Nejlepší režisérské debuty

Nejlepší režisérské debuty
Vražedná pole | JustWatch
První celovečerní projekt bývá pro začínající filmaře samozřejmě velmi důležitý a jistě také osobní. Pokud uspějí, mohou dál živit naděje na velkou kariéru a doufat v lukrativní zakázky. Ve svých debutech si rovněž tvůrci většinou pilují svůj charakteristický rukopis, popřípadě také za pár dolarů uskutečňují své vysněné vize a obohacují kinematografii o odvážné a nezávislé počiny, nesvázané drtivým tlakem obřích produkcí a studiovými hlavouny. Režisérské debuty bývají zkrátka nečitelné, přitažlivé a zajímavé a je úplně jedno, zdali debutuje zcela neznámý mladý filmař nebo například protřelý herec, scénárista či kameraman. Debuty jsou zkrátka sexy a my se podíváme na 20, které se do historie filmu zapsaly opravdu zlatým písmem - řeč bude konkrétně o těch prestižních začátcích, kterých se mohli diváci účastnit v nezaměnitelných kinosálech, nikoli pouze před televizními obrazovkami. Zde je zbylých 10 aspirantů.
Vykoupení z věznice Shawshank (1994)
Režie: Frank Darabont
Vykoupení z věznice Shawshank
Vykoupení z věznice Shawshank | Distrbutor
Filmový klenot z památného roku 1994 to neměl s všeobecným přijetím vůbec jednoduché a jedním z důvodů jeho prvotního finančního krachu mohl být také fakt, že jméno Franka Darabonta tehdy ještě nikdo neznal. Ten měl za sebou v té době jen kraťas na motivy Stephena Kinga The Woman in the Room (1983) a televizní snímek Pohřben zaživa (1990), ale na prsou si hýčkal práva na zfilmování jiné Kingovy povídky, přičemž odmítl i štědrou finanční nabídku od úspěšného Roba Reinera. Vykoupení z věznice Shawshank si Darabont vysnil podle svého, a přestože diváci tehdy chodili na hvězdně obsazené Pulp Fiction, do kin doputoval výjimečný snímek, jehož poselství nepřestává rezonovat a jehož ladné trpělivé vyprávění je potěchou pro diváky, kteří chtějí od dalšího dramatu o neumírající naději něco víc. Za vydatné pomoci kameramana Rogera Deakinse a skladatele Thomase Newmana předvedl Darabont suverénní a pohlcující filmařinu, jejíž současná popularita je nevyhnutelně zasloužená.
Zapadákov (1973)
Režie: Terrence Malick
Zapadákov
Zapadákov | Medium
Dnes uznávaný režijní filozof Terrence Malick měl za sebou pouze jeden krátkometrážní snímek a nekreditovaný draft scénáře k Drsnému Harrymu, když natočil nezávislý snímek o dvojici mladistvých rebelů, kteří v padesátých letech podnikají na americkém středozápadu vražedný roadtrip. Jde o přímočarou a bolestivou výpověď zlomené vietnamské generace, která se snaží stůj co stůj uniknout před vlastní černou minulostí, ale přitom do ní stále hlouběji zabředá. Malick se ještě tolik nesoustředí na vzletné transcendentální motivy a skrze skvělý atmosférický soundtrack a velmi podnětné a přelomové využití neutěšené texaské krajiny vtahuje diváka do jednoduchého příběhu, jehož vyústění je možná nevyhnutelné, ale samotná cesta zanechá silné a trvalé vzpomínky.
Duel (1971)
Režie: Steven Spielberg
Duel
Duel | David Nilsen, writer
V tomto případě se pohybujeme na hraně - Stevena Spielberga samozřejmě netřeba představovat a možná víte, že jeho prvním celovečerním projektem, který vznikal přímo pro uvádění v kinech, byl až Sugarlandský expres z roku 1974. Jenže vůbec první jeho snímek, který se podíval do světových kin, byl už roku 1971 (v jeho 24 letech) televizní Duel, natočený jako součást dohody s Universalem. Napínavá road-movie podle povídky Richarda Mathesona je prototypem nezávislé exteriérové tvorby Nového Hollywoodu a naplno ukazuje režijní invenci a vynalézavost svého talentovaného tvůrce - Spielberg dělá s jednoduchým námětem divy především díky nekonečně kreativní práci s kamerou a daří se mu zaháčkovat diváka jen tajuplným odkrýváním svého mechanického záporáka. Koncept je dokonale promyšlený a strach a napětí skvěle gradují - není divu, že stejný člověk stvořil o pár let později přelomovou genialitu jménem Čelisti.
Tanec s vlky (1990)
Režie: Kevin Costner
Tanec s vlky
Tanec s vlky | 1990 MGM
Moc slavnějších režisérských debutů určitě nenajdete - a moc lepších už vůbec ne. Kevin Costner se na začátku devadesátých let vrhl na adaptaci stejnojmenné knihy Michaela Blakea a z pozice režiséra, producenta a hlavního herce se zasloužil o fenomenální westernové drama a oscarový úspěch, když z 12 nominací snímek proměnil hned 7 (mimo jiné i tu za nejlepší režii). Překvapení? Jen pokud přehlédnete nedozírné kvality a nepoddáte se hluboce dojemnému příběhu, pro nějž je i prodloužený čtyřhodinový sestřih v podstatě adekvátní formou servírování důležitých myšlenek a skvostně nasnímaných scén. Podobně epické a přirozeně lidské velkofilmy natáčel naposledy David Lean a Costner si zaslouží veškerá superlativa, že ve svém debutu dokázal, samozřejmě s pomocí skvělého scénáře, natolik obratně komunikovat s divákem a celou velkolepost ustát. Škoda, že už na Tanec s vlky nikdy nezvládl plnohodnotně navázat (byť se zároveň není čemu divit).
Americká krása (1999)
Režie: Sam Mendes
Americká krása
Americká krása
Ačkoli nepovažuji Americkou krásu za tak skvostný a inteligentní snímek, jak naznačují divácká hodnocení a názory, na seznamu by jistě chybět neměla. Šlo o výrazný debut pro Sama Mendese, který byl na konci devadesátých let již uznávaným divadelním tvůrcem a který se dostal k tomuto projektu poté, co nabídky na režii odmítla řada slavných filmařů jako Mike Nichols nebo Robert Zemeckis. Mendes se ke scénáři dostal i díky podpoře Stevena Spielberga a jeho studia DreamWorks a natočil milovaný mnohovrstevný portrét amerického předměstí, který sice servíruje poněkud neuvěřitelné charakterové figurky, ale diváka na druhou stranu zásobuje inovativními obrazy a silnými zvraty, které se z hlavy jen tak nevypaří. Snímek plyne v relativně příjemném duchu a jeho vyústění vás i díky precizně vystavěnému podkladu s vysokou pravděpodobností uzemní. A minimálně s postavou Kevina Spaceyho se řada mužů ve středním věku prostě musí ztotožnit.
Vražedná pole (1984)
Režie: Roland Joffé
Vražedná pole
Vražedná pole | Warner Bros.
Roland Joffé, britský rodák s poněkud exotickým jménem, se k režii svého prvního a nesmírně úspěšného celovečeráku dostal přes sérii televizních filmů a her. Vražedná pole vychází ze skutečného příběhu novináře Sydneyho Schanberga, který se roku 1973 vydal zmapovat krizovou situaci v Kambodži, kam konečně naplno dosáhl vietnamský konflikt a kde na straně komunismu stály partyzánské oddíly Rudých Khmerů. Ti měli v druhé půlce sedmdesátých let na svědomí miliony lidských životů během kambodžské genocidy a jedním z těch, kteří jejich chladnokrevnému vraždění unikli, byl také tamní novinář Dith Pran. Ten je ostatně klíčovou součástí Vražedných polí (tento termín sám vymyslel, když se při útěku plazil skrze tisíce lidských pozůstatků a mrtvých těl) a ztvárnil ho neherec a další uprchlík z táborů Rudých Khmerů Hain S. Ngor - jde tedy o silně osobní a emocionální záležitost, což se otiskuje i do samotného filmu, u něhož vám ztuhne krev v žilách. Ngor dostal za svou roli jako první herec z jihovýchodní Asie Oscara a Joffé si vysloužil nominaci, kterou by si býval za svou vynikající režii zasloužil proměnit, kdyby téhož roku neúřadoval ještě Miloš Forman se svým Amadeem.
Nikdo mne nemá rád (1959)
Režie: Francois Truffaut
Jean-Pierre Léaud
Nikdo mne nemá rád | Cocinor
Jeden z nejslavnějších francouzských režisérů a jeden z filmů, které otevřely náruč progresivnímu hnutí francouzské nové vlny. Příběh o třináctiletém chlapci, který bojuje se svým nelehkým dospíváním v chudých pařížských poměrech, nepřipomíná takřka v žádných ohledech klasické vyprávění, jak jej známe z hollywoodských filmů. Truffaut navazuje na tradice neoformalismu a cinéma-vérité a usiluje o zachycení útrpné i melancholické každodennosti, takže jeho obraz dospívání se silně autobiografickými prvky je především pocitový - a možná právě proto, a protože my lidé jsme v jádru všichni stejní, neztrácí Nikdo mne nemá rád svou působivost, pravdivost a nadčasovost. Chcete-li občas při hledání starších klasických děl zakusit něco jiného, osobnějšího a filmařsky průbojnějšího než divácká hollywoodská díla, tento zajímavý příspěvek, stojící na počátku velmi plodné a oceňované režijní kariéry, by mohl být tou pravou volbou.
Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966)
Režie: Mike Nichols
nejlepsi-reziserske-debuty
Kdo se bojí Virginie Woolfové? | Time Out
Také Mike Nichols začínal jako divadelní autor, než dostal příležitost natočit dva zásadní filmy, které razantně pozměnily pohled na hollywoodskou produkci a formu cenzury. První z nich, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, byl adaptací úspěšné divadelní hry a jeho ohnisko představoval nekonečný dialog čtveřice postav, jehož peprná nátura vysloužila snímku titul 'prvního filmu historie, na jehož promítání nebude bez doprovodu rodičů připuštěn nikdo mladší 18 let.' A jakkoli je na první pohled dominantním rysem hlavně scénář a herecké výkony (tehdy skutečných manželů Elizabeth Taylor a Richarda Burtona), naprosto skvělá je rovněž Nicholsova režie - díky promyšlené obměně objektivů v závislosti na požadované hloubce a šíři záběru, uvědomělým pohybům kamery a soustavnému narušování vystavěného prostoru jde o velmi pokrokový stylistický manifest, o pamětihodný debut a také o jeden z nejdůležitějších příznaků blížící se hollywoodské revoluce. A tím druhým snímkem byl samozřejměAbsolvent...
Sbal prachy a vypadni (1998)
Režie: Guy Ritchie
nejlepsi-reziserske-debuty-1
Sbal prachy a vypadni | 1999 Gramercy Pictures
Ačkoli si pravidelně vybírá i slabší chvilky, Guy Ritchie rozhodně obohatil mainstreamovou kinematografii o velmi charakteristický stylistický rukopis, založený na rychlém střihu mezi mnoha postavami, břitkých dialozích a kompozičně silných vyvrcholeních. A něco takového vypiloval takřka k dokonalosti už ve svém debutu z roku 1998, který byl možná lehce zastíněn o pár let mladším a hvězdněji obsazenějším Podfu(c)kem, ale na poli kriminální komedie dodnes nenachází mnoho důstojné konkurence. Příběh o zběsilém shánění peněz v poněkud svérázném londýnském prostředí má neuvěřitelné tempo, silné protagonisty a skvěle vypointované scény, přičemž je díky invenční režii velmi nepravděpodobné, že by se účinek vyprávění s dalšími projekcemi oslaboval. Sympaticky hravá zábava, která nepotřebuje vyloženě seriózní umělecké ambice, aby se proměnila v hodnotný a často citovaný filmový debut.
Terče (1968)
Režie: Peter Bogdanovich
Boris Karloff
Terče | Paramount Network
Na toto místo jsem chtěl původně zařadit Černého Petra od Miloše Formana, popřípadě jsem si brousil zuby ještě na Ivanovo dětství od Tarkovského. Nakonec ale volím snímek, který bude pro velkou část tuzemských čtenářů zřejmě velkou neznámou - celovečerní debut filmového cinefila Petera Bogdanoviche, jehož lze zpětně řadit k nejzajímavějším tvůrcům sedmdesátých let, představuje unikátní skloubení hollywoodské tradice a evropského modernismu a je na první pohled výsledkem skloubení dvou odlišných filmů - jednom o stárnoucím herci, který chce udělat své poslední vystoupení při promítání svého filmu v autokině, a druhém o sniperovi, který začíná bezdůvodně vraždit. Unikátní byl také samotný vznik Terčů - ty zaštítil legendární béčkový producent Roger Corman s požadavky, že jednak v nich musí být ukázány záběry z jeho filmu Strašení (1963), jednak v nich musí hrát Boris Karloff, jenž mu dlužil dva natáčecí dny. Hereckou ikonu hororu však Bogdanovichův scénář natolik zaujal, že povinné dva dny nakonec přetáhl na pět, přičemž si nechal zaplatit pouze za ty dva. Výsledek je originální pocta Alfredu Hitchcockovi či Michelangelu Antonionimu, na kterou se nezapomíná. A která rozhodně patří k památným a nejlepším režisérským debutům vůbec.
Máte nějaké oblíbené debuty slavných režisérů, které nebyly zmíněny? Neváhejte se o ně podělit do diskuze.