15 známých filmů, u kterých všichni zapomínají na to, že jde o nepůvodní remaky

15 známých filmů, u kterých všichni zapomínají na to, že jde o nepůvodní remaky 26 obrázků v galerii
Seznamte se, Joe Black | Foto: 1998 Universal Pictures
Úspěch se především v Hollywoodu už od nepaměti neměří originalitou a novátorstvím. Důkazem toho je i následujících 15 filmů, které se těší dlouhodobé oblibě a zcela se v jejich případě zapomíná, že jsou remaky originálních děl.

Remake je vůbec speciálním subžánrem a přístupem k filmové tvorbě, který existuje už od prvopočátků kinematografie a jehož podíl v rámci budoucí tvorby se bude podle všeho jen navyšovat. Přestože existuje nespočet kvalitních a dosud nezfilmovaných knižních předloh, filmaři rádi přejímají náměty ze starších či kulturně odlišných snímků a zabalují je do vlastní vize, uzpůsobené moderním požadavkům publika či nátuře jejich kultury a společnosti. Můžeme tak žehrat nad klesající autorskou iniciativou a mírou originality, ale na druhou stranu se tím upevňuje a propojuje letitý vývoj filmového průmyslu, který je jakýmsi samostatným mediálním organismem se sklony k napodobování a vylepšování již existujícího.

A zatímco některé remaky jsou notoricky známé, ať už kvůli pozitivnímu přístupu k originální látce nebo pro negativní a zbytečné zpracování námětu, následujících 15 snímků se dokázalo proslavit mnohem více než jejich předchůdci a málokdo vlastně tuší, že nejde o originální a původní filmová díla. Nelze samozřejmě mluvit za všechny, ale tyto filmy jsou jakožto remaky obecně mnohem více proslavené než ta díla, která jejich náměty zpracovala jako první.

Bratři (USA, 2009)

Bratři | Foto: Lionsgate

Originál: Bratři (Dánsko, 2004)

Teskný příběh o vojákovi, který trpěl v zajetí v Afganistánu a po návratu přestává být sám sebou, se zdá být typickou americkou látkou, ale skutečnost je jiná. Oceňovaný snímek z roku 2009 je totiž remakem stejnojmenného filmu z roku 2004, který natočila významná dánská režisérka Susanne Bier. Pokud jste podobně jako já viděli dříve americkou verzi a našli jste v ní zalíbení, o něco neučesanější evropskou verzi si určitě doplňte do diváckého seznamu.


Odplata (USA, 1999)

Odplata

Originál: Bez okolků (USA, 1967)

Skvělý revenge-thriller se řadí mezi vůbec nejlepší role Mela Gibsona, jemuž to v drsném, sarkasticky hláškujícím módu zkrátka sedí. Málokdo přitom ví, že příběh Odplaty je volně inspirován u nás nepříliš známou kriminálkou ze šedesátých let, v níž si zjednával pořádek legendární Lee Marvin pod taktovkou Johna Boormana (Vysvobození). Remake Briana Helgelanda je plnokrevnou a soběstačnou verzí, která ani nepotřebovala hlavního hrdinu zavřít do Alcatrazu, jak učinil Boormanův snímek.


Seznamte se, Joe Black (USA, 1998)

Seznamte se, Joe Black | Foto: 1998 Universal Pictures

Originál: Death Takes a Holiday (USA, 1934)

Pokud se vám zamlouvá neotřelý koncept devadesátkové klasiky, v níž se smrťák Brad Pitt nenuceně vetře do rodiny miliardáře Anthonyho Hopkinse, avšak litujete rozvleklého tempa a přemrštěné stopáže, pak možná uvítáte zjištění, že existuje o šedesát let starší a o 100 minut kratší původní verze. V ní je příběh samozřejmě okleštěn na výraznější motivy a dilema smrti (Fredric March), zamilované do krásné pozemské dívky (i když znatelně schází krásná Claire Forlani). Kdo o této originální verzi věděl, získává plusové body za velký divácký přehled.


Plynové lampy (USA, 1944)

Plynové lampy | Foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Originál: Gaslight (Velká Británie, 1940)

Jeden z pilířů filmu-noir si roku 1944 odnesl dva Oscary a dalších pět nominací a je všeobecně považován za nedotknutelnou klasiku. Příběh o zlotřilém až ďábelském manžílkovi (skvělý Charles Boyer), který svou ženu rafinovaně psychicky deptá a stresuje, je adaptací divadelní hry z roku 1938 - a nikoli první. Tou je v originále stejnojmenný britský snímek, který ale za daleko kvalitnějším americkým konkurentem zaostává i v rámci diváckého povědomí. Remake nabízí mistrovskou režii George Cukora, zajímavější herce i tíživější psychologické inferno, a je tedy po zásluze známější (pro většinu dokonce jedinou známou) verzí.


Neuvěřitelná cesta (USA, 1993)

Neuvěřitelná cesta | Foto: Buena Vista Pictures

Originál: Neuvěřitelné putování (Kanada, 1963)

Patříte-li ke generaci osmdesátých či devadesátých let, určitě jste vyrůstali na dobrodružné a v našich končinách pravidelně reprízované podívané z roku 1993. Tři mluvící zvířecí kamarádi se v ní vydávají na dalekou cestu divočinou, na jejímž konci má čekat jejich odloučená lidská rodina. Úspěch této milé rodinné rozprávky docela zastínil původní verzi z roku 1963, jejíž koncept je jako přes kopírák jen s tím rozdílem, že tehdy zvířata od tvůrců nedostala dar řeči - možná i proto je remake u dětí oblíbenější a pochopitelnější.


Vanilkové nebe (USA, 2001)

Vanilkové nebe | Foto: 2001 Paramount Pictures

Originál: Otevři oči (Španělsko, 1997)

Přestože je americká verze příběhu o osudovém milostném trojúhelníku s tou původní španělskou dost silně spjatá, tak skutečnost, že jde o remake, není úplně všeobecně známá. Tom Cruise byl snímkem Alejandra Amenábara Otevři oči okouzlen a okamžitě zakoupil práva s tím, že remake natočí opět Amenábar. Ten odmítl a ke kormidlu nastoupil Cameron Crowe se svou vlastní mysteriózní vizí, přičemž svou roli si zopakovala alespoň herečka Penélope Cruz. Svět zná dnes především Vanilkové nebe, a pokud je to i váš případ, určitě si rozdílně pojatý evropský originál sežeňte.


Past na rodiče (USA, 1998)

Past na rodiče | Foto: 1998 WALT DISNEY Pictures

Originál: The Parent Trap (USA, 1961)

Film, který udělal na konci devadesátých let hvězdičku z Lindsay Lohan, je dnes hlavně v Americe považován za rodinnou klasiku. Trochu se jeho přičiněním pozapomnělo na původní zpracování knihy Ericha Kästnera z roku 1961, kde si vděčnou dvojroli zahrála Hayley Mills. Obě verze mají velmi podobná příběhová schémata a obě jsou ideální rodinnou podívanou pro unavené nedělní odpoledne.


Vůně ženy (USA, 1992)

Vůně ženy

Originál: Vůně ženy (Itálie, 1974)

Snímek, jenž roku 1992 konečně přinesl Oscara slavnému Al Pacinovi, je další americkou verzí evropského snímku, o čemž má v tomto případě ponětí opravdu málokdo. Italský originál z roku 1974 se však pyšní oscarovými nominacemi za scénář i za nejlepší cizojazyčný film a režisér Dino Risi odvedl skvělou práci, přičemž se nebál více spolehnout na neverbální obrazovou komunikaci s divákem a lépe smíchal dramatické i čistě komediální prvky scénáře.


Výkupné (USA, 1996)

Výkupné | Foto: 1996 Touchstone Pictures

Originál: Ransom! (USA, 1956)

Další známý film s Melem Gibsonem natočil v polovině devadesátých let Ron Howard a rázem si málokdo vzpomněl, že šlo o opisování staré formule z padesátých let. Příběh o uneseném synovi bohatého podnikatele se poprvé objevil jako epizoda populárního seriálu The United States Steel Hour roku 1954. Filmové zpracování pak přišlo o dva roky později pod názvem Ransom! (remake nese stejný titul, jen bez vykřičníku) a zahráli si v něm například Glenn Ford nebo Leslie Nielsen.


