - ruská vize smrtelné epidemie přináší depresivní konec civilizace, jak ji známe. 8 obrázků v galerii
K jezeru | Foto: Netflix
Žhavé globální téma přenesli ruští filmaři do seriálového formátu a nabízejí vlastní pohled na chování lidí uprostřed smrtící epidemie.

Koronavirus je pro lidstvo v současnosti nepřítelem číslo jedna, který značně narušil běžný společenský chod a většinu ostatních závažných témat, ať už politických či třeba ekologických, odsunul na druhou kolej. A nechceme si ani představovat, jak by se věci měly, kdyby virus útočil se smrtností dalece přesahující současné, už tak velmi smutné statistiky. Ruští tvůrci tak ovšem učinili za nás a seriálová novinka K jezeru, která je od října součástí nabídky Netflixu, přináší o poznání katastrofičtější scénář, v němž hrdinové projíždí takřka apokalyptickou krajinou a hledají vytoužené klidné místo daleko od rozpadající se civilizace. Osmidílná první série se během necelých sedmi hodin snaží navodit pocity vrcholné deprese a ukázat, jak různorodě mohou lidé v krizových situacích reagovat. Podnětnost takového přístupu však má své striktní limity.

Trailer:

V rámci zvoleného formátu lze hovořit spíše o mini-sérii, která přibližně odpovídá délce tří celovečerních filmů. Tvůrci tedy mají dostatek prostoru k tomu, aby stihli plnohodnotně představit hlavní postavy a diváka empaticky naladit na jejich putování světem, který se rozpadá od základů. A neboť základem civilizace není nikdo jiný než člověk, soustředí se příběh primárně na psychologické rysy hrdinů a na jejich konfrontace se sebou samými, popřípadě s ostatními těžce zasaženými občany. Seriál tak nechce nabízet komplexního průvodce smrtelnou pandemií, nevysvětluje její původ a bezpečnostní či evakuační opatření znázorňuje pouze střípkovitě a vždy na pozadí příběhu hlavních postav.

Většinu času tak divák sleduje road-movie, kde hrdinové putují napříč depresivní zasněženou krajinou, v níž se nahodile střetávají s hřejivými přežitky humanity, stejně jako s jejím kompletním úpadkem. Vzhledem k jednoduchému a přímočarému cíli cesty, jenž představuje odloučený a neobydlený ostrov uprostřed vzdáleného jezera, je vyprávění vystavěno silně epizodicky. Každá epizoda tedy nabízí odlišné dílčí konflikty v jiném prostředí, jakožto i vlastní a relativně uzavřená vypravěčská schémata. A v každé epizodě se také dozvídáme trochu více o minulosti některého protagonisty, čímž se vyplňuje a zahušťuje jinak repetitivní schéma cestování a střetu s dalšími, různě přátelskými postavami.

K jezeru | Foto: Netflix

A je vidět, že tvůrci se opravdu báli, že přímočará struktura road-movie nebude skýtat dostatek zajímavých konfliktů - na cestu tedy poslali hned devět důležitých a vzájemně spřízněných postav, k nimž se v průběhu připojila ještě desátá. A ke stále se kupícím problémům ohledně přítomného putování a střetu s následky epidemie se čím dál intenzivněji připojují napjaté vztahy mezi protagonisty, pramenící už v minulosti (jen pro představu, hlavní mužská postava podniká cestu se svou bývalou i současnou ženou, což za žádných okolností nevěstí nic dobrého).

Takové motivační zhuštění určitě napomáhá k tomu, že je takřka neustále otevřen prostor zásadním zvratům a že rozestavení hrdinů na šachovnici se obměňuje s pravidelností, jakou můžeme přirovnat k měnícím se vládním opatřením. Problémem ovšem je, že jedinou postavu se jaksi nepovedlo vykreslit v sympatickém duchu. Chápu, že tvůrci chtěli vsadit na nejednoznačnost povah a celkových událostí, ale v takto kritické situaci je nevyhnutelně potřeba, abychom mohli hrdinům fandit a soucítit s nimi. To je ale v podstatě nemožné - zpočátku kvůli jejich čiré nesnesitelnosti (bývalka Irina), iracionálním rozhodnutím a hlouposti, posléze pak i vinou dosti samoúčelného dramaturgického nátlaku.

