20 filmů, které jsou tak příšerné, až si vysloužily kultovní pověst

20 filmů, které jsou tak příšerné, až si vysloužily kultovní pověst 41 obrázků v galerii
Hvězdná srážka | Foto: Wix.com
Přestože se méně nadaným a občas i respektovaným tvůrcům často povede natočit skrz naskrz špatný film, který kritici ve své době odstřelí, neznamená to, že daný produkt upadne v zapomnění. Naopak, řada snímků vyloženě pochybných a úsměvných kvalit si získala specifickou pověst 'tak špatný, až dobrý' a pro jistý okruh fanoušků se stala kultovní záležitostí. Pojďme si 20 takových filmů představit.

Pojem 'Půlnoční film' zřejmě znáte - sahá až hluboko do padesátých let, kdy televize v pozdních večerních hodinách začaly uvádět starší nízkorozpočtové filmy, jejichž umělecké ambice se často zasekly na papundeklových kulisách, amatérském nasvícení a příšerných hercích. Půlnoční filmy samozřejmě nezahrnují pouze díla pokleslá a béčková a počítat mezi ně můžeme například Mazací hlavu Davida Lynche nebo muzikálovou satiru Rocky Horror Picture Show, ale v tomto článku se zaměříme na ty specifické filmy, které si svou kultovní pověst vysloužily především skrze vlastní úsměvnou nekvalitu.

Některé 'skvělé špatné' filmy jsou bezpochyby výsledkem velmi omezeného nadání svých tvůrců a bídného finančního zázemí, jiné naopak svou pokleslost hrdě deklamují a dá se říci, že o podobný kultovní status usilovaly vědomě. Takových produktů nám kinematografie nabídla již mnoho a následující výběr rozhodně nepovažujte za snahu o BEST OF - půjde spíše o seznámení s tímto odvětvím kultovní tvorby a s několika typickými zástupci, které byste jako všestranní filmoví fandové určitě měli za život povinně zhlédnout.

The Room (2003)

Pokoj

Jakýsi etalon ke vnímání pokleslé kinematografie, která může být ve všech směrech tak špatná, až se stává nesmírně zábavnou. Na tomto počinu vizionářského umělce polského původu Tommyho Wiseaua je zajímavé, že na rozdíl od ostatních děl, která se na seznamu objeví, jde o veskrze umírněné konverzační drama. Jenže pojem 'bizarní' ještě zdaleka nevystihuje naprosto mimozemský přístup nejen k dialogům, ale vlastně ke všem složkám filmařiny - dochází k vrstvení zcela irelevantních motivů, u zdlouhavých sexuálních scén divák prská smíchy, všechny postavy jsou neuvěřitelně hloupé a herectví už příšernější být nemůže. Vyniká přitom samotný Wiseau s jeho topornou mimikou a strašidelným přízvukem, který definitivně obrací veškeré seriózní záměry k milované parodii, jejíž obliba v rámci půlnočních filmů jen tak nevyhasne - a povedený love letter Jamese Franca The Disaster Artist ji ještě ztvrzuje.

Skřet 2 (1990)

Skřet II | Foto: Festival otrlého diváka

Volně se přesouváme k filmu, o němž se nezřídka hovoří jako o tom vůbec nejhorším v celé historii. Po zkušenosti se sestavováním tohoto seznamu sice musím takové tvrzení popřít, ale Skřet 2 (jde o regulérní první díl, který nemá s Trolem z roku 1986 vůbec nic společného, přičemž spojitost byla jen marketingovým tahem) je přesto nepopsatelným zážitkem. Možná už znáte scénu, kdy jeden z hrdinů sleduje, kterak srandovní trollové pojídají zelenou kaši, která bývala jeho kamarádem, načež prohlásí památnou hlášku "Oni ho jí! A potom sní i mě!". A podobných momentů je v tomto vtipném útoku na vegetariánství spousta. Počítejte se zmatenými herci, jimž vázla komunikace s italským režisérem a vůbec netušili, co vlastně mají hrát, s šílenými maskami a s příběhem, který by lépe sepsalo i sedmileté dítě. Je to navíc moc dlouhé, ale scény se samotnými trolly včetně bezkonkurenční závěrečné dvouminutovky jsou svým podivným způsobem k nezaplacení.

Toxický mstitel (1984)

Toxický mstitel | Foto: Troma Entertainment

Ten nejlepší superhrdina, jakého Marvel ani DC nikdy nestvořili, je přece vychrtlý nesmělý uklízeč, jenž se vlivem toxického odpadu promění v mocného vykonavatele spravedlnosti, žijícího se slepou sexy přítelkyní na skládce. Kultovní společnost Troma Entertainment našla v superhrdinovi s mopem své opus magnum a je třeba uznat, že tvůrci se v tomto případě opravdu vyřádili. Příběh je sice imbecilní, ale od hlavy až k patě nacpaný nápady, které samotnou imbecilitu béčkových osmdesátek záměrně zahání do extrémů - úvod je jakýmsi sexy videoklipem z posilovny a sprch, načež nás čeká přejíždění bezbranných malých dětí autem (proč, to nikdo neví), krvavé mordy, spousta hnusu a svalnaté monstrum, které si se svou láskou vesele poskakuje u západu slunce. Jde pochopitelně o okrajový kult, který spoustu diváků asi jen zhnusí, ale kdo přistoupí na nesvázané a hrdé deklamování vlastní pokleslosti a parodování superhrdinských schémat, toho čeká opravdu výživná porce často černohumorné zábavy.

Plán 9 z vesmíru (1959)

Plán 9 z vesmíru | Foto: Legend Films

Kinematografie zatím nepoznala slavnějšího režisérského břídila, než jakým byl proslulý Edward D. Wood Jr.. A právě Plán 9 z vesmíru je jeho bezpochyby největším dílem, na kterém lze jeho absolutní filmařský zmar rozebírat na formátech učebnice. Tradiční padesátkovou zápletku o mimozemské invazi okořenil legendární mistr o záhrobníky s nezaměnitelnými tvářemi Bely Lugosiho, Tora Johnsona a Vampiry, a protože postrádal prostředky i kreativitu, jeho výpravná sci-fi působí dojmem, že ji točila parta připitých kamarádů v obýváku a na zadním dvorku. A je to samozřejmě vtipné - létající talíře na špagátu, střídání dne a noci v rámci jediné scény, šílená zápletka a inscenace bez kapky atmosféry a mimozemšťané v podobě obyčejných lidí, kteří jen nosí trochu netradiční úbory. Nelze ale přehlédnout to upřímné filmařské srdíčko, s nímž tenhle absolutní brak vznikal a které tak dokonale vzkřísil Tim Burton ve svém uctivém Ed Woodovi.

Návrat vražedných rajčat (1988)

Návrat vražedných rajčat | Foto: New World Pictures

Název je v tomto případě trochu zavádějící. Jedná se skutečně o přímé pokračování filmu, v němž lidstvo čelí útoku velkých červených koulí, ale tentokrát rajčata za nelítostné zabijáky nejsou. Dostáváme spíše ohromně nadnesenou parodii na všechno možné, přičemž terčem vtípků je vlastně brakový a levný film samotný - sebeuvědomělost zde skutečně dosahuje vrcholu a v podstatě za vše hovoří scéna, kdy do záběru vstoupí celý štáb, žehrající nad nedostatkem peněz na dokončení filmu, a rozhodne se o tom, že se do příběhu musí zakomponovat product placement. Film je tedy absolutní blbost, v níž se krásná dívka pravidelně proměňuje v obávané rajče a šílený vědec vytváří právě z rajčat superlidi, ale díky nakažlivé ironii a dostatku šílených nápadů jde zároveň o zasloužený kult. A samozřejmě všemu nasazuje korunu mladý George Clooney, který své charisma dokázal prodat i v takto uhozené roli.

Bojiště Země: Sága roku 3000 (2000)

Bojiště Země: Sága roku 3000

Možná si říkáte, že po tomto nechvalně proslulém kousku se každý s oblibou vozí hlavně proto, že zvěsti o 'skutečně příšerném filmu' už nahrazují osobní zkušenosti (tedy že divák hodnotí film špatně, aniž by ho vlastně viděl). Jenže Bojiště země je opravdu extrémně nepovedeným blockbusterem, který své cílené velikášství proměňuje v jednu z nejlepších sci-fi parodií všech dob. Chaotický příběh a hrozná režie, která si lebedí v křečovitých zpomalovačkách, jsou ale ještě zastíněny produkujícím scientologem Johnem Travoltou, pro něhož bylo zfilmování knihy Rona Hubbarda životním projektem. A s tímto vědomím přistoupil především ke své záporné roli, do níž se opravdu opřel a předvádí jeden z nejpřestřelenějších hereckých výkonů vůbec - a sám možná dodnes netuší, jak moc tím jinak strašnému filmu prospěl a jak zvedl jeho úroveň zábavnosti (podobně jako Pavel Trávníček v českém dabingu, který je už jedním slovem geniální). Možná nejzábavnější jsou ale ve finále masky a efekty, které odpovídají rozpočtu kolem 70 tisíc dolarů, nikoli 73 milionů. Film odešel s finančním výpraskem a s tehdy rekordními 7 nominacemi na Zlatou malinu a roku 2010 byl dokonce vyhlášen nejhorším počinem dekády - cestu do srdcí fanoušků si ale našel a rozhodně platí za snímek, který je ve své příšernosti neodolatelně zábavný.

Netvor z Yucca Flats (1961)

Netvor z Yucca Flats | Foto: Cinema Associates

Další výrazná céčková ozvěna atomového věku, která se nedá popsat, ale musí se prostě vidět. Snímek takřka bez dialogů pojednává o vynikajícím vědci, který utíká před ruskými špióny do americké pouště a je zasažen výbuchem jaderné bomby (očividně jako jediný, přestože nemohl utéci nijak daleko). Následkem toho se mění v zabijácké monstrum, jemuž jsou v patách vykonavatelé zákona, a na pozoru se před ním musí mít zbloudilá rodinka na výletě. V podstatě nic ve filmu nedává smysl, herectví i inscenace jsou příšerné a vše úžasně naivním způsobem doprovází komentář režiséra, který dokola omílá stejné fráze a snaží se dodat směšnému dění osudový a dokonce myšlenkově objemný ráz - tenhle výtvor totiž evidentně nebyl zamýšlen jako záměrně hloupý výplach se zmutovaným zabijákem, ale jako důležité varování před atomovými hrozbami! Ale o to víc je díky tomu vtipný a pohled na hromotluka Tora Johnsona, kterak se neobratně hrabe za kořistí a vztekle mrská kamením před svou jeskyní, je opravdu k nezaplacení.

Robot Monster (1953)

Robot Monster | Foto: Astor Pictures Corporation

V tomto případě nelze uvést nic jiného než strohé 'musíte vidět'. Představíme-li si klasickou hodnotící stupnici od 1 do 10, pak Robot Monster musí nevyhnutelně odcházet vždy s jedním z těchto extrémů - nic mezi tím mu zkrátka není hodno. Padesátá léta nám z Hollywoodu přivála neskutečné množství laciných sci-fi a monster filmů, ale asi žádný není tak hloupý a zároveň kouzelný jako příběh o mimozemském dobyvateli v gorilí masce, který se snaží vypořádat s poslední přeživší rodinkou na Zemi. Nejvíce futuristický efekt přitom zajišťují krabice, která má být počítačem, přilba s tykadly a bubliny z bublifuku. To ale vůbec nevadí, protože nejvíce fascinující je stejně samotný příběh, který je tak absurdní a nedotažený, až je na ploše necelé hodiny hrozně vtahující a hlavně zábavný. Supervyspělá robotí gorila naštvaně pochoduje po kopcích a hledá přeživší rodinu, schovanou pochopitelně hned za humny, přičemž začíná bojovat s existenciálním problémem poté, co se zakouká do sličné dospívající dívky. Škoda, že to závěrečné rozuzlení trochu pohřbívá, ale na druhou stranu nasazuje bláznivému konceptu kultovní korunu. 1 nebo 10 - o nic víc stejně nejde.

Invaze obřích pavouků (1975)

Invaze obřích pavouků | Foto: Group 1 International Distribution

Horory opředené pavoučí hrozbou jsou jistě kapitolou samy pro sebe, ale kromě několika málo zdařilých zástupců sestávají hlavně z filmů tak hrozných, že na nich nic zábavného najít nejde (výjimkou a zároveň čestnou zmínkou jsou leda Pavouci z roku 2000, kde mají hlavně závěrečné minuty vskutku výživný komediální náboj). Invaze obřích pavouků má ale tak roztomilý námět a tak kostrbaté efekty, že všechny osminohé konkurenty v pohodě zadupe do země. Nedaleko malého města totiž dopadne meteorit, který regulérně otevírá bránu do jiné dimenze, z níž si to k nám mohou vesele štrádovat obří pavouci. Přesněji řečeno, ve filmu se objeví několik skutečných malých pavouků a jen jediný obrovský, který... Inu, zkrátka je velmi zábavné toho plyšáka sledovat, když bezvládně padá na své oběti nebo je s velkou námahou celé pozře (živě si představuji, jak lidé uvnitř té obludy neprakticky tahali snězeného herce do útrob). U toho se musí skvěle pobavit i ten opravdu největší arachnofobik.

Samurai Cop (1989)

Samurai Cop | Foto: Cinema Epoch

Esence imbecility osmdesátkových béček ve stoprocentně céčkovém balení. Film, který dělá v podstatě všechno špatně, ale zlobit se na něj prostě nelze - točený je totiž s neskutečným zápalem a všechny ty známé pokleslé motivy podává v parodickém duchu zřejmě nechtěném, ale zaručeně odzbrojujícím. Hlavní hrdina je coby odpůrce zločinu až učebnicově dokonalý, ženy mu nabízejí sex na potkání, protivníky se svým parťákem bez bázně uráží na veřejnosti a ve srandovních bojových choreografiích nemá konkurenci. V popisu mafie, jejíž nekompromisní řád se očividně snaží obkreslit z řady jiných policejních akčňáků, je Samurai Cop rovněž úžasně naivní a úsměvný, nemluvě o samotných akčních scénách, kde nedostatek tvůrčího talentu a možností ústí do zábavně pokleslé prezentace heroismu filmových hrdinů. Tenhle samuraj je možná ten nejsměšnější, ale současně jeden z nejkultovnějších v celé filmové historii.

Hobgoblins (1987)

Hobgoblins | Foto: Vinegar Syndrome

Ve všech ohledech lacinější odpověď na úspěšné Critters či Gremlins vypadá přesně tak, jak si už na základě této věty dovedete představit. Zdejší vykutálené potvůrky jsou vizuálně úděsné, ale svým způsobem od nich nelze odtrhnout oči. Film se naštěstí nebere vůbec vážně a opět zásobuje diváka filmovými osmdesátkami v té velmi ubohé, ale současně uvědoměle přestřelené podobě - Hobgoblini totiž dokáží kromě kousání především ovládat mysl svých obětí, takže divák alespoň dostane vtipné halucinogenní výjevy, které beztak naprosto korespondují se stavem štábu v době natáčení. Zajímavostí je také účast Duana Whitakera, herce jedné památné role z Pulp Fiction, který tehdy ostatně moc lepších úloh nedostával a Tarantina možná upoutal právě v téhle půlnoční blbosti.

Ptákodemie: Děs a hrůza (2008)

Ptákodemie: Děs a hrůza | Foto: Festival otrlého diváka

O zmíněném Skřetovi 2 jsem tvrdil, že označení 'nejhorší film všech dob' mu nenáleží - a k tomu mě motivovala právě neuvěřitelná zkušenost s Ptákodemií. Tento nepopsatelný skvost od pána jménem James Nguyen (slovo režisér opravdu uvést nelze) je s velkým předstihem tím nejpříšernějším snímkem, s jakým jsem se doposud setkal - a i přesto ho tímto doporučuji všem, kteří se v oblasti filmové tvorby nějak snaží definovat ten zmiňovaný pojem 'tak špatný až skvělý'. Ptákodemie mu totiž dodává úplně jiný rozměr, který v mých očích sice ještě jeden film překonává (dostaneme se k němu), ale přesto si ho před zhlédnutím nelze představit. Půlku dialogů kvůli mizernému ozvučení vůbec neslyšíme (a co slyšíme, to trhá uši), herci mají do herců daleko jako Homer Simpson k bujným kadeřím, příběh je opravdu nepředstavitelně imbecilní, bez jakékoli motivační sevřenosti, a ty efekty... Ty jsou opravdu lepší i v ghanském trháku se Spider-Manem. Ale díky tomu všemu jde o zážitek, který úplně změní váš pohled na filmařinu jako takovou (tím, jak je zde všechno příšerné, si musí všichni jasně uvědomit, že kvalitní estetická stránka a vedení příběhu vážně nejsou samozřejmostí) a do jehož patlalství, zabaleného do toho nejhloupějšího ekologického argumentu vůbec, se obzvlášť s partou přátel a zásobou alkoholu musíte ve finále zamilovat. Moc bych si přál, aby to mohl vidět Hitchcock a já abych mohl sledovat jeho reakci.

Fateful Findings (2013)

Fateful Findings | Foto: Neil Breen Films, LLC

Krále filmových konspirací Neila Breena pravděpodobně neznáte, ale možná byste to měli změnit. Jeho veledílo Fateful Findings v sobě totiž skrývá onu obdivovanou křečovitou stylizaci The Room a navíc předhazuje to nejabsurdnější zakončení v historii filmu, nad nímž diváci ve většině případů roní slzy smíchu. Breen nejenže vizionářsky sepsal, zrežíroval, produkoval, sestříhal a designoval jakýsi pokus o příběh, v němž vedle rodinného dramatu dochází k rozkrývání globální sítě politických spiknutí, ale navíc naprosto geniálně ztvárnil hlavní roli a může si směle podat ruku s Tommy Wiseauem. Pokud jste chtěli vidět ještě topornější herectví a dialogy než ve slavnějším konkurentovi a navrch sexuální předehru, při níž herci minutu shazují ze stolu nejméně deset notebooků, jste na správné adrese. Je to svým způsobem perfektní komedie s naprosto geniálním sci-fi podhoubím, a takových vlastně není nikdy dost.

Žraločí tornádo (2013)

Žraločí tornádo

Film, o kterém jste určitě všichni slyšeli, si účast v podobných seznamech vysloužil opravdu samotným námětem. Bouře nad oceánem bere do náručí stovky krvelačných žraloků a hází jimi na nepřipravené lidské oběti, jež musí spasit moderní superhrdina Ian Ziering se svou motorovkou. Společnost Asylum sice do tvorby strašných filmů s absurdními náměty fušuje dlouhodobě, ale až s touto sérií narazila na skutečnou zlatou žílu, která si našla své oddané fanoušky. Efekty, střih a vše kolem samozřejmě nestojí za nic, a když náš hrdina skáče s motorovkou vstříc přilétajícímu žralokovi, tak kroutit hlavou nad fantazií a entuziasmem některých tvůrců zdaleka nestačí, ale kultovnější film z ranku těch formálně hrozných zkrátka v poslední dekádě nenajdete. A do téhle nepolevující záplavy absurdit a černého humoru se navíc povedlo zlákat pár celkem obstojných herců v čele se sympatickým Zieringem a věčně ožralým Johnem Heardem, kteří se rovněž zasluhují o to, že u Žraločího tornáda se opravdu lze uvolnit a bezmyšlenkovitě zasmát - nejlépe opět s přáteli a lehce pod vlivem.

Hvězdná srážka (1979)

Hvězdná srážka | Foto: New World Pictures

Italsko-americká odpověď na okamžitý fenomén Star Wars jistě nepatří k vyloženě tragickým produkcím a nelze jí upřít sympaticky rozmáchlé měřítko a Christophera Plummera v roli galaktického císaře, ale přesto se jen těžko zbavíte pocitu, že jde o nepříliš zdařilou parodii na Lucasovu tvůrčí poetiku. Dialogy i chování neohrožených hrdinů jsou neuvěřitelně cheesy, podobně jako jejich vyzývavé oblečky, šité na míru drahému pornofilmu. Herečka Caroline Munro běhá celou dobu v úboru hodném dominy, ukazuje naditý výstřih, provádí strašlivé bojové choreografie a jde jí po krku dosti nepřesvědčivá variace klasických Harryhausenových monster. Je to vlastně space opera jako vyšitá, neustále se mění různá křečovitá prostředí a v závěru dostáváme i náznak romance během osudové vesmírné bitvy - jenže snaha tvůrců je spíše úsměvná a v porovnání se Star Wars odchází Hvězdná srážka poražena na všech frontách (i v rámci hudby, na kterou zde dohlédl legendární John Barry a sama o sobě není vůbec špatná).

Batman a Robin (1997)

Batman a Robin

O málokterém známém snímku se tak často říká, že je zkrátka špatný až do morku kostí. Pestrobarevná vize Joela Schumachera uvrhla Gotham do nesvázané komediální taškařice, kde je jedna postava podivněji stylizovaná než druhá a kde se plácá vyloženě páté přes deváté. Jako kdyby nestačil Mr. Freeze, jenž je v podání Arnolda Schwarzeneggera opravdu neodolatelně vtipný, musí se zde ponižovat (a zároveň film vlastně zachraňovat) také svůdná Uma Thurman coby Poison Ivy a jakýsi kolohnát v kůži dutého hromotluka Banea. Výprava je možná rozmáchlá a nenudící, ale současně nesmírně roztěkaná a hrozně nedospělá - celé to vypadá jako nadšenecký film z iniciativy puberťáků, v němž se dva hlavní hrdinové, ikoničtí Batman s Robinem, půlku filmu handrkují kvůli záhadné přitažlivé ženě. Že má takové nesoudržné a motivačně směšné uchopení značný náboj guilty pleasure, o tom samozřejmě nelze pochybovat, a řada diváků se film naučila akceptovat právě tímto způsobem - pokud tak učiníte i vy, možná se náramně pobavíte u skvělé dětské komedie z devadesátých let.

Smrtelná kořist (1988)

Smrtelná kořist | Foto: Action International Pictures (AIP)

Osmdesátá léta byla líhní drsných akčních hrdinů, kteří neměli problém s kamufláží a desítky ozbrojených nepřátel si mazali na chleba při snídani v nehostinné džungli. Asi žádný jiný režisér si však poetiku prvního Ramba nevzal k srdci takovým způsobem jako David A. Prior, jehož opus magnum z roku 1988 představuje hrdinu tak dokonalého, že by před ním i Sylvester Stallone rychle zalezl do maminčina náručí. Michael Danton v podání Teda Priora má vypracované břišáky, na sobě jen trenky z výprodeje Pala Habery a k snídani mu stačí trochu nasliněná žížala, a přece svede různorodou likvidaci minimálně 30 nepřátelských vojáků, kteří loví vybrané civilisty jen pro zábavu. Smrtelná kořist je vrcholným odrazem zábavné pokleslosti a entuziasmu tvůrců, jimž opravdu stačí kamera a pár levných praktických efektů, aby si natočili svůj definující příspěvek do milovaného subžánru. Špatní herci tentokrát ani moc nepřekáží, protože se stejně jen předhání v drsnosti a jde jen o to, jak Ted Prior umlátí nejdrsnějšího záporáka k smrti jeho vlastní useknutou rukou. Něco tak specificky zábavného už dávno nikdo natočit neumí.

Mac a já (1988)

Mac a já | Foto: Orion Pictures

V reakci na fenomenální úspěch E.T. Mimozemšťana vznikl o šest let později další rodinný snímek, jenž svedl dohromady malého chlapce s uprchlým hodným marťanem, jenž se touží pouze vrátit za svou ztracenou rodinou. Mac a já přitom nabývá na historické zajímavosti právě tím, že divákům zcela otevřeně vkládá do úst odpověď na otázku, jak by slavný E.T. asi vypadal bez kapky filmařského talentu. Nejenže je titulní stvoření nesmírně ošklivé a děti se ho snaží chytit tak, že ho doslova nasají vysavačem, ale tvůrci jinak celkem vydatně opisují od Spielbergova předobrazu, čímž jen znásobují jeho genialitu a vlastní neumětelství. Do všeho samozřejmě hraje pěkná hudba Alana Silvestriho, ale ani ta zkrátka nedokáže zastínit nesmyslné zvraty a zbavit diváka dojmu, že celý film měl být jen otevřenou reklamou na McDonald's - někdy za polovinou se totiž ve fastfoodu odehraje bizarní muzikálová sekvence, kterou si nelze racionálně vysvětlit. Mac a já není špatný tím odpudivým způsobem, je prostě špatný - a to vylézá zábavně na odiv už kvůli populárnímu a vděčnému námětu.