12 rozhněvaných mužů (USA, 1957)

Dvanáct rozhněvaných mužů | Foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Originál: Twelve Angry Men (1954, živě vysílaná epizoda seriálu Studio One)

V tomto případě je situace trochu specifičtější - Dvanáct rozhněvaných mužů se totiž poprvé handrkovalo ve formě televizní hry, kterou napsal Reginald Rose. Tu režíroval později věhlasný filmař Franklin J. Schaffner (Planeta opic) a Rose jejího úspěchu využil k napsání celovečerního filmu, jehož se roku 1957 chopil Sidney Lumet. A zbytek je historie, obklopující jeden z nejopěvovanějších (a původně televizních) filmů všech dob.


Walter Mitty a jeho tajný život (USA, 2013)

Walter Mitty a jeho tajný život | Foto: Cinemart

Originál: Tajný život Waltera Mittyho (USA, 1947)

Zatím předposlední režijní počin Bena Stillera se jeví jako nesmírně originální a hravá hříčka o snílkovi, který se učí poznávat dosud skryté půvaby světa. Ačkoli je vyprávění poměrně osobité, zapomínat by se nemělo na inspirační zdroj ze čtyřicátých let, v němž si roli uťáplého a neprůbojného Waltera zkusil Danny Kaye. Oba filmy jsou ve svém uchopení dost odlišné a klasická verze si určitě nezaslouží zůstávat v úplném stínu.


Maltézský sokol (USA, 1941)

Maltézský sokol | Foto: Warner Bros. Pictures

Originál: The Maltese Falcon (USA, 1931)

Dokonce i praotec filmu-noir je remakem, ale jeho pověsti zásadního díla to nemůže nijak uškodit. Režisér John Huston stvořil jeden z nesmrtelných prototypů klasického Hollywoodu a nikdo se nemůže moc podivovat, že se úplně zapomíná na předcházející verzi z roku 1931, která se přitom o něco otevřeněji staví k jistým citlivým tématům knihy (což omezil Haysův produkční kodex roku 1934). Pokud jste o něm dosud nevěděli a máte zájem o nahlédnutí do krátkého období americké kinematografie, unikajícího cenzuře, určitě si přehlížený originál sežeňte.


Tenká červená linie (USA, 1998)

Tenká červená linie | Foto: 1998 20th Century Fox

Originál: The Thin Red Line (USA, 1964)

Střípkovitý válečný opus Terrence Malicka je jako tradičně spíše pocitovým a lyričtějším zážitkem s mnoha skrytými významy. O poznání jednodušším a také zapomenutým filmem je jeho předchůdce z roku 1964. Ten se soustředí spíše na ideologický střet dvou rozdílných povah a nenabízí tak silný obraz dobývání Guadalcanalu a jednotlivých aktérů, jaký zprostředkovává hvězdně obsazený devadesátkový snímek.


Já, legenda (USA, 2007)

Já, legenda | Foto: Warner Bros. Pictures

Originál: The Last Man on Earth (Itálie, USA, 1964)

Postapokalyptické sci-fi drama s Willem Smithem vydělalo v kinech velké peníze a patří k vůbec nejznámějším filmům posledních let. Vychází přitom z povídky Richarda Mathesona, poprvé zfilmované už roku 1964. Tehdy se pustou krajinou plnou nakažených upírských stvoření plahočil Vincent Price, a pokud třeba patříte k těm divákům, které vyústění moderní verze zklamalo, můžete zkusit štěstí u tradičnějšího zástupce - popřípadě u další známé verze, kterou je Omega Man s Charltonem Hestonem.


12 opic (USA, 1995)

12 opic | Foto: 1995 Universal Studios

Originál: Rampa (Francie, 1962)

A nakonec zvláštní případ, který určitě nelze obviňovat z nějaké nepůvodnosti nebo opisování - režisér Terry Gilliam je ostatně jeden velký originál a jeho 12 opic patří k těm nejlepším filmům devadesátých let. Pravdou ale je, že přímou inspirací byl experimentální francouzský snímek Rampa, který atmosféru dystopické budoucnosti dokázal navodit jen použitím fotografií a jednoduchých, poutavě aranžovaných záběrů. Jde o vysoce originální a neotřelé dílo, které rozhodně doporučuji zhlédnout - stejně jako remake, který ho v globálním měřítku upozadil.

Ankety
Líbí se vám nová 3D animace Studia Ghibli?
Ano
Ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist