76%
Klec
- Drama
O Janu Mikoláškovi toho v rámci dochovaných materiálů příliš nevíme. Jeden životopis si napsal sám (je třeba jej brát s rezervou), druhá kniha vyšla až letos a třetí připravil podle filmu Josef Klíma. Jak jste přistupoval ke psaní scénáře?
Jan Mikolášek ke mně doputoval postupně - jako by na díly. Nebo řekněme jako bylinkový čaj, co zabírá až druhý den. Nejprve jako námět, který zavadil o Českou televizi. Pak jsem přečetl, co bylo k mání, ale stále z toho vycházela jen jakási socha. Monolit, postavený na podstavci vlastního životopisu. Teprve když jsme se pustili o dost hlouběji, dopátrali jsme se poměrně dramatické kontroverze. Že byl odsouzen za kolaboraci, neplacení daní, popotahovaný za homosexualitu a v rámci rodiny měl pověst komplikovaného tyrana. Že jeho pacienti odcházeli se smíšenými pocity. Některé obdaroval, jiné zurážel. Že byl nesmírně štědrý a zároveň velmi šetrný. K tomu pak prokazatelná jména v knize nemocných: Bormann, Zápotocký a další. To už slibovalo základ silného příběhu.
Měla částečná absence informací, „děravá místa“ nějaké výhody? Hodně jste „fabuloval“, využíval toho v rámci autorské licence?
Tohle asi ponechám na divákovi. A moudrém kritikovi. Já si totiž osobně myslím, že to není podstatné. Pravda faktografická a pravda dramatická nejsou totožné. Já se pokouším být vždy víc dramatikem než historikem. Nakonec, na to druhé mi chybí dostatečné vzdělání. Každý film je manipulace. Úhel pohledu. Výřez. Podvod na pravdě viděné širším objektivem. Drama se pokouší divákovi dodat pravdu v emocích. Samozřejmě v historických mantinelech, jakých jsme schopni dosáhnout. Divák spíš opustí kino s pocitem, že hrdinům nevěří, než proto, že zip na bundě se začal šít o pět let později. Když nebudou vaši hrdinové prožívat z vašeho pohledu pravdu, nezachrání to ani nejpřesnější historická rekonstrukce. Je to věčný boj těch, které jste filmem nepřesvědčili. Nikdy nebudete schopni zpětně vytvořit záznam minulosti. Jen interpretaci.
Na kontě máte několik desítek realizovaných scénářů a Českého lva. Jak jste reagoval, když jste se dozvěděl, že Šarlatána bude režírovat Agnieszka Holland? Šlo o mimořádnou událost?
Bylo to pro mě velké a milé překvapení. Text jsme Agnieszce poslali spíš jako když házíte drobnou minci do studny. Naděje, že přinese štěstí, byla mizivá. Její pozitivní reakce nás všechny zaskočila a překvapila.
Po projekci Šarlatána ve mne mimo jiné utkvěl pocit Mikoláškovy samoty. Bylo pro vás jako pro scenáristu, který většinou pracuje také tak, jednodušší postavě a jeho životu porozumět?
Tohle je zapeklitá otázka. Moc jsem si přál, aby postava pana Mikoláška ve výsledku vyzněla pozitivně. Nevím, jestli se to povedlo, ale já měl z toho všeho, co jsem o něm četl, slyšel a našel, pocit, že byl nesmírně nadaným a talentovaný člověkem, který si občas s tou ohromnou tíhou daru nevěděl rady. Lidé mu chtěli přiřknout až božské schopnosti, jenomže on byl člověk se všemi jeho touhami a slabinami. Když se rozčílí pokladač dlaždic, je to přirozené, když zakleje léčitel, je to kontroverze. A Mikolášek kličkoval mezi tím božským a lidským. A tahle cesta výjimečných, co touží po normálním životě a nejsou ho schopni žít, ta je asi vždy hodně opuštěná. Scenárista sedí v místnosti sám, ale ve své hlavě a srdci pracuje velmi daleko. A vždy s někým dalším. Nejednou u nás doma vzniká tření; když argumentuji, že potřebuju jít do lesa a být sám, a má milá se diví proč, když jsem právě dřepěl v pracovně šest hodin úplně sám.
Šarlatán: Trailer
Můžeme se sáhodlouze bavit o tom, jak na koho z nás bude filmový Mikolášek působit. Jak se k němu vztahujete vy?
Pro mě to byl člověk hledající. Člověk na cestě. Tím je dramatický a nesmírně přitažlivý.
Jste autorem poměrně velké řady filmových scénářů, v nichž se v hlavní roli objevuje herec Ivan Trojan. Jak moc vás za tu dobu přesvědčil o svých kvalitách?
Myslím, že se pokouším přesvědčit spíš já jeho. Ivan je pro mě nesmírně talentovaný a pilný člověk, pro kterého je herectví víc než jen interpretace. On se snaží postavou být, pochopit ji do posledního detailu. A tenhle detail, stejně jako ve všem, dělá z Trojana herce s velkým H. Odmítá role, kterým nevěří, a rád kafrá do scénáře. Za to všechno si ho vážím, stejně jako jeho lidských a společenských postojů. Dohromady nás dává asi náhoda, ale rozděluje až konec natáčení. Alespoň tak to cítím já.
V rozhovoru pro TotalFilm z února 2020 říkáte, že scenáristiku už nevyučujete, o profesi pochybujete. Co je tedy to, co stojí za kvalitním filmovým scénářem? Neříkejte mi, že na to žádná odpověď neexistuje.
Jistěže existuje. Jsou desítky, možná stovky knih přesně popsaných dramatických postupů míst zvratů a rozuzlení. Můžete vymyslet příběh, který poskládáte přesně jako z lega. Otázka je, jestli si s takovou hračkou bude chtít někdo hrát. Scénář je sice neviditelnou součástí filmu, ale je pořád také snahou o duchovní počin. A na takový prostě neexistuje pevná forma. Obsah je dílem talentu a náhody. Když se potká dobrý příběh, zručný scenárista a talentovaný režisér, je velká naděje, že nevznikne blbost. Pak je tu ještě asi dalších tisíc elementů, které to můžou zkazit. Ještě jednou tedy musím zopakovat, že recept na dobrý film asi není. Jen rady, jak eliminovat slabá místa.
Šarlatán připomíná ony velké, ale především „malé“-osobní dějiny 20. století. Něco podobného jste psal i v případě kriminálky Ve stínu. Jak těžké je v tomto případě vybalancovat-zohlednit jedno či druhé? Navíc v případě, že oba snímky vznikaly s ambicemi promítání pro mezinárodní publikum?
Jan Mikolášek jako by neexistoval v žádné době. To doba se do jeho života obtiskovala sama. Vyhledávala ho. Využívala, zneužívala a trestala. Jména, se kterými přišel za svůj život do pracovního nebo společenského styku, jsou na úrovni světových politiků. Léčila se u něj prvorepubliková elita, nacistická a pak komunistická nomenklatura. Všichni toužili po jeho schopnostech a zároveň se obávali jeho výlučnosti. Všechno jinaké je něčím znepokojující. A Mikolášek znepokojoval okolní svět celý svůj léčitelský život.
V rámci předchozí tvorby a zveřejněných rozhovorů jste často tázán a zmiňován v souvislosti s přepisováním scénářů. Jak tomu bylo v případě Šarlatána? Jak do vašeho textu zasahovala Agnieszka Holland? Případně další spolutvůrci…
Byla to jedna z mých nejhezčích zkušeností. Paní Hollandová hned na začátku řekla, že si text nevybrala, aby ho přepisovala, ale natočila. Došlo na dvě tři verze úprav, které scénáři pomohly. Když bylo během natáčení nutné něco změnit, byl jsem první, kdo se o to měl pokusit. Její úcta k textu mě až zaskočila. Na to tady nejsme moc zvyklí…
Pracujete na něčem novém, co by se v nejbližších letech mohlo dočkat realizace?
Tohle bych, v době, ve které posledních půl roku žijeme, asi nechal otevřené. Ještě ani nevíme, jestli tenhle film bude pro diváky zajímavý, jestli i přes obavy přijdou a budou se chtít dívat na biják, který není komedií. Který nehladí, ale spíš svědí a chce, abyste přemýšleli - proč. My pochopitelně toužíme po tom, aby lidi přišli. Aby to byla událost, za kterou vám stojí utratit peníze a nadrobit si popkorn na tričko. Je to dlouholetá práce a snaha dělat ji dobře. Slovy Jana Mikoláška: „Věř, protože víra je polovina úspěchu.“ A možná bych měl nakonec vykřiknout propagační parafrázi: Kdo film uvidí, vybuduje si i částečnou imunitu! Alespoň s těmi v kině…