Postupně lze totiž celkem snadno odhadnout záměr vyprávění a manipulace, jimiž nám syžet často zatajuje či přehazuje události fabule. A zatímco takové měnící se perspektivy občas zesilují dramatický efekt a přináší nějaké napětí, ke konci už režie příliš tlačí na pilu a neustálým hromaděním drasticky melodramatických momentů spíše unavuje - vrcholem je v tomto ohledu závěr předposlední epizody, kdy přitom každému divákovi ihned docvakne, že věci se mají trochu jinak, než jak je syžet 'mazaně' ukázal.

Z pohledu filmařského řemesla je celá série samozřejmě na vysoké úrovni a nijak se neliší od západního vysokého standardu. A nikdo tvůrcům rovněž nemůže upřít, že se opravdu snažili diváka zasáhnout a donutit ho přemýšlet nad tím, jak by se v daných krizových situacích zachoval on. Bohužel se zcela vytratila sebekontrola a protagonisté byli opakovaně nuceni do samoúčelných rozhodnutí, často ústících v poněkud nepřirozeně našroubované a ukončované mikro-příběhy. Drama přitom většinou vychází z nestabilnosti samotných postav a příliš pozornosti je od jejich tíživé současné situace přesměrováno k celkem triviálním minulým traumatům, která ale jejich pochybná počínání kompletně neospravedlňují a tempo vyprávění brzdí.

Snahu o více psychologický přístup bych ale dokázal ocenit, kdyby se tvůrci nezalekli odvážnější variace motivů, které s sebou téma rozpadající se civilizace a lidskosti přináší. Seriál nám dává nahlédnout do světa bez pravidel, kde se do popředí dere přirozený instinkt přežití, kde převahu získává ten, kdo má v držení silnější zbraň, a kde se i kanibalismus může jevit jako nevyhnutelná cesta k přežití. Takové myšlenky příběh sice deklamuje, ale většinou pouze v pozadí a na spíše symbolické úrovni - po obrazové stránce je totiž veskrze přístupný jen s několika málo výjimkami, a tato univerzálnost se bohužel projevuje také absencí či zkratkovitostí vyloženě kontroverzních motivů. V tomto ohledu se seriál nijak neliší od prvoligových amerických produkcí, které také impulzivně netnou do živého a snad i lehce tabuizovaného, nýbrž preferují uhlazenou formu a komplexnost vazeb mezi protagonisty.

K jezeru | Foto: Netflix

K jezeru si v součtu zakládá na motivačně hutném podhoubí, z něhož klíčí spousta minulých i přítomných konfliktů. Tvůrci tak chtějí zatraktivnit přímočarý příběh o cestě do absolutní izolace, postavený na opakovaných střetech se zbytky trpící a hladovějící populace, čímž si sami na sebe pletou bič. Aktéři jsou totiž vesměs nesympatičtí a jejich rozhodnutí často postrádají logiku, zatímco schéma vyprávění aplikuje samoúčelné zvraty a dílčí mikro-příběhy ozvláštňuje složitější skladbou událostí, která ale kýženého efektu dosahuje jen zčásti. Naděje vkládané do odlišného ruského pojetí bohužel ústí do nepříliš autorské směsi již známých filmových témat a vzorců, již lze nejlépe charakterizovat jako obrácený Útěk ze Sibiře za pomoci automobilů, občas říznutý dramatickou atmosférou Černobylu a doplněný ústřední melodií vykradenou z Počátku.

O povaze lidí a jejich proměně v krizové situaci seriál jistě něco vypovídá a nudit se u něj nebudete, ale uvěřitelnost často ustupuje dramatickému efektu, popřípadě prvoplánovému a neprovokativnímu navozování deprese z toho, že lidé nebývají moc přívětiví tvorové. Tady bylo zaděláno na daleko hutnější a odvážnější 'maso' v alternativním ruském kabátu, který se bohužel projevil jako velmi standardní.

Hodnocení: 60%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Který z první desítky nejlepších filmů všech dob podle ankety britského magazínu Sight & Sound máte nejraději?
1. Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel
2. Vertigo
3. Občan Kane
4. Tokijský příběh
5. Stvořeni pro lásku
6. 2001: Vesmírná odysea
7. Dobrá práce (Beau travail)
8. Mulholland Drive
9. Muž s kinoaparátem
10. Zpívání v dešti
Žádný z nich jsem neviděl/a.
Nejnovější články:
Načíst další články