Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli

Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli 21 obrázků v galerii
Gravitace | Foto: Warner Bros. Pictures
Část 3 - Silné a odhodlané, rebelující a sympatické, ale také křehké a citlivé - ty nejlepší snímky, v nichž hrají prim ženy, nabízí širokou škálu zajímavých hrdinek stříbrného plátna, a je potřeba si je v rámci tohoto byznysu, stále hlasitěji kritizovaného za mužskou nadvládu, pravidelně připomínat. Pojďme se ohlédnout za 40 výbornými filmy s ženskou hlavní hrdinkou (či hrdinkami).

Těchto 40 filmů si představíme ve 4 článcích bez jakéhokoli feministického či sociálně-kulturního kontextu - záměrem je především poukázat na skutečně hodnotná a inspirativní kinematografická díla, která se primárně zaměřují na ženský element a dokáží plnohodnotně nahradit dogmatizovanou mužskou dominanci, aniž by jen samoúčelně deklamovaly svůj feministický tón. Vybíral jsem díla žánrově i tematicky různorodá, která přináší výrazný a inspirativní druh hrdinek, a zároveň díla taková, jaká lze považovat za umělecky a kinematograficky přínosná. Ruku na srdce, výčet kanonických filmových děl je na první pohled přeci jen charakterizován primárně mužskými příběhy od mužských tvůrců, a tak je příhodné trochu zašťourat a zmínit ty známé a respektované tituly, které dávají na odiv ženské vlastnosti, problémy, touhy i odvahu. V této části nás čeká třetí desítka adeptů.

Prolomit vlny (1996)

Režie: Lars von Trier

Prolomit vlny | Foto: October Films

Režiséra Larse von Triera má asi mnoho z nás zapsaného jako kontroverzního provokatéra, který rád překračuje obrazová i tematická tabu a aplikuje osobité formální vyjadřování. V polovině devadesátých let však dánský filmař natočil první část své 'Zlaté trilogie', která slavila úspěch po celém světě a odnesla si hlavní cenu z festivalu v Cannes. Jde o nesmírně hluboký lidský příběh z prostředí skotského venkova, jehož hlavní hrdinka Bess, dobrotivá a naivní manželka těžaře Jana, propadá po manželově ochrnutí stále většímu zoufalství a snaží se navázat s nehybným partnerem duševní kontakt. Na jeho žádost se nebrání pohlavnímu styku s cizími muži a její silné emocionální pohnutky zůstávají okolím nepochopené. Vyprávění v kapitolách dokazuje režisérovu schopnost proniknout za běžný filmový popis svých charakterů a dostává se až mučivě blízko k pocitům Bess, aniž by vše působilo jako samoúčelný art - Prolomit vlny představuje globálně srozumitelné a hodnotné dílo, ukazující často nepochopenou ženskou oddanost svému manželovi, které se například nebrání zařazení amerických populárních písní. Na rozdíl od zámořských produkcí však nikdy neodbočuje od až lyrického realismu a nechává interpretaci na divákovi. A nelze nevyzdvihnout fantastický výkon debutantky Emily Watson, který zřejmě patří k těm nejnáročnějším a nejpozoruhodnějším v celé historii.

Černá labuť (2010)

Režie: Darren Aronofsky

Černá labuť | Foto: Fox Searchlight Pictures

Depresivní honba za dokonalostí nám v prvé řadě vtlouká do hlavy neústupnou myšlenku, že balet opravdu není krásným a ladným sportem. Jako u většiny filmů Darrena Aronofskyho, i Černá labuť nabízí interpretačně vyzývavé formální asociace a snahu o komplexní tematizování různých myšlenkových linií a možná i teologických či vědeckých konceptů. Jenže zatímco jindy režisér obří ambice neukočíruje, popřípadě i přichází s prachbídně variovaným uchopením (hlavně Noe, ale i Fontána a z části také Requiem za sen, který ale omlouvá jeho enormní intenzita), v příběhu o fyzické i duševní proměně křehké baletky s výmluvnýma očima Natalie Portman se mu daří takřka dokonale šálit zvědavého diváka a systematicky ho nořit stále hlouběji do vtahující příběhové konstrukce. Andělská Natalie prochází silným vývojem, který znázorňují i zvolené barvy a způsob inscenace jednotlivých prostředí, a ve vrcholných baletních sekvencích s ní cítíme nejen každý pohyb, ale i onu vyčerpávající a všudypřítomnou touhu po dokonalosti. A čistě mužské publikum jistě potěší i ventilování jejích sexuálních fantazií a potřeb, k němuž byla přizvána tehdy možná nejžhavější kočka Hollywoodu Mila Kunis. Co je sen a co realita? Přesvědčte se sami, Černá labuť je určitě více než jen pseudointelektuální hříčkou s trpící hrdinkou.

Cena za něžnost (1983)

Režie: James L. Brooks

Cena za něžnost | Foto: Paramount Pictures

Jméno Jamese L. Brookse si asi většina z nás vybaví ve spojitosti se seriálem Simpsonovi, jemuž coby výkonný producent výrazně pomohl při cestě na výsluní. Už pět let před prvními skeči animované rodinky ale Brooks natočil oscarové drama o ovdovělé ženě, která se po smrti manžela citově upíná na svou mladou dceru, chycenou v poněkud napjatém milostném vztahu. Něžná dramedie přeplněná přirozenými emocemi a velmi realistickými životními situacemi výtečně snoubí silné emocionální momenty s příjemným nadhledem a humorem, které do ženského příběhu vnáší především energický a tentokráte veskrze sympatický Jack Nicholson v nezapomenutelné vedlejší úloze. Cena za něžnost rozmlouvá o velkých životních pravdách a ukazuje někdy strastiplné cesty ke vzájemnému porozumění a toleranci, ale činí tak vzácně nenápadným a přirozeným způsobem, který přiroste k srdci podobně jako hlavní postavy, výtečně ztvárněné Shirley MacLane a Debrou Winger. Povinnost pro všechny, kteří nevěří, že za oceánem mohou vznikat vkusná a pravdivá romantická dramata.

Silnice (1954)

Režie: Federico Fellini

Silnice

Federico Fellini se i zpětně řadí k nejvýznamnějším autorským režisérům druhé poloviny 20. století a výčet jeho inspirativních děl je dost obsáhlý. V několika z nich si hlavní roli zahrála jeho životní partnerka a populární herečka Giulietta Masina, přičemž například Cabiriiny noci rozhodně patří do zlatého fondu italské kinematografie. Tam ale přeci jen trochu více vyčnívá jejich spolupráce z roku 1954, kde se Masina představuje jako naivní snílek Gelsomina, která je od rodičů odkoupena pokoutním cirkusákem Zampanem. Společně s provazolezcem Mattoem projíždí krajinou a Fellini dává divákovi nahlédnout do vnitřního světa snů a představivosti hlavní hrdinky. Ta je s pronikavě velkýma očima své představitelky nositelem hořkého životního osudu, ale také naděje na lepší zítřky a upřímné otevřené duše, která je čistá jako písečné pláže u oceánu, jejichž obrazy snímek rámují. Epizodní příběh spěje k emocionálně odzbrojujícímu závěru a představuje přechod svého tvůrce od striktně popisného neorealismu k vnitřním portrétům protagonistů, skrze něž se sdělují obšírnější, často autobiografické myšlenky a motivy.

Život Adele (2013)

Režie: Abdel Kechiche

Život Adele

Ojedinělý festivalový náhled do života dospívající homosexuální dívky si roku 2013 odnesl Zlatou palmu z Cannes a vzbudil velký zájem i ve světě. A není se čemu divit, neboť tuniský režisér Abdel Kechiche zhmotnil podle komiksové! předlohy nebývale detailní osobnostní portrét, jenž nezapře tvůrčí inspiraci cinema vérité a důrazem na zdánlivě nedůležité a všední počínání protagonistky evokuje rovněž některá díla francouzské nové vlny, kde postavy rovněž pátraly po vlastních hodnotách a postavení ve společnosti. Život Adele nám nechce říkat, jestli je homosexualita špatná nebo pozitivní, ale velmi realisticky a odhodlaně divákovi znázorňuje myšlenkové pochody obyčejné dívky, která svou sexualitu postupně objevuje a vypořádává se s ní ve společnosti, která nemá jednoznačně benevolentní pochopení. Významný a fascinující je přitom samotný proces hrdinčina vývoje a proměny, který musí zahrnovat i explicitní sexuální scény, o jejichž obsáhlosti sice lze polemizovat, ale jejich svébytné postavení v intimním příběhu už vyvrátit nejde. Forma orientovaná na dlouhé detaily při rozhovorech navíc dává prostor vyniknout oběma vynikajícím herečkám, z nichž pochopitelně zaslouží zvláštní uznání ta méně známá a tehdy teprve devatenáctiletá Adèle Exarchopoulos.

Fargo (1996)

Režie: Joel Coen, Ethan Coen

Fargo

V minulé části jsem již Frances McDormand zmiňoval skrze její oscarové představení ve vynikajících Třech billboardech kousek za Ebbingem a nyní se dostáváme k velmi podobné situaci. První ze svých dvou zlatých sošek totiž vybojovala již roku 1996 za hlavní roli v kultovním Fargu, které v režii bratrů Coenových v lecčems připomíná černohumornou poetiku Martina McDonagha. V hustě zasněženém prostředí se rozehrává cynický thriller o několika výrazných postavách, jimž se postupně zcela vymyká z rukou naplánovaný podvodný únos. Uprostřed mužských intrik a chladnokrevných zabijáků se přitom ocitá poněkud roztržitá těhotná šerifka v podání McDormand, která síť podvodů úspěšně rozplétá a vnáší do změti absurdních a nepředvídatelných zvratů až roztomilý nadhled a lidskost, k níž může být divák empaticky nakloněn. Publikum totiž ještě lépe než ona ví, jakému nebezpečí se tímto vyšetřováním vystavuje (stačí zmínit jedno jméno - Peter Stormare), a čemu je vlastně na stopě. Fargo zůstává dodnes fascinujícím průsečíkem více osvědčených žánrů a směsí morálně pochybných postav, mezi nimiž je právě neškodně vyhlížející a přitom neústupná policistka nepostradatelným stabilním bodem. A tento jednoduchý princip ostatně úspěšně následuje také seriál.

Kráska dne (1967)

Režie: Luis Buñuel

Kráska dne | Foto: Paris Film

Za svou takřka 50 let dlouhou kariéru stihl Luis Buñuel natočit nepřeberné množství tematicky a žánrově různorodých děl, přičemž se od avantgardy z konce 20. let přesouval především k argumentačně silným obžalobám buržoazie a morálky společnosti. Typickým příkladem tohoto přístupu je pak slavná Kráska dne, v níž Catherine Deneuve ztvárňuje znuděnou ženu bohatého doktora, která touží po lascivnějším objevování a uvolňování své sexuality. Režisér tak opět poukazuje na společenskou přetvářku a zavádí diváka do prostředí luxusního nevěstince, kde krásná Séverine tajně naplňuje své erotické tužby, přičemž si však udržuje svůj vysoký umělecký standard a přímo obviňuje publikum z voyerismu. V jeho stylisticky přímočarém a prostém podání jde o zajímavou sondu do hlubin ženské duše, která má jen zdánlivě ve svém životě vše, co si může přát, a současně o podnětnou kritiku postavení ženy v domácnosti a vysoké mužské společnosti, která si za peníze může kupovat opravdu cokoli - a na rozdíl od řady nových feministických děl to nepůsobí vůbec ublíženě a vůči divákovi nátlakově. A na mladou Deneuve je samozřejmě náramný pohled.

Dogville (2003)

Režie: Lars von Trier

Dogville | Foto: 2003 Lions Gate Films

Dánského specialistu na deprese a odvážné formální experimenty je nutno jmenovat ještě jednou. Dogville zůstává i v rámci různorodé Trierovy tvorby naprosto ojedinělým příspěvkem, jenž nemá v takto sledovaných kinematografických kruzích obdoby. Jednoduchý příběh o nutnosti vděku, která přechází v čím dál hrubší zneužívání a zlobu, je zasazen do primitivních divadelních kulis, které simulují malé zapomenuté městečko - toto minimalistické uchopení dává plný prostor k vyjádření drtivých psychologických motivů výhradně skrze soustředěně hrající herce a obrací veškerou pozornost na utrpení hlavní hrdinky, bezvadně ztvárněné Nicole Kidman. Ta se v městečku skrývá před nebezpečnými gangstery a svůj vděk za poskytnutý azyl musí postupně demonstrovat stále více ponižujícím způsobem. V podstatě neexistující kulisy pak vytváří jakýsi archetypální fikční svět, v němž režisér deklamuje všudypřítomný souboj lidského svědomí a číhající zlobu, která se uvolňuje společně s rostoucím přesvědčením o vlastní nadřazenosti a moci nad jinou lidskou bytostí. Málokterý snímek dokáže diváka tak empaticky navázat k hlavní ženské postavě a zasazovat mu jeden myšlenkový políček za druhým.

Gravitace (2013)

Režie: Alfonso Cuarón

Gravitace

Jeden z vizuálně nejpodmanivějších snímků historie bere řada diváků jako příběhově prázdné cvičení v kamerových exhibicích a počítačových tricích. Pravda je ovšem taková, že Alfonso Cuarón zase jednou stvořil bezvadně odvyprávěnou a životem pulzující filmařinu, která publikum vtáhne přímo doprostřed nadpozemského a dosud neviděného boje o přežití. A má k tomu hlavní postavu, která není neohroženým astronautem, jenž vždy dopředu přesně ví, co si má počít - Sandra Bullock ztvárňuje spíše 'hrdinku všedního dne', která má svou pohnutou minulost a na odiv staví přirozený pud sebezáchovy a ještě přirozenější emocionální reakce. Gravitace je naprosto okouzlující vesmírnou poutí, která není v žádném momentě samoúčelná a pouze na efekt, nýbrž precizně podřizuje své stylistické volby absolutnímu navázání na hrdinku a složité orientaci v prostoru, nesvázaném zemskou přitažlivostí. 90 minut lze prožít zcela mimo běžnou realitu, pociťovat natolik odlišné fyzikální zákony i na vlastním těle a vychutnat si závěr, který rozhodně spadá k těm nezapomenutelným. V tomto případě padaly Oscary určitě do správných rukou, byť Sandra si ho uzmula už dříve a za paradoxně slabší roli.

Koně se také střílejí (1969)

Režie: Sydney Pollack

Koně se také střílejí | Foto: ABC

Pátý celovečerní snímek Sydneyho Pollacka si vzal na paškál významnou knižní předlohu Horace McCoye, která skutečně nepatří zrovna k nejveselejšímu čtení. Její příběh popisuje průběh největšího tanečního maratonu na světě v době velké hospodářské krize, jehož vítězové si mohou přijít na slušný balík peněz - jenže za vyloženě nepředstavitelnou cenu. Snímek buduje v podstatě uzavřený fikční svět a celý se odehrává v prostorách tanečního sálu a přilehlých odpočívadel a šaten, kam mohou soutěžící ulehnout vždy jen na deset minut mezi permanentním dvouhodinovým křepčením na parketu. Tento časoprostor však bohatě a velmi přesvědčivě pokrývá nadčasové metaforické myšlenky o nuzné utlačované třídě, která před očima společenské smetánky podstupuje nepřetržitý řetězec ponižování a unaveně se plahočí za povinnostmi s vidinou toho, že v neutěšeném a chudém prostředí přiláká náklonnost bohatého sponzora / zaměstnavatele. Ikonická Jane Fonda září v hlavní roli prostořeké Glorie, která dobře rozumí zoufalosti vlastního počínání, ale přesto se statečně rve o naději, jejíž prozřetelnost je však stále nepravděpodobnější a šťastné vyproštění z bláznivého mediálního i sociálního kolotoče je pod tíhou deprese v nedohlednu.

Tímto máme zkompletovanou již třetí desítku a příště dojde na posledních 10 skvělých filmů s ženskou hlavní hrdinkou.

Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli Nejlepší filmy s ženskou hrdinkou v hlavní roli

Část 1 - Silné a odhodlané, rebelující a sympatické, ale také křehké a citlivé - ty nejlepší snímky, v nichž hrají prim ženy, nabízí širokou...

Ankety
Jste fanoušky JCVD?
Ano
Ne
Dříve ano, dnes už ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist