67%
Mank
- Drama
- Biografický
Pro zapálené fanoušky, kritiky a historiky představují filmy o filmu neodolatelná pozvání za magickou oponu stříbrného plátna, kde se zhmotňují sny a kde se mísí entuziastičtí režiséři, herecké hvězdy, odstrkovaní scenáristé či pokrytečtí producenti. A jelikož měl nedávno premiéru očekávaný Mank režiséra Davida Finchera, který pojednává o zrodu neoficiálního poupěte americké kinematografie, je ideální čas připomenout si, jak velkým tematickým rozpětím mohou filmy o filmu disponovat. Od sarkastického vyobrazení producentů a představování scénářů, přes nostalgické pocty opravdu špatným filmům a hororově laděné konspirace, až po uctění levné nezávislé filmařiny a třeskutou akční komedii - až díky těmto osobním pohledům lze plně docenit, jak vášnivým, nakažlivým a rozsáhlým médiem ta filmová tvorba vlastně je.
Režie: Robert Altman
Nepřináší sice náhled do samotného zákulisí natáčení, ale přesto je Hráč od režijního cinefila Roberta Altmana nezpochybnitelnou ikonou a velmi důležitým filmem o filmu. Skrze mysteriózní příběh o zhýčkaném producentovi (skvělý Tim Robbins), jemuž jakýsi anonym opakovaně vyhrožuje prostřednictvím dopisů, nastavuje Altman satirické zrcadlo studiovému Hollywoodu - tomu Hollywoodu s lakotným šibalským výrazem a se značkou dolaru v očích. Nechybí zde bezprecedentní zástup hereckých hvězd, které většinou ztvárňují samy sebe, a nabízí se nám pohled na samotné pozadí filmové tvorby, která začíná v kancelářích, kde scenáristé přezíravým producentům nadšeně prezentují své nápady a scénáře. Výborný film s nádechem neo-noiru, který v podstatě nemá sobě rovného.
Režie: Stanley Donen, Gene Kelly
Absolutní klasika stříbrného plátna bývá často považována za nejlepší filmový muzikál vůbec. Aniž bych toto stanovisko vyvracel či podporoval, sluší se dodat, že Zpívání v dešti je rovněž důmyslným pohledem na jednu zásadní kinematografickou etapu. Mezi památná hudební čísla je totiž vklíněn (či spíše naopak) příběh o tom, jaký dopad měl přechod mezi němou a zvukovou érou především na herecké hvězdy, které se dosud musely spoléhat pouze na svou mimiku a práci s tělem. Nejslavnější scénou filmu je bezesporu procházka v dešti za znění legendární písně Singin' In The Rain, ovšem za zhlédnutí rozhodně stojí celý snímek, který je dodnes vrcholem jak v rámci muzikálového žánru, tak i mezi nostalgicky romantizovanými náhledy do zákulisí.
Režie: Vincente Minnelli
V roce 1952 můžeme rovnou zůstat, neboť vedle rozjařeného Zpívání v dešti tehdy vznikl také o poznání nepřívětivější obraz filmového byznysu. Město iluzí pojednává o třech lidech a jejich neblahých zkušenostech s mocným producentem Jonathanem Shieldsem (Kirk Douglas). Ten ztělesňuje úspěšnou obchodní bestii, která může být navenek sympatická, ale vždy jedná pro svůj vlastní prospěch. Už takto klasický snímek nám tedy otevřeně ukazuje, že filmový průmysl je cokoli, jen ne příliš spravedlivý a čestný. Jde rozhodně o jednu z nejlepších rolí legendárního Douglase a o jeden z nejupřímnějších argumentů, proč místo scenáristiky či herectví dělat raději zahradničení.
Režie: Spike Jonze
Svéhlavý scenárista a režisér Charlie Kaufman dělá věci rád po svém, a proto jistě nikoho nepřekvapí, že také jeho vize tvorby scénáře z knižního bestselleru je řádně osobitá a neotřelá. Nicolas Cage na vrcholu svých hereckých sil ztvárňuje samotného Kaufmana, který se po úspěchu filmu V kůži Johna Malkoviche marně snaží najít ten správný přístup ke knize spisovatelky Susan Orlean (Meryl Streep), již chce adaptovat do filmového scénáře. Tvůrčí krizi mu navíc prohlubuje také jeho nesmělý vztah k ženám a především jeho dvojče Donald (ano, Nic Cage tu má dokonce dvojroli), jenž zničehonic sám přichází se scénářem, z něhož má být velký hit. Dvě příběhové linie se postupně prolínají v nepředvídatelném sledu událostí, které úzce spojují zápasícího autora se svým tematickým zdrojem. Byla z toho zasloužená oscarová nominace za scénář, pod nímž je vedle Charlieho Kaufmana uveden pochopitelně také Donald - jeho neexistující bratr.
Režie: Michel Hazanavicius
Držitel pěti Oscarů včetně těch za nejlepší film a režii nás zavádí do roku 1927 a představuje nám fiktivní hereckou hvězdu George Valentina (Jean Dujardin), kterou čeká bolestné dilema - buď se přizpůsobí nástupu zvuku a začne před kamerou hovořit, nebo její sláva navždy pomine. Černobílá kompozice podporuje půvabný retro kabátek stejně jako expresivní herecké výkony a fakt, že režisér Hazanavicius koncipoval celé vyprávění jako němé. Artista velmi dobře funguje jako ohlédnutí za přežitou formální etapou i jako silný psychologický portrét jedince, který se ocitl na vývojovém pomezí, odkud není cesty zpět.
Režie: Ben Stiller
Nejotevřeněji satirický a svým způsobem také nejvtipnější snímek na seznamu asi netřeba obšírně představovat. Ben Stiller se jako režisér, scénárista a hlavní herecká osobnost po hlavě vrhnul do parodie na hollywoodské válečné filmy a přišel s neopakovatelně sebeuvědomělým příběhem, který na nikom nenechává nit suchou. Extrémně vtipné jsou především úvodní trailery, které zveličují různé žánrové filmy a herce (akční hvězda Stiller, charakterní oscarový Downey, Jack Black a jeho verze Zamilovaného profesora), a příběh si celou dobu zachovává originální přístup metafikce, když se natáčení velkofilmu po neuvážlivém zásahu režiséra pod tlakem mění ve skutečný boj o přežití. Cena za nejzábavnější výstup pochopitelně putuje za Tomem Cruisem, který sebeparodickou roli sprostého producenta ustál s grácií, ale boduje také Downey jako černoch, který poučuje o tom, že nikdy nemůžete hrát úplného dementa, pokud chcete získat hereckého Oscara.
Režie: Federico Fellini
Slavný semi-biografický film Federica Felliniho je výsledkem autorovy soudobé tvůrčí krize a skládá se ze série epizod, které mají často až snový charakter. Hlavní hrdina v podání Marcella Mastroianniho je režisérem, který odjíždí do luxusních lázní, kde čerpá inspirace pro svůj nadcházející science fiction film. Jak bývá u Felliniho zvykem, důležitým příběhovým motivem jsou ženy, jimiž je režisér posedlý, a celý snímek je spíše pocitový nežli dějový. Interpretačně objemné rozjímání nad povahou filmového díla a nad údělem člověka, který musí neustále činit klíčová rozhodnutí, však italský filmař přetavil v revoluční a významné dílo, které svou sebereflexní náturou stálo u zrodu modernistické kinematografie šedesátých let. Není to film o filmu v pravém smyslu slova - je to film o mnoha smyslech a nekonečném množství uměleckých záminek a voleb.
Režie: E. Elias Merhige
Další velmi specifické dílo, které nás zavádí do zákulisí vzniku jednoho z nejslavnějších němých filmů vůbec. Upír Nosferatu je vrcholným příkladem německého expresionismu a z režiséra Wilhelma Friedricha Murnaua udělal mezinárodní osobnost, ovšem skutečným mysteriem je především účast herce Maxe Schrecka, jenž ztvárnil titulního upíra. Svou roli odehrával natolik přesvědčivě a metodicky, až se začalo diskutovat o tom, jestli nešlo o upíra skutečného - a právě tuto konspiraci rozvádí režisér E. Elias Merhige ve svém filmu z roku 2000. Je sice pravda, že nápaditý koncept postupně trochu sjíždí k poněkud úsměvné fiktivní rekonstrukci, ale Ve stínu upíra si i tak zachovává žánrovou originalitu a nabízí netradiční historickou interpretaci, která zlověstnou auru původního hororu bezesporu přiživuje. Všemu vydatně napomáhají také skvělí herci v čele s Johnem Malkovichem, Udo Kierem a Willemem Dafoem, jenž coby hrabě Orlok docela úspěšně bruslí na tenkém ledu mezi strašidelnou poctou a nutným přehráváním.
Režie: Tim Burton
Jeden z nejproslulejších filmů o filmu patří k těm odzbrojujícím kouzelným zážitkům, kvůli nimž si filmové médium ještě více zamilujeme. Tim Burton se ve své černobílé biografii zaměřuje na tvorbu režiséra Edwarda D. Wooda Jr., jehož řada diváků i historiků neváhá označovat za 'nejhoršího režiséra všech dob'. Wood natáčel hlavně v padesátých letech hrozivě amatérské braky, které spojovaly papundeklové kulisy, nesmyslné béčkové zápletky, děsné triky a fyzicky výrazné herce typu Tora Johnsona, Vampiry a také vyhaslé hororové hvězdy Bély Lugosiho. Toho zde s bravurou ztvárňuje oscarový Martin Landau a jeho upřímný vztah s Woodem s nenahraditelnou tváří Johnnyho Deppa posouvá tohle svérázné dílo o tom nejsvéráznějším filmaři do úzké špičky nakažlivých cinefilních výkvětů. Zobrazení entuziasmu a lásky k řemeslu ruku v ruce s řemeslnou nemohoucností zní jako krkolomný popis, ale v Burtonově jistém černobílém provedení jde zkrátka o dílo až nakažlivě přizpůsobivé svým osobitým protagonistům.
Režie: Francois Truffaut
Vrcholné dílo Francoise Truffauta, pionýra francouzské nové vlny, zapáleného cinefila a příležitostného herce (Blízká setkání třetího druhu), dokonale vystihuje jeho vášnivý vztah k filmařině, konkrétně pak k samotnému procesu natáčení. Spíše epizodický narativ věrně odkazuje k absolutní pestrosti a různorodosti lidí, uměleckých výzev a procesů, s nimiž se musí režisér filmu (ztvárněný přímo Truffautem) během jeho výroby potýkat. Nejde přitom o laciné romantizování, ale o ukázkově vycíděný a upřímný love-letter, kde musíme na každičký aspekt nahlížet z pozice člověka, pro něhož jsou filmy důležitější než život - a žádný jiný film nedokáže toto objemné stanovisko tak přesvědčivě znázornit.
Režie: Benjamin Ross
Ke zmiňovanému Mankovi má právě RKO 281 z celého seznamu tematicky nejblíže - a přesto je docela jiné. Původně zamýšlen pro uvedení v kinech, mapuje tenhle pozoruhodný televizní snímek nesnadnou cestu, kterou musel především Orson Welles absolvovat, aby dokončil a prosadil své nejslavnější vizionářské dílo. Neznámý režisér Benjamin Ross měl k dispozici skvělé obsazení (v roli Wellese je velmi přesvědčivý Liev Schreiber, zatímco scenáristu Mankiewicze hraje John Malkovich, šéfa studia RKO Roy Scheider a boháče Hearsta James Cromwell) a filmu nastavil soudržný formální rámec, který se v mnohém zajímavě inspiruje právě Občanem Kanem, ale současně zůstává osobitý a moderní. A jelikož Fincherův Mank je více o třicátých letech v Hollywoodu jakožto politicko-ekonomickém celku, zůstává RKO 281 nejlepším filmem ze zákulisí Občana Kanea - a pro mě osobně zároveň nejlepším snímkem o natáčení jakéhokoli existujícího filmu vůbec.
Režie: Tom DiCillo
A od 'nejlepšího amerického filmu všech dob' se rázem podíváme do zákulisí nezávislé nízkorozpočtové filmařiny, kde se nic nedaří tak, jak by mělo. U nás nepříliš známý snímek z roku 1995 je skutečně roztomilou a upřímnou hymnou na odhodlanost filmových tvůrců, kteří nemají prostředky či prestiž a kteří o svém dokonalém filmu spíše sní, než aby ho úspěšně vytvářeli. Neodolatelný Steve Buscemi šéfuje nepoddajnému štábu, v němž neexistuje efektivní pracovní symbióza, a musí se potýkat nejen s neustálými zvukovými ruchy či nefunkčním strojem na páru, ale hlavně se samotnými herci, na jejichž vystoupení se všechen chaos samozřejmě podepisuje. Tom DiCillo přitom skvěle a vtipně rozvádí i vztahy mezi aktéry a s roztomilou nadsázkou zobrazuje věčný boj o dokonalý záběr, který se ve finále povede až za okolností, které nikdo neočekává (a občas při nich ani není zapnutá kamera).
Režie: Wes Craven
Noční můra v Elm Street zaznamenala roku 1984 fantastický úspěch a v rychlém sledu navazovala přímá pokračování, kterých se do deseti let nakupilo hned pět, přičemž přicházela s více a více pochybnými zvraty a rozhodnutími. Situaci se tak rozhodl zachránit strůjce prvotního úspěchu Wes Craven, a udělal to velmi účelně a vyloženě po svém - Novou noční můru pojal jako specificky laděný film o filmu, postavený na tom, že první díl je otevřeně prezentován jako pouhý film a staré známé postavy se objevují v rolích sebe sama - tedy herců. Hrozba Freddyho, který má být tentokrát opravdu 'reálný', tak vyznívá poněkud neokázaleji než dříve, a Craven velmi chytře využívá metafikci k hrátkám se skutečností a pouhou představou. Nejde o klasický film o filmu, jakožto spíše o hravý film ve filmu - vše totiž probíhá podle scénáře, který sám Craven v průběhu píše, a divák se ocitá v působivém labyrintu uvědomělých motivů a odkazů. A svým způsobem se jedná o ještě odvážnější nastavení zrcadla, než jaké přinesl popkulturní Vřískot.
Režie: Petr Zelenka
Český zástupce si svého času odnesl 16 nominací na Českého lva a jednoznačně se řadí k formálně nejzajímavějším českým filmům posledních let. Petr Zelenka otvírá skrze satirický film ve filmu nezahojené rány Mnichovské dohody a skvěle využívá momentu překvapení a hraje si s diváckým očekáváním. Vytváří se motivačně hutná metafikce a veškeré zobrazované problémy v průběhu natáčení úsměvně duplikují reálná, ať už aktuální či minulá, témata a rovněž povahu češství jako takovou. Skvělá práce, která má v mnohém opravdu mezinárodní měřítko.
Režie: Billy Wilder
Mnoho lidí opakovaně prohlašuje, že nejlepším scénářem všech dob disponuje slavná Casablanca. Já bych si takové tvrzení sice nedovolil, ale pokud bych se musel rozhodnout, přiřknul bych v tomto ohledu prvenství spíše nesmrtelnému Sunset Boulevardu. Neomylný režisér Billy Wilder nám odkrývá temnou stránku průmyslu, impulzivně se vyvíjejícího a přezíravého k vyhaslým hereckým hvězdám. Jako jeden z prvních filmů také experimentuje s mrtvým vypravěčem a podává nesmírně sevřený příběh, který bravurně spojuje realitu filmových studií i osobností (cameo má ikonický režisér Cecil B. DeMille) s fiktivními osudy hvězdy němého filmu a druhořadého scenáristy, jenž se v továrně na sny a na dluhy snaží prostě jen přežít. Dílo, bez kterého by byl archiv hollywoodských klasik výrazně oslaben.
Režie: Krzysztof Kieślowski
Jeden z největších klasiků polské kinematografie tímto dílem doslova burcuje začínající filmaře, aby se bez váhání chopili kamery a natáčeli, co se jim zlíbí. Zároveň však drží zvednutý ukazovák a varuje před tím, jak dokáže objektiv kamery zkreslit vnímání reality a narušit přístup třeba i k dříve neotřesitelným rodinným hodnotám - jinými slovy, jak se může hledání toho správného záběru stát osobnějším než láska k vlastní ženě a dítěti. Amatér je každopádně dalším skvěle zrežírovaným filmem Krzysztofa Kieślowskiho, který opět promyšleně zapojuje stylistické postupy do cílené tematické struktury a pohrává si s estetikou amatérského filmu konstruktivně a soudržně. Tohle je opravdu snímek o filmařině a filmaři, který si postupně osvojuje nové přístupy a hlediska, jimiž nahlíží nejen na zkoumané subjekty, nýbrž i na vlastní život a jeho interpretaci.
Režie: Michael Winterbottom
Spíše přehlížený britský příspěvek je nesmírně originální a unikátní adaptací 'nezfilmovatelného' románu, k jehož kostře se přistupuje skrze okázalé překrývání více linií a vypichování samotného tvůrčího procesu. V tomto případě je úplně nejlepší si vůbec nic o filmu nezjišťovat a nechat se bez přípravy pohltit neutuchajícím ohňostrojem postmoderních narativních hrátek, které ve vší sebereflexivitě snad nikdy nepůsobily tak zábavně. Steve Coogan hrající sám sebe, hrajícího dvě titulní postavy, nás provádí vysoce energickým pojetím filmu ve filmu, který postupně oloupává jednotlivé tematické slupky a od různých možností adaptace vlastní předlohy se dostává až k problémům v zákulisí, které by klidně mohly nastat, kdyby se Michael Winterbottom skutečně rozhodl adaptovat složitou knihu klasickým způsobem. Jde o geniální nápad, který celou dobu funguje na jedničku a vůbec nedává divákovi šanci k vyproštění.
Režie: Martin Scorsese
Když se Martin Scorsese rozhodne vzdát komukoli filmovou poctu, neměli bychom u toho chybět - obzvláště pak, když se zaměří na tvorbu pionýra trikové a vlastně i narativní kinematografie Georgese Mélièse, již prozkoumává skrze zasněnou optiku malého zvídavého chlapce. Působivé a chytře syntetizované vyprávění o 'strojích a lidech' v období, kdy jen několik málo průkopníků dokázalo zhmotňovat sny a tvořit magickou modernitu. Nálady a žánrové vyhranění se vyvíjí systematicky a často odkazují na raná vypravěčská schémata a na své si přijdou jak cinefilové, které Scorsese ohromí komplexní a velmi osobní výpovědí, tak i rodiče s dětmi, kteří budou svědky vizuálně nádherného a emocionálního dobrodružství - přesně jako za dob Mélièse.
Režie: Paul Thomas Anderson
První velký hit a kritický úspěch Paula Thomase Andersona nás zavádí do zákulisí filmů, o kterých se nahlas moc nemluví, ale v uvolněné tvorbě sedmdesátých let ukázaly, že mohou být i velkým diváckým hitem pro kina (zdravíme legendární Hluboké hrdlo). Mark Wahlberg se představuje v úloze vycházející hvězdy pornofilmů, jehož si vyhlédl 'vizionářský' režisér Burt Reynolds (jeho jediná oscarová nominace), a právě na sklonku sedmdesátých let se oddává bohémskému životu bez morálních zábran - společně s ním však divák postupně zjišťuje, že tihle alternativní hipíci to mají o dost složitější. Hříšné noci jsou spíše černohumorné a lehce ironické, ale Anderson v závěru svými křížovými montážemi buduje také silné drama a opět triumfuje dlouhými záběry, v nichž kamera často dravě sleduje pohybující se postavy (což se jako oblíbený postup ustavilo rovněž v sedmdesátých letech).
Režie: Zdeněk Podskalský
O Trháku se sice v rámci tvorby Svěráka a Smoljaka zase tolik nehovoří a neřadí se k jejich nejoblíbenějším počinům, ale to nic nemění na faktu, že jde o povedený a originální náhled 'pod pokličku'. Začínající scenárista je nucen odevzdaně přihlížet tomu, jak studio a svérázný režisér proměňují jeho značně komornější záměry do velké hudební estrády, a celý film je tak parodickým povzdechnutím nad rozprašovaným autorstvím a studiovou diktaturou. Zajímavým se rovněž jeví tvůrčí tandem Svěráka a Smoljaka, tedy osvědčených mistrů ironie, s režisérem Zdeňkem Podskalským, jenž si tvorbu vystavil naopak na neironicky sentimentálních filmech - Trhák má tedy zajímavou dynamiku, dílčí konflikty a gagy jsou i díky plejádě skvělých herců velmi vtipné, některá hudební čísla se rovněž povedla a film se opakovaně a celkem vynalézavě snaží bořit tu pomyslnou čtvrtou stěnu v sebeuvědomělé komunikaci s divákem, za což si zaslouží uznání i pevné místo na tomto seznamu.