Manos: The Hands of Fate (1966)

'Manos' the Hands of Fate | Foto: Emerson Film Enterprises

V současnosti 4. nejhorší snímek na mezinárodní filmové databázi je čirým výplodem amatérského filmaře, který nikdy předtím ani potom nic dalšího nenatočil. Natáčelo se na 16mm ruční kameru, která byla schopna zaznamenat maximálně 32 sekund, veškerý zvuk a dialogy byly velmi neobratně vloženy v postprodukci, tudíž řada z nich absolutně nesedí na pohyby rtů, a osvětlení nočních scén bylo více než nedostatečné. Režisér Harold P. Warren se sice snaží řídký děj, věnující se jedné 'děsivé' noci v motelu ovládaném temným vůdcem kultu, rozšířit o vedlejší linii s policisty a mladým párem, ale tyto snahy nikam nevedou - spousta motivů zůstává podivně nedořešených a většinu stopáže zabírají nepřirozeně nasnímané scény, v nichž postavy jen přechází napříč mizanscénou a do kterých hraje zvláštní nepasující hudba (ta je ale přímo brilantní ve scéně, kdy se kulhavý sluha Torgo belhá pro zavazadla). Manos je opravdu jedním z nejpříšernějších filmů vůbec, na němž je v podstatě všechno špatně - naštěstí je to ale v každém momentu nevinně vtipné a až roztomile křečovité, nikoli urážlivě retardované jako celá řada dnešních hororů.

Turkish Star Wars (1982)

Turkish Star Wars | Foto: Anit Film

To nejlepší na konec. Turecké Hvězdné války jsou pojmem, o kterém jste už možná někdy slyšeli, ale připustit si jejich existenci a dokonce se na ně podívat už zvládne málokdo. Jistě, na YouTube si můžete pustit krátké sestřihy toho nejlepšího, čímž možná získáte jasný obrázek o nátuře díla, ale naprosto vám unikne ta neuvěřitelná esence nadšeně servírovaného dobrodružství, které opravdu nemá obdoby. Celý film je nekonečně chaotickou změtí skákání, pěstních soubojů, výbuchů, romantických pohledů a nesmyslných řečí o náboženství a pomstě, do čehož jsou otevřeně vklíněny ukradené záběry z těch 'skutečných' Star Wars a takřka nepřetržitě se ozývá rovněž ukradená hudba z Dobyvatelů ztracené archy - a to vše dohromady vytváří nepopsatelný zážitek, jehož se buď po dvou minutách přejíte, nebo mu chtě nechtě podlehnete. Neopakovatelné zjevení, na které prostě nejde aplikovat standardní hodnotící stupnice. Osobně jsem se snad nikdy u žádného filmu nenasmál tolik, jako když zdejší dokonalý hrdina za zvuků hymny Indiana Jonese holýma rukama rozpůlil zloducha, načež režisér znázornil ono rozpůlení střídavým záběrem na levou a pravou stranu hercova obličeje a současným zatmavením strany opačné. V tom filmu je zkrátka kvantum specifického cinefilního vzrušení - podobně jako ve všech popisovaných titulech.

Máte-li sami nějaké další tipy na filmy tak hrozné, až jsou svým způsobem skvělé a kultovní, neváhejte se o ně podělit do diskuze. Existuje jich samozřejmě mnohem více a inspirace není v tomto ohledu nikdy dost.

Ankety
Brali byste třetí řadu sitcomu Hospoda?
Rozhodně!
Ne, dvě řady bohatě stačily
Do téhle chvíle jsem netušil/a, že seriál existuje
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist