Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli

Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli 23 obrázků v galerii
Marketa Lazarová | Foto: Bonton
Část 4 - Silné a odhodlané, rebelující a sympatické, ale také křehké a citlivé - ty nejlepší snímky, v nichž hrají prim ženy, nabízí širokou škálu zajímavých hrdinek stříbrného plátna, a je potřeba si je v rámci tohoto byznysu, stále hlasitěji kritizovaného za mužskou nadvládu, pravidelně připomínat. Pojďme se ohlédnout za 40 výbornými filmy s ženskou hlavní hrdinkou (či hrdinkami).

Těchto 40 filmů si představíme ve 4 článcích bez jakéhokoli feministického či sociálně-kulturního kontextu - záměrem je především poukázat na skutečně hodnotná a inspirativní kinematografická díla, která se primárně zaměřují na ženský element a dokáží plnohodnotně nahradit dogmatizovanou mužskou dominanci, aniž by jen samoúčelně deklamovaly svůj feministický tón. Vybíral jsem díla žánrově i tematicky různorodá, která přináší výrazný a inspirativní druh hrdinek, a zároveň díla taková, jaká lze považovat za umělecky a kinematograficky přínosná. Ruku na srdce, výčet kanonických filmových děl je na první pohled přeci jen charakterizován primárně mužskými příběhy od mužských tvůrců, a tak je příhodné trochu zašťourat a zmínit ty známé a respektované tituly, které dávají na odiv ženské vlastnosti, problémy, touhy i odvahu. V této závěrečné části si představíme posledních 10 adeptů.

Pán velryb (2002)

Režie: Niki Caro

Pán velryb | Foto: 2002 South Pacific Pictures

Hned na úvod zabrousíme do poněkud exotičtějšího území filmové tvorby, které se po přelomu století těší zájmu fanoušků především skrze trilogii Pána prstenů, která byla z velké části natáčena právě na Novém Zélandu. Režisérka Niki Caro však v příběhu o mladé maorské dívce, která se ze všech sil snaží překonat mytologické dogma upozaďující ženské potomky na úkor chlapců, ukázala specifickou sílu tamní mýtické kultury a přinesla globálně srozumitelné myšlenky o lásce, porozumění a vytrvalosti, jaké nenechají jedno oko suché. Hlavní hrdinka v podání Keishy Castle-Hughes si okamžitě získává sympatie a budovaný vztah s jejím sveřepým dědečkem, jenž ztratil naráz vnuka i rodící dceru, přináší opakovaně silnou emocionální katarzi. Ačkoli Pán velryb místy vyznívá zjednodušeně a vykalkulovaně, jeho magická atmosféra, osobní výpověď o zcela cizím prostředí a soucítění s protagonistkou z něj činí velmi unikátní a nezapomenutelné dílo, které si vaši pozornost jistě zaslouží.

Hana a její sestry (1986)

Režie: Woody Allen

Hana a její sestry | Foto: Orion Pictures Corporation

Tvorba Woodyho Allena by pochopitelně vydala na několik obsáhlých knížek, ale přece si z ní většina z nás nejvíce vybavuje podivínské a neurologické intelektuály, ztvárňované právě nezaměnitelným Allenem. Podobnou roli notorického hypochondra, který životem klopýtá bez potřebných citových vazeb, si slavný filmař ostatně neodpustil ani v humorně dramatickém příběhu o třech sestrách a jejich propletených vztahových peripetiích. Hana a její sestry nepostrádají mužskou perspektivu, kterou spíše než tradičně nechlapácký Allen ztělesňuje nerozhodný Michael Caine ve své první oscarové roli, ale jinak jde o výrazně ženský film, v němž se vtipně i dojímavě řeší hluboce zakořeněné sesterské vztahy, ovlivňované muži a osobními touhami. Každá ze sester představuje jiný charakterní model a inteligentní scénář velmi nenuceně a přirozeně konfrontuje spolehlivou milující ženu s nespokojenou atraktivní milenkou a s dříve drogově závislou problémistkou, která v životě ráda experimentuje a hledá směr. Vzniká tentokráte až překvapivě pozitivní Allenovská komedie, v níž se s aktéry snadno ztotožníte a bude vám s nimi dobře.

