O skládání prádla, masových hrobech a strachu o kina. Scenáristka Nora K píše z New Yorku

Chápu, že je to nepohodlné přiznání. V době, kdy celosvětově ekonomika utržila velké rány (akorát Bezos má na nekonečno jachet navíc) a spousta lidí zemřela nebo onemocněla... Ale ono to několikaměsíční zvolnění, absence "tlaku na výkon" a větší klid a čistota na ulicích má taky něco do sebe.

Ale naštěstí stále platí aspoň nějaké zákazy. Například když jsem včera poprvé po dlouhé době šla ven dále než ke schránce a konečně se odhodlala jít do laundromatu (stejně jako většina Brooklynu máme majitelem bytu zakázáno mít doma pračky/sušičky, takže spolu s ostatními obyvateli naší čtvrti chodíme prát do veřejné prádelny), zjistila jsem, že mám život zase o něco jednodušší, protože se tam díky koronaviru nesmí "skládat prádlo", aby se netvořily skupiny. Což mi přišlo jako znamení, že nemám prádlo skládat vůbec, a to mě potěšilo. Skládání je totiž hrozně otravná činnost.

Všimla jsem si, že na ulicích má zhruba polovina lidí stále roušky, ale rozvolňování už je opravdu vidět. Hlavně kolem jakékoliv zeleně o víkendech. Také už se mě dlouho nikdo neptal na masové hroby a mrtvoly v pojízdných márnicích. A ta obří zdravotnická loď, co byla na Manhattanu, už odplula. Takže se zdá, že se situace opravdu pomalu lepší. Tedy takhle: koronakrize stále probíhá, ale převážně v nemocnicích a ve zprávách. Ale většina států restrikce už rozvolňuje, byť se pořád pracuje převážně z domova a mezi nadále zakázanými činnostmi je i běžné přijímání mezinárodních letů. Což je vidět zejména na místech jako je Times Square. A je to opravdu jedinečný pohled na New York City bez turistů. No řekněte, nejsou takhle ty ulice hezčí?

Situaci v oblasti mezinárodních letů pečlivě sleduji a doufám, že se snad už v červenci podívám do Prahy, kde si po příletu asi užiju 2 týdny karantény, ale pak budu moci chodit po ulicích s pocitem, že když už tam nějakou koronu chytnu, tak se na mě nejspíš dostane lůžko v nemocnici, možná i vlastní ventilátor, bylo-li by ho potřeba. A přesto, že lékař a sestřičky se mi asi nepředstaví křestním jménem a podáním ruky s chápavým hollywoodským úsměvem, jak je zvykem tady, tak odvedou stejně kvalitní práci a navíc během jejich péče ještě nezbankrotuju. A to se vyplatí.

Hodně také přemýšlím nad tím, jak krizi zvládnou zdejší kina. Některá již zbankrotovala, jiná si půjčila od státu a moje oblíbené kino Alamo spustilo vlastní Video On Demand program. Otevírat se prý bude, ale současné instrukce ve většině států jsou takové, že kina musí dodržovat bezpečné vzdálenosti mezi diváky. Což pro většinu sálů znamená naplnění maximálně třetiny kapacity, což je prý čistě prodělečná záležitost. Navíc, některé nové filmy zdařile vydělávají právě na VOD. Universal Pictures studio plánuje až do odvolání premiérové filmy uvádět za poplatek online, takže třeba King Of Staten Island, nová komedie od Judda Apatowa, vyjde pouze na netu. A vzhledem k tomu, že například AMC, největší sít kin v USA, už na plány Universalu odpovědělo prohlášením, že až AMC sály otevřou, vyřadí filmy od Universal Pictures z nabídky, není úplně od věci se o kina začít trochu bát. A to mě rmoutí.

Mimo smutku nad potenciálním ohrožením mého největšího koníčku, kterým je právě chození do kina, se mi ovšem povedlo v karanténě i něco vytvořit. Ozval se mi totiž jeden spřátelený kanadský producent, který viděl můj seriál Whisper Naked Shadow na festivalu v Soulu, a nabídl mi, ať se zařadím do jeho mezinárodního projektu a natočím desetiminutový segment realizovaný celý v karanténě a za karanténních podmínek. Zaujalo mě to, napsala jsem krátký scénář a dala dohromady několik herců, kteří do toho za těch ztížených podmínek byli ochotni jít se mnou. Pak jsme si s Annou Lucií Schollerovou, Andreou Hodíkovou a Rostislavem Trtíkem vzájemně volali a po Skypu řešili scénář a režijní instrukce. Během zadaného termínu 14 dnů se nám podařilo dílo zrealizovat a odevzdat do Kanady. A každý jsme se u toho ještě naučili něco nového o tvůrčí spolupráci na dálku.

Tak snad jste domácí vězení přežili i vy a těšíte se na ten "normální život tam venku" o něco víc než já. A kdyby se vám přeci jen zastesklo po domácím ležení u seriálů a vše ke koukání vám už došlo, zde je další dávka doporučení toho, na co se podívat:

What We Do In The Shadows - po úspěšném krátkém filmu a celovečerním snímku toho samého jména se Taika Waititi a Jemaine Clement podepsali ještě pod komediální seriál z toho samého světa - světa upírů žijících v moderní době. Seriál má zatím dvě sezóny a je vynikající.

Povedl se i meditativní seriál Devs od Alexe Garlanda. Je ideální pro ty z vás, kterým se líbil jeho film Annihilation víc než Ex Machina.

Hledáte něco méně náročného na přemýšlení a máte duši romantika? Pusťte si Zoey‘s Extraordinary Playlist - seriál, který připomíná Crazy Ex-Girlfriend coby jeho o něco méně chytrá a méně zábavná, ale na pohled hezčí sestra. Oč jde? Záležitost ze světa programátorů, kteří všichni vypadají jako modelové a modelky, a vyjadřují se zpěvem. Ten ovšem slyší jenom jedna z nich - krásná, ale neurotická Zoey.

Baví vás sci-fi? Podívejte se na Upload. Přímočaré sci-fi o světě, ve kterém se neumírá (když na to má člověk peníze), nýbrž uploaduje do virtuální reality. Ano, Black Mirror už to sice udělalo dřív a lépe, ale seriál Upload představuje trochu jinou mutaci: světy uploadovaných a živých se můžou různě interaktivně prolínat, zejména pokud si to je člověk ochoten zaplatit. A jak by asi vypadal váš posmrtný život, kdybyste ho trávili v appce, kde nemáte neomezená data a ty nejlepší featury zdarma?

Fantazírujete o honu na nácky? Pak jsou tu pro vás Hunters s Al Pacinem.

Tak ať se daří.