Tři barvy: Červená (1994)

Režie: Krzysztof Kieślowski

Tři barvy: červená

Krzysztof Kieślowski jednoznačně patří mezi nejoceňovanější polské filmaře minulosti (a pravděpodobně tomu v budoucnu nebude jinak), jehož dílo znají diváci nejen v Evropě. Jeho Krátký film o lásce řadím mezi ty vůbec nejsilnější filmové zážitky, ale na ženskou perspektivu se Kieślowski plně naladil až začátkem devadesátých let, kdy vedle Dvojího života Veroniky natočil slavnou trilogii barev. A byť by si zmínku zasloužila jistě i Modrá, tak pocitově a ostatně i příběhově celistvějšího a více katarzního účinku dosáhla barva Červená, která v tradičně umírněném stylu rozkrývá nepatrné zásahy vyšší moci do osudů několika lidí, jež se protínají či spíše doplňují velmi komplexním a teprve retrospektivně dekódovatelným způsobem. Režisér navíc dál zajímavě rozvíjí své oblíbené téma voyerismu – hlavní hrdinka je modelkou, tedy vlastně předmětem, který se voyerismu vystavuje dobrovolně, zatímco stárnoucí bývalý soudce, který si vyčítá svá životní rozhodnutí, tajně odposlouchává své okolí. Jejich osudová interakce pak přináší do světa rovnováhu a naplňuje unikavou studnici jejich existencí, přičemž ale film nevyznívá nijak metafyzicky a komplikovaně – stačí společně s hrdinkou pozorně naslouchat a následovat vlastní intuici.

Vše o Evě (1950)

Režie: Joseph L. Mankiewicz

Vše o Evě | Foto: Twentieth Century-Fox Film Corporation

V padesátých letech se to v Hollywoodu filmy o filmu jen hemžilo, přičemž na úkor Sunset Boulevardu či Zpívání v dešti bývá trpce humorné drama Vše o Evě spíše přehlíženo. Pravda, filmařských kvalit dvou zmíněných bratříčků možná úplně nedosahuje, ale přesto se jedná o povinnou výbavu filmového fanouška, která o hereckých a manažerských praktikách v zákulisí továrny na sny vypovídá mnoho. Mladá a krásná Eva v podání Anne Baxter se touží stát hvězdou po vzoru jejího hereckého idolu Margo, již se svým charakteristickým šarmem a špetkou sarkasmu ztvárňuje ikonická Bette Davis. Přes známou, která je manželkou významného dramaturga, se obě seznámí a vzniká mezi nimi zvláštní pouto, které odhaluje jejich skutečné tváře a naznačuje, co vše je mladá herečka schopna pro vlastní kariéru vykonat. Režisér Mankiewicz podává až překvapivě kritickou interpretaci filmového zákulisí a ukazuje úděl ženských hvězd, které se s okolím možná snaží manipulovat ve svůj prospěch, ale v součtu je vždy také manipulováno s nimi a je pro ně obtížné žít vlastní život se skutečnými přáteli. Dialogy jsou velmi dobré a tempo až na pár protahovaných pasáží příjemné, plus stojí za to ve vedlejší roli alespoň na chvíli vidět mladou Marilyn Monroe, která okamžitě vyhrává cenu za největší půvab a sexappeal.

Cléo od pěti do sedmi (1962)

Režie: Agnès Varda

Cléo od pěti do sedmi | Foto: Compagnie Commerciale Française Cinématographique

Nedávno zesnulá režisérka Agnès Varda se řadí k nejvlivnějším osobnostem francouzského filmu, což je status, který si začala rázně upevňovat již svým druhým celovečerním snímkem z roku 1962. Bývalá fotografka nepatřila mezi zapálené cinefily typu Godarda a Truffauta, nýbrž prozkoumávala možnosti fotografického obrazu v závislosti na subjektivitě vyprávění a čistého filmového vyjadřování v reálném čase. Cléo od pěti do sedmi sleduje relativně běžné dvě hodiny života hlavní hrdinky, slavné a obdivované zpěvačky, která je ale přesvědčená o vlastní zhoubné nemoci a napjatě čeká na výsledky testů. Dění je rozděleno do kapitol, jejichž rozsah odpovídá reálnému toku času, přičemž každá z nich znázorňuje jistou stránku hrdinčiny osobnosti, popřípadě i vojenskou situaci v Alžíru, která se zužitkuje v závěrečném setkání s rukujícím vojákem. Vnitřně nalomená a navenek krásná žena, posedlá svým zevnějškem, nejprve čelí neustálým zvědavým pohledům okolí, zatímco v polovině filmu mění své bílé šaty za černé a nasazuje sluneční brýle, které jí samotné umožňují sledovat a ponořit se do vlastních myšlenek a pocitů. Jedná se o další výrazný experiment francouzské nové vlny, jenž si udržuje své výlučné postavení a nepřestává udivovat novým rozsahem možností, jež lze na vyprávění filmového příběhu aplikovat.

Zavěste červené lucerny (1991)

Režie: Yimou Zhang

Zavěste červené lucerny | Foto: Century Communications

Z pohledu diváka zatíženého zejména hollywoodskou produkcí asi nejexotičtější snímek z celého seznamu, který si však po zásluze vybojoval celosvětový věhlas – a který je zároveň jedním z nejkomplexnějších ženských obrazů v historii filmu. Příběh je jednoduchý a sleduje sídlo vznešeného pána, jehož několik manželek mezi sebou intrikuje a každá usiluje o to, aby právě v jejím pokoji byly rozvěšeny červené lampiony a aby urozený manžel strávil noc právě s ní. Skrze tento koncept pak režisér Yimou Zhang chytře aplikuje myšlenkovou dvojznačnost a jednak veskrze dramaticky znázorňuje podřízenost ženského postavení a životního údělu, jednak s lehkou ironií popisuje nekonečné ženské šarvátky a přirozenou schopnost zasazovat bodné rány přímo do zad, aniž by je někdo v okolí registroval. Snímek kromě toho zdobí velmi důmyslná práce se symbolickým a kulturně charakteristickým prostředím a promyšlená inscenace, díky níž například vůbec nevidíme obličej urozeného pána a soustředíme se výhradně na příběhově dominující ženy. Intenzivní a nepředvídatelné dílo, které přináší opět trochu jiný náhled na problematiku, jež se napříč národy a světadíly takřka neliší.

Onibaba (1964)

Režie: Kaneto Shindô

Onibaba | Foto: Tokyo Eiga Co Ltd.

U asijské kinematografie můžeme rovnou zůstat a přesuneme se do Japonska, kde režisér Kaneto Šindó patřil v šedesátých letech k absolutní smetánce svého oboru. Již roku 1960 natočil jímavý Ostrov, jenž ve stylu cinema vérité sledoval útrpně stereotypní život rodiny žijící na malém izolovaném ostrově, ale své globálně nejoceňovanější dílo stvořil až o čtyři roky později. Onibaba vychází z klasických pohádkových schémat a hrdinkami jsou dvě osamělé ženy, tchyně a snacha, které se v období blíže nespecifikované války ukrývají ve vysokém rákosí a živí se tím, že zabíjí zbloudilé muže a jejich cennosti vyměňují u překupníka za obživu. Jejich život naruší navrátivší se sebevědomý válečník, který začne mladší dívku nekontrolovaně sexuálně přitahovat, a starší žena vymýšlí ďábelský plán, kterak je zastrašit a jejich vztah zhatit. Toto schéma však obohacuje evidentní odkazování k japonské situaci po skončení druhé světové války a po atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki, přičemž se v postavách dvou nuzně přežívajících hrdinek mísí žal nad ztracenými potomky a manžely a nesmírná tíha živoření a ve finále také fyzického poznamenání v místech, kde jaderné zbraně napáchaly největší škody. Působivý žánrový průsečík a určitě jeden z nejlepších japonských filmů své doby.

Sedmikrásky (1966)

Režie: Věra Chytilová

Sedmikrásky

Podle rozsáhlé ankety BBC jsou Sedmikrásky Věry Chytilové šestým nejlepším snímkem natočeným ženskou režisérkou vůbec. A není to opravdu žádná záhada. Chytilová ostatně patřila k předním představitelům české nové vlny a právě Sedmikrásky, značně dekadentní vyprávění o dvojici nezbedných dívek, které prostě chtějí být zkažené a vymykat se standardům, mohou sloužit jako vrcholný příklad tehdejšího tvůrčího sebevědomí a vzepření se klasickým formálním požadavkům (ne ani tak těm hollywoodským, jako spíše značně typologické a tendenční české tvorbě padesátých let). Obě ústřední hrdinky vlastně nejsou vůbec sympatické a možná vás budou štvát, ale tohle není film založený na identifikaci s postavami a klasické lineární struktuře – jde o nekonečně vynalézavou smršť stylistických hrátek a více či méně skrytých ideologických významů, které filmové teoretiky dodnes fascinují podobně, jako tehdejší mocnáře neskrývaně rozčilovaly. Možná se tedy trochu vymykají běžné představě o ‚silném ženském snímku‘, ale Sedmikrásky jsou jednoduše obhajitelné ze zcela jiných důvodů – jsou filmem skvělým a progresivním, který dosáhl světového věhlasu. A koneckonců také nabízí ženský obraz, který prostě nikde jinde nespatříte.

Markéta Lazarová (1967)

Režie: František Vláčil

Marketa Lazarová

Je třeba přiznat, že oslavovaná filmová báseň Františka Vláčila, zvolená na konci tisíciletí nejlepším československým snímkem všech dob, se ke své ženské hrdince staví poněkud problematicky. Samotná Markéta v neopakovatelném ztvárnění mladé Magdy Vašáryové je toliko záchytným bodem a motivem, který diváka stabilně provází skrze jednotlivé příběhové etapy prostorově roztříštěné epizody, jimž z pohledu aktivního posunování děje vévodí přeci jen postava Kozlíkova syna Mikuláše, zatímco z hereckého pohledu bezesporu dominuje úchvatný Josef Kemr se svým bez nadsázky oscarovým převtělením do hrubého a drsného Kozlíka. Ve finále je to ale právě přítomnost křehké nevinné dívky ve špinavém dějovém soukolí krutého středověku, která těžce uchopitelný příběh rámuje, přičemž právě skrze málomluvnou Markétu lze vnímat emocionální jádro filmu, postaveného na všudypřítomném náboženském dialektu a výrazném stylu, který se snaží veškeré výjevy asociovat do symbolických výpovědí. Markéta Lazarová není tak bezchybný film, jak naznačuje odvážná forma, a děj se často až neúměrně dlouho věnuje kompozičně nepříliš podstatným obrazům a řečem, ale bezpochyby jde o dílo pozoruhodné a silně vizionářské, jehož dlouho potlačované a v závěru silně proklamované ženské srdce určitě přímo bije pro umístění v podobných seznamech.

Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)

Režie: Mike Nichols

Kdo se bojí Virginie Woolfové? | Foto: Warner Bros.

S proslavenou adaptací provokativní divadelní hry – to také není úplně jednoznačné. Vůči vynikajícímu Richardu Burtonovi by byla velká křivda tvrdit, že jeho role byla vedlejší a podřazená jeho tehdejší životní partnerce Elizabeth Taylor. Ale byla to asi stále kulminující sláva Taylorové ve spojení s její fyzickou proměnou ze zbožňované sexbomby v obtloustlou manželku z předměstí, co její postavě zajistilo nejvyšší míru pozornosti a způsobilo, že svého skutečného manžela v dvouhodinové slovní přestřelce nakonec v očích veřejnosti zastínila. Šlo rovněž o vyvrcholení jejího až bestiálního dramatického módu z filmů jako Kočka na rozpálené plechové střeše, které herečce přineslo Oscara a jednoznačně se řadí k nejprogresivnějším hollywoodským filmům té doby – Kdo se bojí Virginie Woolfové? nejenže pro svůj vulgární jazyk a citlivá témata v podstatě spustilo známý systém udělování ratingu přístupnosti, ale režisér Mike Nichols současně ve svém debutu značně obohacuje formální uchopení komorních divadelních adaptací a na malém prostoru si dokonale pohrává s možnostmi inscenace, rámování, proměnlivé hloubky pole a analytického střihu. Velká poklona rovněž směřuje za zmíněným Richardem Burtonem, jenž také předvádí obdivuhodný herecký koncert, ale vzhledem k aplikování hvězdného statutu Taylorové a k finálnímu rozuzlení, které se přeci jen bolestivěji dotýká pudu mateřství, se skutečně dá hovořit o skvělém filmu, jemuž dominuje ženská postava.

Tímto povídání o nejlepších ženských filmech nadobro ukončujeme a na závěr ještě zdravím trojlístek skvělých a bohužel nezmiňovaných snímků Lady Bird, Erin Brockovich a Brutální Nikita - máme vás rádi, holky!

Ankety
Jste fanoušky JCVD?
Ano
Ne
Dříve ano, dnes už ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist